ECLI:CZ:US:2016:1.US.4.15.1
sp. zn. I. ÚS 4/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. Ch., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Muchova 9/223, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 336/2014-846 ze dne 30. září 2014 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 Nc 79/2012-777 ze dne 7. dubna 2014, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a) L. Ch., b) nezl. P. Ch., c) nezl. D. Ch., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení svěřil vedlejší účastníky řízení b) a c) (dále také "nezletilí") do výchovy vedlejší účastnice řízení a). Zároveň rozhodl o povinnosti stěžovatele měsíčně přispívat na výživu vedlejšího účastníka b) 7 000 Kč a na výživu vedlejšího účastníka c) 6 500 Kč a uhradit dlužné výživné. Stejně soud rozhodl i pro dobu po rozvodu manželství. Styk stěžovatele s nezletilými soud stanovil na každý lichý týden v měsíci od středy od 17 hodin do neděle 18 hodin. V sudém týdnu od středy 17 hodin do čtvrtka 7:45 hodin. Dále soud rozhodl o zvláštní úpravě styku pro dobu prázdnin. Závěrem soud rodičům nařídil, aby v rámci rodinné terapie kontaktovali blíže určené zařízení psychologicko-sociálního poradenství. Soud tak rozhodl na základě toho, že stěžovatel a vedlejší účastnice řízení a) nejsou schopni téměř žádné vzájemné konstruktivní komunikace, a to ani u záležitostí týkajících se nezletilých. Zohlednil též přání nezletilých, závěry znaleckého dokazování a skutečnost, že se nezletilí vyjádřili v tom smyslu, že jim současné poměry vyhovují.
2. Městský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví toho usnesení změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o výživném a o výši dlužného výživného, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. Soud uvedl, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž absence kvalifikované komunikace mezi rodiči nebrání rozhodnutí o střídavé výchově. V projednávané věci taková komunikace skutečně absentuje. Rodiče se účastnili několika jednání před mediátorem, uzavřenou dohodu však nebyli schopni dodržovat. S ohledem na přání nezletilých, jejich zázemí, doporučení znalců a požadavek na stálost výchovného prostředí (bydliště rodičů jsou vzdálena 45 kilometrů), soud dospěl k závěru, že by střídavá péče nebyla v nejlepším zájmu obou nezletilých.
3. Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 3 a 36 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že řízení před soudy trvalo neúměrně dlouho (více než tři roky od podání návrhu na úpravu poměrů k nezletilým dětem až do právní moci rozhodnutí). Soudy nezajistily stabilní výchovné prostředí, umožnily matce vytvořit nové prostředí, které potom bylo základem pro rozhodnutí. Soudy také opakovaně činily obstrukce v řízení. Rozhodnutí jsou založena na tvrzení o nekvalitní komunikaci mezi rodiči, což není zákonná podmínka. Nezabývaly se motivy vedlejší účastnice řízení a), ani důkazy o tom, že matka není ochotna spolupracovat. Dále se soudy nevypořádaly s judikaturou Ústavního soudu a požadavky na rozhodování o svěření dětí do střídavé výchovy.
4. Soudy tedy nedostatečně hájily zájem nezletilých a právo stěžovatele na rodinný život. Ponechaly děti v negativním vlivu matky, čímž došlo k jejich postupnému odcizení. V projednávané věci byli nezletilí svěřeni do péče matky jen díky tomu, že ta po celou dobu odmítala komunikovat a bránila střídavé výchově. Závěrem se stěžovatel vymezil vůči rozhodnutí o výživném, které je podle něj nepřezkoumatelné a stanovené toliko na základě úvahy soudu, nikoliv na základě objektivního podkladu. Soudy též nezohlednily, že stěžovatel nese veškeré náklady na dojíždění. Stěžovatel se tak podle svého mínění stal obětí systematické diskriminace, neboť i ze statistických údajů plyne, že ženy jsou v těchto řízeních zvýhodňovány.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a soudním spisem; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry rozsudku krajského soudu, vydaného v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem a po něm, v němž krajský soud (a před ním i okresní soud) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé péče nezletilých dětí stěžovatele a svěřil je do péče matky.
7. V těchto věcech Ústavní soud posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
8. Obecné soudy musí v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz zejména (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, odst. 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
9. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, krajský i okresní soud uznaly, že oba rodiče mají dostatečné výchovné předpoklady. Za toho stavu přicházela do úvahy střídavá péče, nebo svěření do výchovy jednoho z rodičů se zachováním širokého styku s druhým z rodičů. S ohledem na skutkové závěry se oba soudy přiklonily právě ke svěření do péče matky, neboť mezi rodiči zjevně nepanují dobré vztahy (to je zjevné ze spisu okresního soudu).
10. Zjevně neopodstatněná je v tomto ohledu námitka stěžovatele, podle něhož je schopnost shody rodičů nezákonným hlediskem - srov. §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku z roku 2012. Schopností shody mezi rodiči jako hlediskem pro rozhodování soudu o svěření do péče se zabýval i Ústavní soud. Špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Obdobné platí i v případě, že na základě dosavadního chování rodičů lze mít důvodné pochybnosti, zda by byli schopni efektivní spolupráce v tak širokém rozsahu, jaký střídavá výchova vyžaduje. Hodnocení, zda se o takovou situaci jedná, jakož i intenzity této konfliktní komunikace, resp. nedostatku spolupráce, přísluší obecným soudům (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3330/14 ze dne 14. 10. 2015).
11. Ústavní soud již dříve akceptoval, pokud obecný soud na základě konkrétních zjištění o vztahu mezi rodiči a případném negativním dopadu na vývoj společného dítěte (či dětí) rozhodl o svěření do péče jednoho z nich, byť jinak měli oba rodiče dobré výchovné předpoklady. Přitom konstatoval, že je na obou rodičích, aby si nyní v zájmu svého společného dítěte vyšli vstříc a dohodli se na určité formě odborné pomoci, které budou (pokud možno co nejdříve) zodpovědně využívat. Tato povinnost stíhá oba rodiče stejným dílem. Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilé podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala matka, bude na zvážení, zda se z její strany nejedná spíše o snahu bez ohledu na přání dítěte zamezit střídavé péči. V takovém případě by nebylo možno vyloučit svěření dětí do střídavé výchovy obou rodičů či dokonce do péče stěžovatele. To samozřejmě vždy za přihlédnutí k nejlepším zájmům nezletilých (nález I. ÚS 1554/14 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. 8. 2014). Toho si však byl okresní soud v projednávané věci vědom - účastníky poučil o tom, že bezdůvodné bránění ve styku dětí s druhým rodičem je důvodem pro nové rozhodnutí (§889 občanského zákoníku).
12. Skutková zjištění obou soudů nasvědčují tomu, že shodu rodičů a stálost výchovného prostředí v případě střídavé péče nebylo možné v době rozhodnutí předpokládat. Stabilizaci sociálních poměrů a zklidnění konfliktu mezi rodiči jako největší potřebu nezletilých přitom jasně vymezil posudek znalce se specializací na dětskou a dorostovou psychiatrii (č. l. 420-449 spisu okresního soudu). Tento problém se zjevně nepodařilo vyřešit ani prostřednictvím soudem nařízené tříměsíční rodinné terapie v zařízení psychologicko-sociálního poradenství (zpráva z rodinné terapie na č. l. 944 spisu okresního soudu). K námitkám stěžovatele lze tedy uvést, že obecné soud vzaly v úvahu všechny významné okolnosti plynoucí ze soudního spisu. Dostatečně ctily i základní předpoklad, že zájmem dětí je, aby byly především v péči obou rodičů a že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Důvodem pro odchýlení od tohoto pravidla mu však byla konkrétní zjištění nejlepšího zájmu obou dětí, o který jde v řízení především (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014).
13. V této souvislosti je třeba připomenout, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není povolán k tomu, aby hodnotil, který z rodičů se o děti lépe stará, od koho děti dostaly více oblečení a vánočních dárků, či kdo druhému z rodičů činí větší obtíže při vyzvedávání dětí, při jejich předávání, při přihlašování k trvalému pobytu, do školy, k volnočasovým aktivitám a podobně. Toto posouzení náleží v zákonných a ústavních mezích především okresnímu soudu, případě soudu krajskému. Platí přitom samozřejmě, že vedlejší účastnice řízení a) nesmí stěžovateli bránit v soudem stanoveném styku s nezletilými. Pokud by se takové jednání v řízení před obecnými soudy prokázalo, ty to musí vzít při rozhodování v potaz (srov. již zmíněný §889 občanského zákoníku).
14. Namítal-li stěžovatel, že mu výživné bylo stanoveno nepřezkoumatelným způsobem na základě úvahy soudu, a ne na základě objektivních podkladů, lze jej odkázat na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015. V něm Ústavní soud vůči současné úpravě výživného (tj. bez zákonného návodu na jeho výpočet) neměl v obecné rovině námitky. Výživné v projednávané věci krajský soud k odvolání stěžovatele snížil a Ústavní soud neshledal, že by toto rozhodnutí bylo ústavně nepřijatelné (jde o rozhodnutí na základě širokého soudního uvážení, srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3698/14 ze dne 12. 3. 2015).
15. Namítal-li stěžovatel, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, jde o nepřípustnou námitku. Ze soudního spisu totiž neplyne (a stěžovatel to ani netvrdí), že by podal návrh podle §174a zákona o soudech a soudcích, což je procesní prostředek k ochraně práva, jehož využití je třeba před podáním ústavní stížnosti v této otázce [nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004 (N 112/34 SbNU 157)].
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Závěrem lze podotknout, že Ústavní soud jednal s Okresním soudem Praha-východ jako účastníkem řízení, a to i přesto, že místní příslušnost k řízení o věci stěžovatele již byla přenesena na Okresní soud Praha-západ. Ústavní stížností totiž bylo napadeno rozhodnutí prvně jmenovaného okresního soudu (§76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu