ECLI:CZ:US:2016:1.US.1629.15.1
sp. zn. I. ÚS 1629/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. G., a 2) A. G., obou zastoupených doc. JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., JU.D., advokátem se sídlem Praha 5, U Teplárny 1212/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 č. j. 58 Co 48/2011-262 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010 č. j. 18 C 202/2007-205, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bílkova 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 9. 2010 č. j. 18 C 202/2007-205 uložil České pojišťovně, a. s., jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli 1) jako žalobci a) částku 5 722 612,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 689 827,50 Kč; ve zbytku žalobu co do nároku stěžovatele 1), jakož i co do nároku stěžovatelky 2) jako žalobkyně b) výroky II. a III. zamítl. Podanou žalobou se stěžovatelé domáhali náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl stěžovatel 1) při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozu, ohledně kterého bylo pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uzavřeno s žalovanou. Stěžovateli 1) byla v rámci dopravní nehody způsobena vážná poranění, která vedla k amputaci suprakondylické oblasti obou stehenních kostí. V důsledku zranění je stěžovatel 1) odkázán na invalidní vozík a neustálou pomoc druhé osoby, stěžovatelky 2), která je jeho manželkou.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 58 Co 48/2011-262 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010 k odvolání stěžovatelů i žalované co do napadené částky 689 827,50 Kč a v zamítavých výrocích potvrdil; co do příslušenství pohledávky a nákladů řízení rozsudek obvodního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 1. 4. 2015 č. j. 25 Cdo 2195/2014-351 odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011.
II.
Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 a proti zamítavým výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010 se stěžovatelé bránili ústavní stížností, ve které navrhli, aby Ústavní soud tato rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil. Namítali zásah do práva na hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1, práva na ochranu zdraví podle čl. 31 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecným soudům vytknuli, že přiznaná finanční náhrada je nepřiměřeně nízká vzhledem k omezením ve způsobu života stěžovatele 1) následkem dopravní nehody a k okolnosti, že hlavní bydliště stěžovatele 1) se nachází v Německu. Brojili rovněž proti nepřiznání ošetřovného stěžovatelce 2) z titulu péče o stěžovatele 1). Obecný soud podle názoru stěžovatelů pochybil, pokud neprovedl důkaz místním šetřením v pražském bytě stěžovatelů a nezohlednil výši odškodnění, které by v obdobném případě přiznaly německé soudy.
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1. Obecné soudy odkázaly na odůvodnění vydaných rozhodnutí a konstatovaly, že ve věci nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. K ústavní stížnosti se v zastoupení advokátkou vyjádřila i vedlejší účastnice řízení, Česká pojišťovna, a. s., která argumentaci stěžovatelů nepokládala za důvodnou a navrhla ústavní stížnost pro neopodstatněnost odmítnout.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud nejprve posoudil obsah ústavní stížnosti a podmínky ústavního přezkumu a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou. Stěžovatelé jsou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost není ani nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal předložení nalézacího spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 202/2007.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavního práva na daný případ je úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán toliko tehdy, pokud ve věci došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce aplikace práva.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení otázky, zda obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti, pokud stěžovateli 1) přiznaly náhradu škody na zdraví ve výši 5 722 612,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 689 827,50 Kč proti žalované České pojišťovně, a. s., u které bylo smluveno pojištění vozidla, jehož řidič zavinil v roce 2005 dopravní nehodu s trvalými následky pro stěžovatele 1), a pokud stěžovatelce 2) nepřiznaly nárok z titulu ošetřovného.
10. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno.
11. Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly uvedeny mj. v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153). Obecné soudy se proporcionálně a co do myšlenkových konstrukcí logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na provedení důkazů, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) a ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].
12. V návaznosti na okolnosti předmětné věci lze dále poukázat např. na tuto relevantní judikaturu Ústavního soudu: k tzv. opomenutým důkazům srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14; k odškodnění za ztížení společenského uplatnění srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735) nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499); k náhradě nákladů spojených s léčením srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13.
13. Obecné soudy provedly z pohledu ústavního rámce rozhodovací činnosti dostatečné právní hodnocení věci, na základě kterého byla stanovena výše náhrady škody pro stěžovatele 1) a žaloba zamítnuta v části tvrzeného nároku stěžovatelky 2) na ošetřovné. Zabývaly se jednotlivými nároky, které byly ze strany stěžovatelů požadovány, a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi podrobně vypořádaly. Vyhodnocení vznesených nároků přitom věnovaly samostatné části odůvodnění, které byly v případě rozsudku obvodního soudu v zájmu přehlednosti i graficky rozčleněny. Po provedeném posouzení přiznaly soudy stěžovateli 1) částku 4 959 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění, částku 689 827,50 Kč z titulu ztráty na výdělku a částku 73 785 Kč z titulu nákladů léčení (složenou z částky 44 000 Kč za pořízení skládací rampy a částky 29 785 Kč za elektrický rošt), celkem tedy částku 5 722 612,50 Kč. V části nárokovaného ošetřovného pak byla žaloba zamítnuta i s ohledem na to, že stěžovatelka 2) v době rozhodování soudu pobírala na ošetřovném částku cca 12 000 Kč měsíčně, což obvodní soud vyhodnotil jako dostačující plnění.
14. Vedle ústavně konformního právního posouzení případu obecné soudy respektovaly i ústavně zaručená práva stěžovatelů ve vztahu k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Za tímto účelem se v rámci dokazování podrobně zabývaly zdravotním stavem stěžovatele 1), omezeními v důsledku nehody a rozsahem nezbytné péče. Zohlednily i výši jednorázových plnění a pravidelných měsíčních příspěvků od žalované jako českého poskytovatele pojištění, jakož i zdravotní pojišťovny AOK jako německého poskytovatele pojištění.
15. Obvodní soud si za účelem posouzení věci vyžádal zpracování dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví; znalecký posudek ze dne 28. 1. 2009, vypracovaný MUDr. Vladimírem Kolaříkem, znalcem pro odvětví chirurgie se zvláštní specializací traumatologie, a znalecký posudek ze dne 1. 2. 2009, vypracovaný prof. MUDr. Jiřím Rabochem, DrSc., znalcem pro odvětví psychiatrie, sexuologie. Mimoto byly v řízení provedeny důkazy znaleckými posudky předloženými účastníky, a to znaleckým posudkem ze dne 15. 8. 2008, zpracovaným prof. MUDr. Milošem Hájkem, DrSc., znalcem pro odvětví všeobecná a hrudní chirurgie, traumatologie, a znaleckým posudkem ze dne 18. 12. 2007, zpracovaným MUDr. Miroslavem Noskem, znalcem pro odvětví zdravotnická různá se zvláštní specializací na posudkové lékařství.
16. Ústavně významné pochybení nelze bez dalšího spatřovat v nesouhlasu stěžovatelů se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, kdy podle námitek v ústavní stížnosti byla náhrada škody na zdraví stěžovateli 1) přiznána v nepřiměřeně nízké výši. Obecné soudy nevybočily z ústavních mantinelů rozhodovací činnosti, ani pokud nepřiznaly stěžovatelce 2) ošetřovné z titulu péče o stěžovatele 1), neboť daný závěr řádně odůvodnily v souladu s okolnostmi zdravotního stavu stěžovatele 1), z toho vyplývajícím rozsahem nezbytné péče a již pobíranými částkami ošetřovného. Protiústavní postup nemohl být a priori založen ani tím, že obvodní soud neprovedl důkaz místním šetřením v pražském bytě stěžovatelů, nebo že obecné soudy věc posoudily podle českého práva a nezohlednily možnou částku odškodnění, která by podle tvrzení stěžovatelů byla přiznána v případě posuzování věci německými soudy.
17. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu