ECLI:CZ:US:2016:1.US.1475.15.1
sp. zn. I. ÚS 1475/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 13/2015-64 ze dne 4. února 2015, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 24/2014-2698 ze dne 18. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 5 T 121/2012-2501 ze dne 4. září 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 téhož zákona. Toho se měl dopustit stručně řečeno tím, že po předchozí dohodě a rozdělení úloh s ostatními obžalovanými pod cizí identitou předstírali zájem o nájem bytu jedné z poškozených, získali tak od tohoto bytu klíče, posléze na základě kupní smlouvy s falšovaným podpisem této poškozené a s falšovanou doložkou o ověření pravosti tohoto podpisu dosáhli vkladu vlastnického práva ve prospěch jednoho z obžalovaných. Tím poškozené majitelce bytu způsobili škodu ve výši nejméně 689 450 Kč. Následně byt prodali další z poškozených za částku 890 000 Kč, které tím způsobili škodu v nejméně ve výši této kupní ceny, neboť o vlastnictví bytu následně rozhodl Okresní soud v Hradci Králové ve prospěch první z poškozených a této poškozené byl byt vrácen.
2. Stěžovatel se na tomto jednání podílel tím, že jako zaměstnanec (právník) realitní kanceláře připravoval potřebné kupní smlouvy a od druhé z poškozených přijal platbu za byt, kterou užil blíže nezjištěný způsobem. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl jediným, kdo mohl s ohledem na své znalosti vymyslet zvolený postup, tak aby nedošlo k jeho předčasnému odhalení, a připravit jednotlivé dokumenty. Následně pak od druhé z poškozených (společně s dalším obžalovaným) v realitní kanceláři přijal hotovostní platbu 230 000 Kč, aniž by tato platba byla uložena do pokladny či na účet kanceláře, či vůbec zaznamenána v účetnictví této kanceláře. Dále od druhé z poškozených přijal na soukromý účet platbu 600 000 Kč (prostřednictvím úvěru od České spořitelny), aniž by tuto poškozenou informoval o tom, že se jedná o jeho účet a ne účet údajného prodávajícího. Okresní soud stěžovateli neuvěřil v tom, že se sám stal obětí podvodu ze strany jednoho z obžalovaných, který vystupoval pod cizí identitou, a že mu přijaté peněžní prostředky řádně předal.
3. Krajský soud odvolání stěžovatele a zbylých obžalovaných zamítl. Podle jeho hodnocení byla trestná činnost sofistikovaná a sled jednotlivých na sebe navazujících kroků je třeba hodnotit v jejich souvislosti. Iniciátorem byl kolega stěžovatele - realitní makléř, který celou činnost koordinoval. Právě s ním stěžovatel sepsal kupní smlouvu a vymyslel, aby písemnosti z vkladového řízení nebyly zasílány první z poškozených na adresu jejího trvalého pobytu (to platí i pro svědka, jehož identity po celou dobu zneužívali). Stěžovatel dále obstarával podpisy potřebných dokumentů a neinformoval druhou z poškozených, že číslo účtu uvedené v kupní smlouvě patří k jeho soukromému účtu, nikoliv k účtu údajného prodávajícího.
4. Nejvyšší soud dovolání obžalovaných odmítl. Ve vztahu ke stěžovateli uvedl, že neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně. Zvolená právní kvalifikace skutkovým zjištěním odpovídá.
5. Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi tyto soudy porušily jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele nebyla jeho vina v řízení nepochybně prokázána, provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch a nebyl prokázán ani jeho úmysl spáchat trestný čin. Podle skutkové věty výroku okresního soudu se měl podílet na přípravě dvou kupních smluv, přestože z důkazů jeho účast na přípravě první kupní smlouvy nijak nevyplývá (jde o smlouvu mezi první poškozenou jako původní vlastnicí bytu a obžalovaným V. K., který se vydával za Jiřího Tomančíka). Účast stěžovatele soudy dovodily zřejmě z jeho účasti na přípravě druhé kupní smlouvy, kterou nepopírá (jde o smlouvu mezi obžalovaným V. K., který se vydával za Jiřího Tomančíka, jako údajného vlastníka bytu a druhou poškozenou). Účastí na přípravě prvé ze smluv se soudy nijak blíže nezabývaly a nevysvětlily, proč byly k tomu jednání naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
6. Dále stěžovatel uvedl, že druhou poškozenou upozorňoval na to, že číslo účtu označené jako účet prodávajícího je ve skutečnosti číslo účtu stěžovatele. K platbě přes účet stěžovatele došlo proto, že se prodávající rozváděl a nechtěl, aby k platbě došlo na společný účet. K takovému postupu měl svolení od vedoucí pobočky realitní kanceláře. Obě částky přijaté od druhé z poškozených vyplatil údajnému prodejci bytu (V. K. alias Jiřímu Tomančíkovi) oproti účetnímu dokladu. Vzhledem k tomu, že platby zajišťoval jako třetí nezávislá osoba, nebylo důvodu, aby tyto účetní doklady byly zařazeny do účetnictví realitní kanceláře.
7. Stěžovatel také uvedl, že soudy nevysvětlily, proč obžalovaný V. K. zjevně neměl znalosti, aby si opatřil smlouvy s ověřovacími doložkami. Ty si mohl opatřit i jinde než u stěžovatele. Zavinění stěžovatele soudy dovodily z průběhu událostí, aniž by se prokazováním subjektivní stránky blíže zabývaly. Ve vztahu ke stěžovateli tak nebylo prokázáno, že druhou poškozenou uvedl v omyl s úmyslem se obohatit na jejím majetku. Nebylo prokázáno ani společné jednání obžalovaných, Stěžovatel byl uveden v omyl V. K., neměl povědomí o tom, že není Jiřím Tomančíkem, nemohl s ním tedy jednat ve společném úmyslu. Závěrem stěžovatel uvedl, že krajský soud v jeho věci konstatoval, že je podjatý (stěžovatel je příbuzným dlouholetých zaměstnanců soudu). Neměl tedy v jeho věci rozhodovat, byť se nadřízený soud s tímto důvodem podjatosti neztotožnil.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Sám měl být podveden jedním z obžalovaných, v části trestné činnosti vůbec nevystupoval, po celou dobu jednal v dobré víře a přijaté peníze řádně předal dál, neponechal si je pro vlastní účely.
10. Ústavní soud však k tomu připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
11. Z uvedeného pravidla lze připustit výjimku v případech, kdy skutková zjištění obecných soudů, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace plynoucí z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena a obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
12. V projednávané věci Ústavní soud ústavně významné vady neshledal. V rámci provedeného dokazování obecné soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky svévole, stejně jako hodnocení provedených důkazů, a zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Ve vztahu ke konkrétním stěžovatelovým argumentům pak musí Ústavní soud zdůraznit, že obdobné stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly.
13. Zjevně neopodstatněným soud shledal tvrzení stěžovatele, že platby druhé z poškozených v dobré víře přijal a dále vyplatil V. K., jímž byl uveden v omyl. Stěžovatel se nijak nevypořádal s tím, že popsaný postup by zásadně odporoval pravidlům realitní kanceláře a že k němu nebyl oprávněn (výpověď svědků Slavických na str. 20-24 rozsudku okresního soudu) a s tvrzením druhé poškozené, že ji neupozornil na to, že uvedené číslo účtu patří jeho soukromému účtu (stěžovatel tvrdí prostý opak, nevypořádává se ani s tím, že soud v této souvislosti neuvěřil svědkyni Karbanové). Stejně tak se nevypořádal s tvrzením této poškozené, že jí vydal potvrzení o hotovostní platbě ve výši 230 000 Kč teprve po opakované žádosti, a to bez razítka realitní kanceláře. Navíc se tato částka v účetnictví realitní kanceláře neobjevuje (str. 21 rozsudku okresního soudu), přestože stěžovatel peníze podle svého vlastního tvrzení přijal v hotovosti v prostorách této kanceláře a vložil je do její pokladny (str. 8 rozsudku okresního soudu). V této souvislosti je třeba uvést, že se jednalo o prodej bytu zprostředkovaný realitní kanceláří, stěžovatel byl zaměstnancem této kanceláře a s druhou z poškozených jednal mimo jiné v prostorách této realitní kanceláře. Je tedy zjevně nepřesvědčivé tvrzení stěžovatele, že příjem částky 600 000 Kč na jeho účet nemusel být zaznamenán v účetnictví realitní kanceláře, neboť v tomto platebním vztahu vystupoval jako třetí, nezávislá osoba (schovatel). Již uvedené zacházení s penězi přijatými od druhé z poškozených svědčí přinejmenším o zcela zásadní nekázni stěžovatele při nakládání s cizími finančními prostředky značné hodnoty.
14. Tato zjištění okresní soud nicméně hodnotil v souvislosti s promyšleným způsobem, jakým se dalším obžalovaným podařilo získat byt první z poškozených a následně jej prodat druhé z poškozených. Stejně tak je hodnotil v souvislosti s možností ostatních obžalovaných tento mechanismus vymyslet a uvést v život, s dalším zapojením stěžovatele do přípravy podkladů a s jeho majetkovými poměry. Ústavní soud tak nemá obecným soudům z ústavního hlediska co vytknout, pokud na základě tohoto celostního hodnocení důkazů dospěly k závěru o podílu stěžovatele na popsané trestné činnosti a k závěru o jeho vině.
15. Stěžovatel také namítl, že ve věci nemohl rozhodovat příslušný senát krajského soudu, neboť jeho soudci vyjádřili pochybnost nad tím, zda jsou vůči stěžovateli schopni nestranně rozhodovat (jeho matka byla dlouholetou pracovnicí soudu, jeho strýc a děd byli dlouholetými soudci tohoto soudu). Stěžovatel se však nijak se nevypořádal s věcnými důvody, pro které vrchní soud dospěl k závěru, že tito soudci podjatí nejsou. Lze tedy pouze v obecné rovině uvést, že subjektivní hledisko soudců samotných je podnětem pro rozhodování o jejich podjatosti, není však rozhodujícím měřítkem [nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)]. Tato otázka tedy již byla v judikatuře Ústavního soudu řešena a stěžovatel nepřeložil žádnou určitou argumentaci, pro kterou by bylo možné v projednávané věci dospět k závěru o podjatosti rozhodujících soudců.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu