ECLI:CZ:US:2016:1.US.3085.16.1
sp. zn. I. ÚS 3085/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci stěžovatelky Zdeňky Pohlodové, zastoupenou JUDr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mírové nám. 207/34, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. července 2016 č. j. 4 To 242/2016-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka je trestně stíhaná pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podle §77 odst. 2 trestního řádu. Dne 14. června 2016 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem návrh na vzetí stěžovatelky do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) tr. ř., který odůvodnil obavou, že bude stěžovatelka opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem dne 15. června 2016 usnesením č. j. 40 Nt 650/2016-12 tak, že propustil stěžovatelku na svobodu a nahradil vazbu přijetím záruky příbuzných stěžovatelky, přijetím jejího písemného slibu, dohledem probačního úředníka a uložením předběžného opatření.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem na místě stížnost podle §74 odst. 1 tr. ř., načež Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí soudu prvního stupně v neveřejném zasedání usnesením z 18. července 2016, č. j. 4 To 242/2016-26, zrušil, vzal stěžovatelku do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř., nabídku záruky příbuzných stěžovatelky ani její písemný slib nepřijal a nenahradil vazbu ani dohledem probačního úředníka.
Proti shora uvedenému usnesení krajského soudu brojí stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, v níž uvádí, že bylo rozhodováno ve vazebním řízení v neveřejném zasedání, že soud o konání tohoto zasedání nikoho nevyrozuměl a rozhodl tak bez účasti stěžovatelky a jejího obhájce. Krajský soud se také nezabýval písemným vyjádřením stěžovatelky ke stížnosti státního zástupce, kde uvedla nové okolnosti a navrhla provedení listinných důkazů. Stěžovatelka také trvá na tom, že v rozhodnutí je nedostatek odůvodnění, které toliko v jediném posledním odstavci jen formálně cituje zákonné podmínky uvedené v §67 tr. ř., aniž by uvedl jakékoliv zcela konkrétní skutečnosti, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby a zcela konkrétní důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, vyjma požadavku nepřetržitého dohledu nad stěžovatelkou, který není zákonem požadovaný a v reálném světě není možný ani nutný.
Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a 5, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 5 odst. 3 zák. 209/1992 Sb., Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní tvrzení stěžovatelky, že bylo rozhodováno ve vazebním řízení v neveřejném zasedání bez její účasti. K tomu Ústavní soud konstatuje, že vazební zasedání není obligatorní pokaždé. O vazbě je možné rozhodnout v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, jehož se účastní obviněný, a je-li to vhodné s ohledem na stanovené vazební lhůty. Pokud takovýto postup není možný, využije se forma vazebního zasedání, což také odpovídá zásadě hospodárnosti trestního řízení. Zákon však připouští v ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. rozhodnutí ve věcech vazby i jiným způsobem. V předmětném případě dle §73d odst. 3 písm. b) vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal (stěžovatelka tak neučinila), jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Obviněná byla slyšena ve vazebním zasedání dne 15. 6. 2016, tudíž lhůta šesti týdnů byla dodržena. Nové zaměstnání, jež stěžovatelka uvedla jako novou skutečnost, nelze v předmětném případě považovat za natolik zásadní, aby mohlo ovlivnit rozhodnutí o vazbě. Také nelze předpokládat, že nové zaměstnání bude mít vliv na další páchání trestné činnosti stěžovatelky.
Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud se nevyjádřil k písemnému vyjádření stěžovatelky ke stížnosti státního zástupce, je třeba konstatovat, že s ohledem na konkrétní obsah námitek stěžovatelky a s ohledem na okolnosti případu nepovažuje Ústavní soud tuto námitku za natolik stěžejní, aby bylo možné uvažovat o zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v jejich postupu nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Krajský soud interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z výše uvedených důvodů lze napadené rozhodnutí považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu