ECLI:CZ:US:2015:4.US.936.15.1
sp. zn. IV. ÚS 936/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Blankou Antuškovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 498/2014-216 ze dne 12. prosince 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), povinnosti soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům a práva na lidskou důstojnost, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení o žalobě stěžovatele proti České kanceláři pojistitelů a Vítu Braňkovi (dále jen "žalovaní") o náhradu ztráty na důchodu rozsudkem č. j. 43 C 210/2011-131 ze dne 23. května 2014 řízení ve specifikované části zastavil (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalovaných platit stěžovateli ztrátu na důchodu (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit stěžovateli dluh na peněžitém důchodu za ztrátu na důchodu (výrok III.), v části žalobu zamítl (výrok IV.), uložil žalovaným zaplatit České republice náklady státu (výrok V.), rozhodl, že náklady znalečného nese stát (výrok VI.), uložil žalovaným zaplatit soudní poplatek (výrok VII.) a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku VIII. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému výkladu příslušných právních předpisů a současně nebyla respektována ani judikatura Ústavního soudu. Takto nesprávný výklad má podle stěžovatele negativní dopad nejen pro něho, ale pro celou řadu dalších podobně poškozených, jejichž práva jsou obdobnými rozhodnutími dotčena. Přitom stěžovatel byl podle ústavní stížnosti v daném případě od počátku proti žalované straně v nerovném postavení.
Stěžovatel uvádí, že kromě jiného je nutno respektovat právo na lidskou důstojnost, což mimo jiné znamená, že stát musí zajistit důstojné dožití těm občanům, kteří se v důsledku nezaviněného úrazu ocitli v situaci, která pro ně bude znamenat naprostou změnu životního stylu. V případě stěžovatele jde podle ústavní stížnosti o absolutní dlouhodobé vyřazení ze všech oblastí života, jedná se o změnu trvalou a nenapravitelnou. Při takovémto zásahu do lidského zdraví je poté podle stěžovatele nutno přiznat důstojnou náhradu škody, která by odpovídala charakteru poškození, přičemž by stát měl přispívat k tomu, aby se poškození mohli domoci realizace všech svých práv, které jim příslušné právní předpisy poskytují. Stěžovatel je podle ústavní stížnosti trvale upoután na invalidní vozík, jeho jediným příjmem je invalidní, resp. starobní důchod, a za této situace nelze podle stěžovatele po něm chtít, aby si k uplatnění, resp. vyčíslení svých práv nechával zpracovat znalecké posudky, když jen náklady za znalecký posudek v tomto řízení představovaly 11.016,- Kč, tedy v podstatě jeden měsíční příjem stěžovatele. Stěžovatel se tudíž domnívá, že rozhodnutím obecných soudů v jeho věci bylo porušeno i právo na lidskou důstojnost.
Stěžovatel je podle ústavní stížnosti přesvědčen, že Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze při rozhodování o náhradě nákladů řízení, když stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, a to přestože se v tomto řízení konalo 8 ústních jednání, nerespektoval názor Ústavního soudu, že stanoví-li soud znalce k posouzení výše ušlého zisku, čemuž podle stěžovatele odpovídá v jeho případě ztráta na důchodu, což byl v posuzovaném případě hlavní úkol znalce, není možné, aby poté tentýž soud tvrdil, že jeho rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku vlastně nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku tento soud opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši ušlého zisku (v případě stěžovatele ztráty na důchodu) z něj zcela převzal.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí případné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjímečně.
Maje na zřeteli výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení ústavní stížností napadeného nákladového rozhodnutí, neshledal. Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím o nákladech řízení ve věci stěžovatele se soud řádně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náležitě odůvodnil, přičemž se řádně vypořádal i se stěžovatelovým odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 23. 11. 2013, a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního rozhodování. Ve výsledku pak Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud zdůrazňuje, že Městský soud v Praze se řádně zabýval i stěžovatelem v odvolání požadovanou aplikací ust. §142 odst. 3 o.s.ř., přičemž řádně odůvodnil, proč toto ustanovení aplikovat nelze. Ústavní soud nad ono podrobné odůvodnění dodává, že ne v každém případě, kdy je v řízení vypracován znalecký posudek, rozhodnutí o výši plnění na tomto posudku záleží. Bude tomu tak např. v případě bolestného, jak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, nebo tomu tak může být i při stanovení ušlého zisku, jako tomu bylo v případě posuzovaném ve stěžovatelem uváděném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 23. 11. 2013. V projednávané věci však nárok, který byl předmětem žaloby, tedy nárok na náhradu za ztrátu na důchodu, jak uvedl Městský soud v Praze, je určen rozdílem výše důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výše důchodu, na který by poškozenému vznikl nárok, jestliže by do průměrného výdělku, z něhož byl důchod vyměřen, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v období rozhodném pro vyměření důchodu na znaleckém posudku. Ačkoli výše uvedeného nároku byla v projednávané věci stanovena (vypočtena) znalcem, jedná se o nárok, jehož výše na znaleckém posudku nezávisí, nýbrž o nárok určený jasnými kritérii a zjistitelný i bez znaleckého posudku.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
IV. senátu Ústavního soudu