ECLI:CZ:US:2015:4.US.3267.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3267/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Richarda Novohradského, zastoupeného Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2015, č. j. 56 T 7/2015-9278, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2015, sp. zn. 7 To 82/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 1, 2 a 5, v čl. 10 odstavci 2 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení dohledu probačního úředníka uloženého jako náhrady za vazbu, neboť nadále trvají důvody vazby podle ustanovení §67 písmene a) trestního řádu (výrok I.), a dále byla zamítnuta žádost o zrušení zákazu vycestování do zahraničí, neboť nadále trvají skutečnosti odůvodňující toto omezení (výrok II.).
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze částečně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a znovu rozhodl podle §73 odstavce 1 písmene c) trestního řádu tak, že žádost stěžovatele o zrušení dohledu probačního úředníka uloženého jako náhrady za vazbu zamítl, neboť nadále trvají důvody vazby podle ustanovení §67 písmene a) trestního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku. Stěžovatel byl od počátku stíhán vazebně, dne 16. ledna 2014 byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a zákazem vycestování do zahraničí; jeho žádosti o zrušení těchto omezení rozhodly soudy, jak výše uvedeno. Stěžovatel má za to, že soudy nevzaly v úvahu při rozhodování o jeho žádosti všechna konkrétní skutková zjištění odůvodňující vazbu a její trvání. Stěžovatel je dále přesvědčen, že tvrzená škoda neodůvodňuje možnost uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let, přičemž pouhá hrozba trestu není pro ponechání ve vazbě sama o sobě dostačující. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu, rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 566/03, sp. zn. IV. ÚS 226/96, sp. zn. I. ÚS 19/97, sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 303/01, sp. zn. I. ÚS 381/01 a sp. zn. I. ÚS 432/01.
Stěžovatel je ženat se státní příslušnicí Thajského království, s níž v Thajsku dlouhodobě žije. V České republice má bratra, kterého navštěvuje a míní tak činit i nadále. V současné době je však v důsledku popsaných okolností vyloučen kontakt s jeho manželkou v místě jejich společného domova. Přitom stěžovatel se vždy dostavoval k úkonům trestního řízení a spolupracoval s policejními orgány, a to i v době, kdy pobýval v Thajsku. Napadenými rozhodnutími se proto cítí být dotčen ve svých zaručených právech, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení takového protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné přezkoumatelné a zákonné důvody.
Stěžovatel má především za to, že soudy v jeho věci nedostatečně odůvodnily, v čem spočívají vazební důvody, a zpochybnil i reálně hrozící výši trestu, z níž soudy v rozhodnutích vycházely. I z napadených usnesení je přitom podle něj patrné, že spolupráce s probačním úředníkem je řádná a orgány činné v trestním řízení znají Thajské zázemí stěžovatele.
Z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti se podává, že na stěžovatele byla pro výše uvedený trestný čin dne 23. února 2015 podána obžaloba, přičemž stíhaným jednáním měl zkrátit daň ve výši přesahující 42 milionů Kč, což přesahuje osminásobek hranice škody velkého rozsahu. Za daného stavu je úvaha soudů o hrozícím trestu případná, sama o sobě však není tato okolnost jediná, která by stačila k rozhodnutí o trvání vazby; z rozhodnutí soudu je ale patrné, že není osamocena. Soudy se znalostí zázemí stěžovatele v Thajsku, za situace, kdy již byla podána obžaloba, je tedy pravděpodobnější deklarovaná sankce, a při neznámém rozsahu profitu stěžovatele ze stíhaného jednání, vyhodnotily tyto okolnosti jako konkrétní skutečnosti podporující důvodnou obavu, že stěžovatel uprchne do zahraničí (Thajska).
Stěžovatel v ústavní stížnosti bagatelizuje deklarované úvahy soudů, přičemž je z napadených usnesení patrné, že jeho žádostí se soudy zabývaly a s následnými námitkami se vypořádaly dostatečně. Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu je sice případný; soudy se však s jeho věcí vypořádaly ústavně konformním způsobem. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému nárok na řízení podle zákona, nezaručuje, a ani nemůže zaručit, právo na úspěch v dané věci. Rovněž nedošlo k porušení práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života (čl. 10 odstavce 2 Listiny). Zásah, k němuž by zachováním uvedených omezení mohlo dojít, učinily soudy oprávněně na základě svých přezkoumatelných rozhodnutí. Stěžovatel se sice subjektivně cítí omezen ve svých možnostech cestování, rozhodnutí soudů v jeho věci však nepřekročila zákonem stanovené meze. Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy České republiky, respektive podle čl. 2 odstavce 2 Listiny je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu