ECLI:CZ:US:2015:4.US.3865.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3865/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. Z., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Terynglem, Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 674/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 9 To 302/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 102/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství, a to ve formě spolupachatelství. S trestným jednáním tak, jak je popsáno ve skutkové větě nalézacího soudu, stěžovatel zásadně nesouhlasí. Důvodem je především ta skutečnost, že soudem provedené dokazování nebylo podle jeho mínění úplné, což se projevilo na soudem zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel dále namítl, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzením o policejní provokaci a nesprávně provedené právní kvalifikaci.
V souvislosti s odposlechem provedeným dne 16. 6. 2011, jehož provedení nebylo v řízení před soudem umožněno z důvodu jeho nezákonnosti, stěžovatel uvádí, že tento postup soudu nebyl náležitě odůvodněn. Zvláště pak za situace, kdy ustanovení §89 odst. 3 výslovně vylučuje použití důkazů, získaných nezákonným donucením, vyjma případů, kdy je důkaz použit proti tomu, kdo se nezákonnosti dopustil. Toto pravidlo musí být podle stěžovatele interpretováno ve smyslu zásady in dubio pro reo. Oporu pro užití tohoto důkazu čerpá stěžovatel i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 484/98 (podle evidence Ústavního soudu se jedná o usnesení, které bylo odmítnuto pro neodstranění vad).
Pokud by obvodní soud postupoval v souladu s trestním řádem, musel by podle stěžovatele nutně dospět k závěru, že trestný čin podplácení byl dokonán nabídkou úplatku H. S., a to již před instalací záznamových zařízení. Z dalších událostí vyplývá, že policie měla zřejmý zájem na tom, aby do korupční aféry byly vtaženy další osoby, které měly trestný čin podplácení dokončit. V době, kdy H. nabídl S. úplatek, ještě žádní další pachatelé neexistovali, H. jednal o své vůli a stěžovatele nelze za uvedený trestný čin stíhat.
Dalšího pochybení se měly dopustit orgány policie, když využila institutu dočasného odložení trestního stíhání v době, kdy byl trestný čin již dokonán. O tom, že by stěžovatel věděl, že má dojít k příslibu nebo dokonce k předání úplatku, není dán žádný důkaz. Samotná okolnost, že obviněný H. žádal o půjčku bezprostředně před uvedenou schůzkou, může být podezřelá, nevylučuje však jiný výklad, než jaký zvolila policie. Za nesprávný postup ve věci považuje stěžovatel též tu skutečnost, že pro předstíraný převod věci chybí v projednávaném případě souhlas státního zástupce. Sepis o tomto úkonu byl podle stěžovatele učiněn až dodatečně.
V souvislosti s provedenými odposlechy poukazuje stěžovatel na skutečnost, že to byl právě S., kdo určil výši částky, kterou nutně potřebuje pro další údajné korupčníky na ministerstvu školství. S. utvrzoval H. v přesvědčení, že je schopen věci zařídit, čímž vtáhl do hry i Š. a Z. ve chvíli, kdy byl trestný čin již dokonán. S tím pak souvisí i ta část argumentace stěžovatele, podle níž nemůže být považován za spolupachatele, neboť on žádný úplatek nenabídl, neposkytl ani neslíbil. Trestný čin podplácení byl dokonán H. nabídkou dne 16. 6. 2011, přičemž dokončení se dělo až předáním peněz dne 19. 7. 2011. Jednání stěžovatele tak může být vnímáno nejvýše jako pomoc a nikoliv jako spolupachatelství. V daném případě však chybí důkaz o tom, že by obviněný Z. měl v úmyslu obviněnému H. jakkoli při poskytování úplatku pomáhat a že by věděl, že prostředky, které mu byly poskytnuty, mají sloužit jako úplatek. Stěžovatel nevyjádřil ani konkludentně souhlas s nabídkou úplatku a po odchodu z budovy Parlamentu toliko předal H. půjčku a odešel. Srozumění s tím, že H. použije půjčku jako vějičku, nelze z ničeho dovodit.
Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud zpronevěřil zásadám formální logiky, když odsouhlasil postup policie, která nezahájila trestní stíhání, ač již 16. 6. 2011 měla postavené na jisto, že trestný čin byl odsouzeným H. dokonán. Závěr, podle něhož nemohlo být trestní stíhání zahájeno z toho důvodu, že byl odposlech ze dne 16. 6. 2011 právně neúčinným, nelze přijmout, neboť z průběhu trestního řízení je zřejmé, že tento důkaz byl na počátku považován za zákonný. O procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu rozhodl dodatečně až obvodní soud. Stěžovatel považuje neprovedení důkazu odposlechem ze dne 16. 6. 2011 za nepřípustný formalizmus. Za situace, kdy by tento důkaz přispěl k prokázání nevinny stěžovatele, měl být obecnými soudy proveden.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že skutkový děj daného případu se valnou měrou odehrál pod dohledem policie, která do průběhu skutkového děje přímo zasahovala. Takovýto postup považuje stěžovatel za nepřípustný. Policie může jednat vždy jen na základě zákona, a to formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Vstup policie do jednání musí mít vždy charakter pasivního jednání, aby pachatel nebyl podněcován k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu vykonat. Je sice pravdou, že v předmětném případě orgány policie nevystupovaly přímo, ale je nepochybné, že tak činily prostřednictvím svědka S. Jmenovaný byl v ovlivňování jednání odsouzeného H. neobyčejně aktivní, vysvětloval, proč potřebuje vyšší částku, komu bude určena a sám určil její výši. Je zřejmé, že tento svědek byl policií přímo řízen a podrobně instruován.
Závěrem ústavní stížnosti se stěžovatel snaží argumentovat stran soudy tvrzeného spolupachatelství. Poukazuje především na to, že v soudním řízení nebylo prokázáno, že by se trestného jednání účastnil od samého počátku a vyzdvihuje zde rovněž výpověď svědka Bervida, podle něhož byl stěžovatel nadhozením možnosti úplatku zjevně zaskočen.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že řádně neodůvodnily nepoužitelnost odposlechů ze dne 16. 6. 2011, a to s ohledem na ustanovení §89 odst. 3 tr. ř., nutno konstatovat, že uvedené ustanovení míří na zcela odlišnou situaci. Z ustanovení §89 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že "Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.". Z uvedeného je zřejmé, že neplatnost důkazu se v předmětném případě odvozuje z jiného ustanovení trestního řádu, a to §158d odst. 5. Ustanovení §89 odst. 3 dopadá toliko na ty věci, kdy byl důkaz získán nezákonným donucením či hrozbou takového donucení. Sám stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, jež by svědčily, ať již o fyzickém či psychickém nátlaku na jeho osobu. Možnost využití důkazu získaného donucením či hrozbou v trestním řízení plyne z jiného důvodu, než se stěžovatel domnívá. Bez této možnosti by totiž bylo znesnadněno postihování těch osob, jež se na získání takového důkazu podílely.
V souvislosti s použitím důkazu získaného nezákonným způsobem lze poukázat též na nález sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud konstatoval, že důkaz, který, nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Nezákonně získaný důkaz je nepoužitelný bez ohledu na skutečnost, zda svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného,
Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v té části právní argumentace, která se vztahuje k tvrzené policejní provokaci. V případech závažných trestných činů může policie a v zájmu jejich odhalení i musí, zákonným způsobem do vývojových stadií trestného činu vstupovat, nesmí jej však provokovat, tedy iniciovat trestnou činnost, která by bez ní spáchána nebyla. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se míře zásahu policie do průběhu trestného činu řádně věnovaly, zejména pak s přihlédnutím k aktivitě svědka S., který byl orgány policie poučen a který svým jednáním zjevně nepřekročil takovou míru aktivity, která by zakládala úvahy o vyprovokování spáchání trestného činu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích věrohodně odůvodnily, jakým způsobem došel svědek S. k samotné výši úplatku 300.000,- Kč. Skutečnost, že jmenovaný svědek hovořil o tom, že suma získaná úplatkem je určena pro další státní úředníky, je podružná, neboť z hlediska páchání trestné činnosti je bezvýznamné, komu měly být peněžní prostředky určeny. Ve své podstatě se jedná pouze o fabulaci určitých okolností případu, které však, jak vyplynulo z dokazování, nebyly spouštěcím mechanismem pro spáchání trestného činu. V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že určitá míra součinnosti s pachatelem je nezbytná, neboť bez té by nebylo lze přispět k odhalení trestné činnosti. Rozhodující je vždy zhodnocení toho, zda se spolupracující svědek či přímo policejní orgán nepodílel na iniciaci či podněcování k trestné činnosti. Toto jsou právě otázky, jimiž se obecné soudy podrobně zabývaly a jež v rámci svých rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Co se týče právní kvalifikace jednání stěžovatele, lze opět poukázat na odůvodnění obecných soudů, které se touto otázkou podrobně zabývaly a uvedly, proč nelze na jeho jednání pohlížet pouze jako na pomoc či přípravu k trestnému činu. Svědek Bervid sice vypověděl, že byl stěžovatel po sdělení informace o nabídnutí úplatku zaskočen, nicméně v dalším jednání setrval a je tak nepochybné, že v otázce úplatku přinejmenším změnil postoj. O tom nejlépe svědčí poskytnutí "půjčky" odsouzenému H. Svědek Bervid nastíněnou situaci vyřešil tak, že z jednání odešel, neboť nechtěl být s uplácením spojován. Důkazy provedenými v řízení před obecnými soudy bylo dostatečně prokázáno, že odsouzený H. vystupoval toliko v roli prostředníka a obecným soudům tak není v podstatě čeho vytknout.
Argumentuje-li stěžovatel tím, že orgány činné v trestním řízení neměly souhlas státního zástupce pro předstíraný převod věci, lze zcela odkázat na č. l. 215 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 102/2011, z něhož je zřejmé, že v dané věci souhlas vydán byl. Je sice pravdou, že tento souhlas není ve spise uveden v té části, která se vztahuje k předstíranému převodu, nicméně souhlas státního zástupce byl veden v režimu "vyhrazené" a tento stupeň utajení byl zrušen až 3. 8. 2011, tedy po předání úplatku. Následně byl tento souhlas do spisu zařazen. Na takovém postupu Ústavní soud opět nespatřuje ničeho protiústavního.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu