ECLI:CZ:US:2015:4.US.3174.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3174/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 45 T 5/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 709/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 45 T 5/2011, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl stěžovatelce podle §255 odst. 4 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle §81 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání tří let.
Vrchní soud v Praze rozhodl dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil podle §255 odst. 4 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku dále soud uložil stěžovatelce trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto podle §256 trestního řádu.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, č.j. 5 Tdo 709/2014-37 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Ve vydání napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v jehož důsledku bylo podle stěžovatelky porušeno ústavní právo na trestní stíhání v mezích zákona ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka má za to, že toto porušení bylo vyvoláno extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a právními závěry vyvozenými obecnými soudy.
Dle mínění stěžovatelky byl skutek, tak jak byl obecnými soudy zjištěn, nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože o trestný čin nejde, když tento skutek nepochybně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku. V této souvislosti stěžovatelka namítá absenci naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, což v ústavní stížnosti blíže specifikuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále brojí proti tomu, že obecné soudy při určení výše tvrzeného prospěchu vycházely pouze ze znaleckého posudku soudního znalce J. M., přičemž nepřihlédly k obsahu dalších znaleckých posudků vypracovaných znalci za účelem stanovení tržní ceny předmětných nemovitostí a rovněž neshledaly důvod pro stěžovatelkou navrhované vypracování revizního znaleckého posudku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že právo na spravedlivý proces bylo v jejím případě porušeno rovněž s ohledem na opomenuté důkazy. Stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovala, že veškeré podklady pro rozhodování představenstva a dozorčí rady zpracovával podnikový právník společnosti FIRST a.s. JUDr. J. Ř., jenž rovněž zajišťoval po právní stránce založení společnosti TRIGAL s.r.o., jejímž společníkem se posléze také stal a byl to právě JUDr. J. Ř., kdo připravoval kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Skutečnost, že JUDr. J. Ř. nevypovídal před soudem v postavení svědka, považuje stěžovatelka za závažný nedostatek řízení.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když znovu vznáší námitky již opakovaně uplatněné v řízení před obecnými soudy v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Přestože se těmito námitkami soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně zabývaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost stěžovatelky spočívá především ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá vlastní verzi skutkového děje a hodnocení důkazů. Ústavní soud však výhrady stěžovatelky k provedenému dokazování, ani k následnému hodnocení důkazů soudy nesdílí.
Městský soud v Praze k závěru o vině stěžovatelky dospěl na základě celé řady důkazů, které přehledně zrekapituloval na s. 2-25 rozsudku, a hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž se zabýval také obhajobou stěžovatelky (viz s. 25-26 rozsudku).
S námitkami stěžovatelky se ve svých rozhodnutích, jak již bylo naznačeno, vypořádal jednak odvolací soud a velmi podrobně také Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce jsou tato rozhodnutí známa, nepovažuje Ústavní soud za potřebné podrobně rekapitulovat jejich obsah. Pro úplnost proto pouze ve stručnosti odkazuje na příslušné pasáže daných rozhodnutí.
Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka naplnila všechny zákonné znaky zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 trestního zákoníku. Stěžovatelka se v době uzavření smlouvy mezi společnostmi FIRST a.s. a TRIGAL s.r.o. nacházela v postavení předpokládaném citovaným ustanovením, když ve společnosti FIRST a.s. byla předsedkyní představenstva a ve společnosti TRIGAL s.r.o. byla společnicí a jednatelkou, přičemž obě společnosti měly částečně shodný předmět činnosti, tj. koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej. Stěžovatelka s úmyslem zvýhodnit nově založenou společnost TRIGAL s.r.o. na úkor společnosti FIRST a.s., uzavřela a podepsala se společností FIRST a.s. jako prodávajícím a společností TRIGAL s.r.o. jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, čímž zajistila společnosti TRIGAL s.r.o. neoprávněný majetkový prospěch spočívající v rozdílu mezi kupní cenou a minimální tržní hodnotou dané nemovitosti a další majetkový prospěch plynoucí z pronájmu této nemovitosti.
Otázkou naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu se pak s ohledem na obsah dovolání stěžovatelky velmi důkladně zabýval Nejvyšší soud na s. 7-10 usnesení, přičemž s jeho závěry se lze ztotožnit.
Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatelky, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno s ohledem na opomenuté důkazy. Obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. Návrhy stěžovatelky na další dokazování nebyly soudy ignorovány, ale s přiměřeným odůvodněním zamítnuty. K pochybení obecných soudů tedy nedošlo ani v tomto směru.
V této souvislosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy vycházely pouze ze znaleckého posudku soudního znalce J. M., nepřihlédly k obsahu dalších znaleckých posudků a rovněž neshledaly důvod pro stěžovatelkou navrhované vypracování revizního znaleckého posudku.
Z odůvodnění rozhodnutí však taková skutečnost nevyplývá, když je z nich naopak patrné, že znalci byli v hlavním líčení vyslechnuti, soudy se hodnocením znaleckých posudků zabývaly a hodnotily je ve spojení s výpovědí stěžovatelky i svědků. Pečlivě přitom zdůvodnily, proč při svém rozhodování vycházely právě ze znaleckého posudku J. M. (viz s. 18-22 rozsudku Městského soudu v Praze, s. 4-5 rozsudku Vrchního soudu v Praze a s. 11-14 usnesení Nejvyššího soudu).
Pokud jde o námitku, že JUDr. J. Ř. nevypovídal před soudem v postavení svědka, je třeba uvést, že z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odmítl vypovídat s poukazem na ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu, tedy z důvodu, že by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné i sobě samému, což bylo také s ohledem na jeho roli ve věci dostatečně odůvodněno (viz s. 12 rozsudku Městského soudu v Praze, s. 4 rozsudku Vrchního soudu v Praze a s. 14 usnesení Nejvyššího soudu). Soudy také shodně uvedly, že i přes objektivní nemožnost výslechu tohoto svědka shromáždily a vycházely z dostatečného množství důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci, s čímž lze souhlasit.
VI.
S námitkami uplatněnými stěžovatelkou v ústavní stížnosti se tedy bezezbytku vypořádaly již obecné soudy. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k obsáhlé, přiléhavé a srozumitelné argumentaci považovat za ústavně souladný.
Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatelky a své závěry ve všech ohledech adekvátně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu