ECLI:CZ:US:2016:1.US.1945.15.1
sp. zn. I. ÚS 1945/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Vladimíra Groha, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 467/2015-677 ze dne 17. dubna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 243/2014-596 ze dne 3. září 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 18/2011-473 ze dne 13. února 2014 ve znění usnesení č. j. 14 C 18/2011-547 ze dne 17. dubna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky – České obchodní inspekce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal určení, že skončení pracovního poměru stěžovatele výpovědí pro nadbytečnost je neplatné. Obvodní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizační změně – snížení počtu systemizovaných míst o šest blíže neurčených míst – bylo skutečně přijato. Bylo tak na zaměstnavateli, aby se šesti zaměstnanci rozvázal pracovní poměr, přičemž výběr byl na jeho rozhodnutí. Na platnost výpovědi nemá vliv, že organizační opatření nedostatečně vymezuje důvody pro zrušení pracovní pozice stěžovatele (terénního inspektora). Bez vlivu je též skutečnost, že vedlejší účastnice řízení zaměstnávala nadbytečné administrativní pracovníky a pracovníky, kteří již byli ve starobním důchodu.
2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil. Řízení před obvodním soudem nebylo postiženo vadami a soud provedl dostatečné dokazování, důkazy přiléhavě hodnotil a dospěl ke správným právním závěrům. Namítané pohnutky vedlejší účastnice řízení nebyly prokázány (stěžovatel poukázal na její neoprávněné finanční machinace), šlo tak pouze o subjektivní přesvědčení stěžovatele. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl, neboť rozhodná právní otázka jím již byla vyřešena a není důvod pro její odlišné posouzení. Dovolání navíc neobsahovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
3. Proti rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že mu v řízení před obecnými soudy byla upřena možnost uplatnit důkazní návrhy pro koncentraci řízení. O té byl poučen zcela formálně, neměl tušení, co to znamená. Jeho závěrečný návrh v řízení před obvodním soudem byl nevhodně přerušován ze strany přísedících. Závěrečný návrh sice písemně doplnil, byla tím ale porušena zásada ústnosti jednání soudu. Soudy se také měly zabývat organizační změnou z hlediska stěžovatelem tvrzených skutečností, zejména pak účelností rozhodnutí o organizační změně. Nemohlo tak být dostatečně posouzeno tvrzení o mstě ze strany vedlejšího účastnice za upozornění na protiprávní jednání nadřízených stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu navíc není srozumitelné, stěžovatel bez právnického vzdělání se v něm nemůže orientovat.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu obvodním soudem. Konkrétně tvrdí, že mu vedlejší účastnicí byla dána výpověď ze msty, nikoliv z organizačních důvodů. V projednávané věci však obvodní soud k takovému skutkovému závěru nedospěl, naopak podrobně vysvětlil, že jednání vedlejší účastnice se zakládalo na vážném záměru k organizační změně. Městský soud nadto uvedl, že tvrzení stěžovatele o mstě nebylo v řízení prokázáno.
6. V této souvislosti je třeba stručně připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jaké skutečnosti vzaly soudy za základ svých zjištění a jak tyto skutečnosti hodnotily. Zejména pak z nich vyplývá, proč soud dospěl k závěru, že jednání vedlejší účastnice nesměřovalo k jinému, než zákonem předvídanému cíli. Napadené rozhodnutí obvodního soudu je založeno na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jeho závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Na závěry obecných soudů o tom, že organizační změna může být dána i v případě, kdy v konečném důsledku dojde ke zvýšení počtu zaměstnanců (změna tedy spočívá ve změně kvalifikačního složení), stěžovatel nijak nereagoval.
8. K namítanému porušení zásady ústnosti soudního jednání se ve svém rozhodnutí vyjádřil městský soud (str. 4). Přerušování závěrečného návrhu stěžovatele ze strany soudu stěžovatel neprokázal, nadto měl možnost tento návrh předložit městskému soudu jako soudu odvolacímu. Této možnosti stěžovatel využil, nemohl tedy být zkrácen ve svých právech.
9. Namítal-li stěžovatel, že neporozuměl účinkům koncentrace řízení, jedná se taktéž o námitku zjevně neopodstatněnou. Z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že obvodní soud (na pokyn městského soudu vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí) stěžovatele i po koncentraci řízení poučil podle §118b odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o tom, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení (str. 4 rozsudku obvodního soudu), a dal mu k tomu možnost. Neúspěch stěžovatele ve sporu tedy nemohl být způsoben neporozuměním účinkům koncentrace řízení. K poučovací povinnosti se Ústavní soud navíc již dříve opakovaně vyjádřil, a to i ve vztahu k případnému využití práva na právní pomoc v řízení před soudem [např. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289)]. Z hlediska těchto dřívějších závěrů stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o potřebě kasačního zásahu Ústavního soudu.
10. K námitce stěžovatele, že mu jako právnímu laikovi není srozumitelné napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze jen stručně uvést, že Nejvyšší soud dovolání odmítl proto, že neshledal důvod pro odchýlení se od své předchozí judikatury. Tento právní závěr je z rozhodnutí zřejmý a stěžovateli jej může vysvětlit jeho zástupce, jehož služby v dovolacím řízení §241 občanského soudního řádu právě i z tohoto důvodu vyžaduje.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu