ECLI:CZ:US:2016:1.US.2092.16.1
sp. zn. I. ÚS 2092/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Davidem Vostárkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 10. 2015 č. j. 14 T 7/2014-1975, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 13 To 33/2016-2074 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 7 Td 7/2016-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a za to mu byl udělen trest. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu napadeným usnesením krajského soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo k návrhu stěžovatele rozhodnuto tak, že podle §25 trestního řádu se věc Okresnímu soudu Praha-západ neodnímá.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanové pro jeho podání tímto zákonem. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
5. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu Praha-západ, napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 2. 5. 2016. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavní soudem, původně bez právního zastoupení advokátem, dne 28. 6. 2016, přičemž v tomto návrhu napadl jen usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. 13 To 33/2016. Teprve doplnění ústavní stížnosti, podané již prostřednictvím řádného právního zástupce stěžovatele, brojí krom rozhodnutí Krajského soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Okresního soudu Praha-západ také proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 7/2016. Toto doplnění ústavní stížnosti bylo podáno dne 6. 8. 2016. Zákonná dvouměsíční lhůta k napadení usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností uplynula dne 4. 7. 2016 (dne 2. 7. 2016 byla sobota). Z uvedeného vyplývá, že pokud stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 7/2016 napadl až dne 6. 8. 2016, stalo se tak po lhůtě k tomu zákonem stanovené, a tudíž je ústavní stížnost v této části opožděná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Z uvedeného též vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1425/14 ze dne 15. 12. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
8. O takový případ se přitom jedná i v projednávané věci - napadeným usnesením krajského soudu totiž byl zrušen předcházející odsuzující rozsudek okresního soudu a věc byla vrácena okresnímu soudu. Trestní řízení ve věci stěžovatele jako obžalovaného tudíž stále běží a napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu nelze považovat za konečná. Stěžovatelova ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel se nicméně dovolává splnění podmínek §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na jinou svou věc projednávanou Okresním soudem Praha-západ, která podle něj nebyla přidělena konkrétnímu soudci podle předem stanovených pravidel a postupem splňujícím kritérium transparentnosti. Na základě tohoto, jakož i dalších poznatků o mechanismu přidělování nápadu na Okresním soudě Praha-západ je stěžovatel přesvědčen, že jeho i trestní věc byla přidělena jinému než zákonnému soudci. Dále stěžovatel uvádí, že v tomto řízení již podal i návrh na podání tzv. předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, ten však ze strany okresního soudu zůstal ignorován a ani ze strany krajského soudu nebyl řádně projednán a vyslyšen.
10. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)] anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].
11. Stěžovatelův případ ovšem nepředstavuje ani jednu z právě zmíněných situací, kdy lze o aplikaci výjimky z principu subsidiarity ústavní stížnosti uvažovat. Tato výjimka nemůže být odůvodněna podle stěžovatele nedostatečnou reakcí na jeho návrh na podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. Ani skutečnost, že v jiné věci stěžovatele vedené u Okresního soudu Praha-západ došlo podle jeho názoru k jistým nepravidelnostem či nejasnostem při jejím přidělení soudci, a to ani ve spojení s dalšími poznatky stěžovatele k mechanismu přidělování věcí u okresního soudu (spočívajícímu v automatickém postupu systému přidělování nápadu dle matematického algoritmu) nemůže ospravedlnit výjimečnou ingerenci Ústavního soudu do probíhajícího, neskončeného řízení a prolomení principu subsidiarity.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by podaná ústavní stížnost, v části brojící proti usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, a tudíž ji odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V části napadající usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po zákonné lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka