ECLI:CZ:US:2015:4.US.3482.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3482/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MVDr. Lenky Černé, zastoupené JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 225/2013-33 ze dne 21. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že "její věc nebyla spravedlivě projednána".
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 4 C 37/2012-24 ze dne 4. 4. 2013 Okresní soud Brno - venkov vyloučil z exekuce, nařízené usnesením tamního soudu č. j. 22 EXE 2296/2010-16 ze dne 29. 11. 2010, vedené soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou pod sp. zn. 103 Ex 33767/10, ve výroku I. uvedené movité věci a rozhodl o nákladech řízení tak, že úspěšné žalobkyni - stěžovatelce právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.). Své rozhodnutí opřel o ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení shledal v tom, že podaná žaloba je důsledkem neplacení závazků ze strany manžela stěžovatelky a že žalovaná, společnost De Heus, a. s., IČ 25321498, podání žaloby nezavinila.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 13 Co 225/2013-33 ze dne 21. 8. 2014 rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. potvrdil (výrok I. odvolacího soudu) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.050,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V předloženém návrhu uvedla, že její manžel v minulosti poskytoval veterinární služby několika společnostem, které jejich personálně propojený management přivedl k úpadku. Tentýž management jejího manžela přemluvil, aby působil jako jednatel a společník ve společnosti Brokerage, s. r. o., což stěžovatelku vedlo k tomu, že se domohla zúžení jejich společného jmění. V nyní probíhajícím exekučním řízení na majetek manžela stěžovatelka podle svých slov spolupracovala s exekutorem, předložila mu totožné listiny, na jejichž podkladě bylo posléze vyhověno její vylučovací žalobě, exekutor však na doklady nereflektoval a exekuci dotčených movitých věcí provedl. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že pokud byla v soudním řízení, v němž si jako práva neznalá byla nucena sjednat právní zastoupení, úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož se na podnikání společnosti Brokerage, s. r. o., resp. vystupování svého manžela jako jednatele nijak nepodílela ani z něj neprofitovala, domnívá se stěžovatelka, že ustanovení §150 o. s. ř. "bylo proti ní použito neprávem".
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)].
Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nenalezl. Krajský soud v Brně výrok o nákladech nalézacího řízení opřel o judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace ustanovení §150 o. s. ř., jmenovitě zejména o nález sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669), v němž Ústavní soud formuloval základní teze, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vylučovacích žalobách. Ústavní soud uvedený nález postavil na myšlence, že mezi "důvody zvláštního zřetele hodné" nutno zařadit i to, že řízení o vylučovací žalobě je řízením specifickým, neboť je vyvoláno postupem vykonavatele (soudního exekutora), na který nemusí mít oprávněný žádný vliv, a tedy ani nikterak nemusí zavinit (zapříčinit) vznik nákladů v řízení o vylučovací žalobě třetí osoby; na obecných soudech pak je, aby posoudily, zda zmíněné "zavinění" leží (především) na straně vykonavatele (soudního exekutora) nebo oprávněného. V nyní projednávané věci se Krajský soud v Brně danou otázkou zabýval, přičemž dospěl k tomu, že žalovaná (tedy věřitel manžela stěžovatelky) vznik nákladů stěžovatelky v předmětném řízení nezavinila a k její tíži nelze přičítat ani stěžovatelkou tvrzený případný nesprávný postup exekutora v řízení. Tyto závěry nepředstavovaly vybočení z ustálené judikatorní praxe, resp. pravidel spravedlivého procesu, které by Ústavní soud považoval za nezbytné korigovat.
Považuje-li stěžovatelka nadále za nespravedlivé, aby nesla náklady řízení, když s vylučovací žalobou uspěla a svým chováním sepsání věcí nijak nezavinila, je nutno poznamenat, že stejně tak nespravedlivé by bylo, aby oprávněná, která v předchozím řízení osvědčila, že důvodně hájila svá práva, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byla povinována k náhradě nákladů excindačního řízení, jehož zahájení i jeho výsledek nijak nezavinila (srov. shora zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009). Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně netvrdí, že by bránila svá práva v soudním řízení z příčiny ležící na straně žalované - oprávněné, nýbrž napadá opakovaně toliko postup soudního exekutora. Ústavní soud obdobnou situaci řešil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž konstatoval, že exekutor je povinen počínat si tak, aby minimalizoval možnost sepsání movitých věcí, které jsou v majetku třetích osob. Jednal-li by exekutor v rozporu s těmito zásadami, mohl by za určitých okolností odpovídat za způsobenou škodu podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Bylo tedy na stěžovatelce, aby vůči exekutorovi využila prostředků, které jí poskytoval exekuční řád.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu