ECLI:CZ:US:2015:4.US.557.15.1
sp. zn. IV. ÚS 557/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Ostrava-Poruba, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sokolská třída 21, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2905/2014 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 56 C 386/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno návrhu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, který podala žalobkyně (nájemkyně bytu) proti stěžovateli jako žalovanému vlastníku bytu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud vyhověl žalobě na určení neplatnosti rozhodnutí o zvýšení nájemného, neboť oznámení o zvýšení nájemného nemá náležitosti stanovené v §3 odst. 3 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."). Stěžovatel totiž provedl jednostranné zvýšení nájemného ve větším rozsahu, než připouští právní předpisy.
Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek co do částky 123,18 Kč potvrdil, neboť v této částce nájemné skutečně přesahovalo maximální hranici stanovenou zákonem o jednostranném zvyšování nájemného. O zbytku návrhu rozhodl tak, že žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného se zamítá, neboť se jednalo o platné zvýšení nájmu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobkyně a rozsudek krajského soudu změnil tak, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje a dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. sp. zn. 26 Cdo 2305/2011, 26 Cdo1648/2011, 26 Cdo 316/2012 a 26 Cdo 1207/2013). Předpokladem řádného stanovení zvýšeného měsíčního nájemného je nutně správnost všech údajů, jež jsou pro jeho stanovení významné; to se týká i údaje o podlahové ploše bytu. Je-li založeno na nesprávné výměře podlahové plochy bytu, nemůže být správné ani zvýšení měsíčního nájemného. Oznámení pronajímatele tak odporuje zákonu a je neplatné podle §39 obč. zák. V oznámení o zvýšení nájemného jako jednostranném projevu vůle oznamuje pronajímatel nájemci novou výši nájemného, kterou měl vypočítat zákonem předepsaným způsobem. Vůle pronajímatele tak směřuje ke zvýšení nájemného právě na sdělenou částku, nikoli na částku jinou (zde nižší). Oznámení o zvýšení nájemného nelze ani dělit na jednotlivé části, neboť jeho obsah tvoří jeden celek a jeho částečná neplatnost podle §41 obč. zák. tak nepřichází v úvahu.
Stěžovatel se závěry okresního soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí, považuje je za nespravedlivé, formální a popírající cíle, kterých má být soudním rozhodnutím dosaženo. Zpochybňuje postup žalobkyně, která podala dovolání v situaci, kdy jí na základě rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě bylo stanoveno nájemné ve výši nepřekračující maximální možnou výši nájemného. Formální výklad zákona č. 107/2006 Sb., tak jak byl použit soudem prvního stupně a soudem dovolacím, je nutno překonat výkladem rozumným a spravedlivým, který povede také k ochraně pronajímatele, nikoliv pouze nájemce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud především konstatuje, že předmětem řízení před civilními soudy byla otázka, zda ke zvýšení nájemného, jak požadoval stěžovatel, došlo způsobem vycházejícím z příslušných ustanovení zákona č. 107/2006 Sb. a při respektování postupu stanoveného v ustanovení §3 uvedeného zákona. V tomto směru bylo provedeno potřebné dokazování, přičemž stěžovatel nerozporuje závěry o tom, že v jednostranném prohlášení o zvýšení nájemného byla nesprávně uvedena podlahová plocha a tedy i nesprávně vypočteno nájemné. Stěžovatel zpochybňuje závěr nalézacího a dovolacího soudu o neplatnosti jednostranného oznámení o zvýšení nájemného, k němuž tyto soudy dospěly výkladem příslušných ustanovení zákona č. 107/2006 Sb.
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve svých argumentech však pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady ostatních soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry.
Je to právě Nejvyšší soud, kterému přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Právě uvedeným způsobem Nejvyšší soud postupoval a svým rozhodnutím změnil rozhodnutí odvolacího soudu, který se odchýlil od ustálené (shora konkretizované) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 455/14, II. ÚS 3404/13).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu