ECLI:CZ:US:2016:1.US.461.16.1
sp. zn. I. ÚS 461/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Mgr. Karla Kadlece, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2015 č.j. 0 Nt 16132/2015 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015 č. j. 1 To 486/2015-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel, společně s dalšími dvěma spoluobviněnými, podle §68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. b) a písm. c) tr. ř. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, jako nedůvodná zamítnuta.
Rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, č. j. 2 VZV 6/2015-490, byl podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijat slib stěžovatele, podle §73b odst. 6 věty první a §73a odst. 1 věty první tr. ř. byla přijata peněžitá záruka, v návaznosti na její složení byl stěžovatel stejným rozhodnutím propuštěn na svobodu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou však stále podkladem dalšího procesního postupu vůči stěžovateli, zasahující do jeho práv.
Stěžovatel v souvislosti se svým vzetím do vazby poukázal na skutečnost, že v případě omezení osobní svobody musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější. Z toho důvodu je třeba klást důraz na pečlivé posouzení všech konkrétních okolností případu a na ně navazující náležité odůvodnění vazebních rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že nebyl dodržen základní předpoklad vazebního stíhání, jímž je jeho subsidiarita, tedy možnost jeho využití až jako nejzazšího prostředku.
Soud I. stupně se vyjádřil tak, že má být podle něj dána obava, že stěžovatel bude i nadále zneužívat svého funkčního zařazení postavení náměstka Krajského ředitelství Policie ČR pro Olomoucký kraj. Taková obava je však podle navrhovatele nemyslitelná, zvláště pak i v kontextu subsidiárního charakteru vazby, kdy soud je povinen důsledně zkoumat, zda účelu vazby nelze dosáhnout jinak. Zneužití vedoucí funkce je možné bránit celou řadou jiných opatření ve služební a organizační oblasti. Bylo nemyslitelné, že by stěžovatel mohl během svého stíhání na svobodě svou funkci reálně vykonávat. Stěžovatel doložil, že samotné Policejní prezidium veřejně prezentovalo, že v případě propuštění z vazby dojde okamžitě ke zproštění výkonu služby. Podle stěžovatele není žádných pochyb o tom, že v rámci řízení policejního sboru existoval dostatek osobních i technických organizačních možností, jak účinně zabránit potencionálnímu zneužití. Rovněž tak charakter vytýkané trestné činnosti neumožňuje dovozovat, že by snad mělo být možné v ní pokračovat i po zahájení stíhání. Dokladem dostatečných možností subsidiarity náhrady předstižné vazby jinými opatřeními je podle stěžovatele i fakt, že v době vazebního stíhání stěžovatele došlo k jeho propuštění ze služebního poměru, a to rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje ze dne 14. 12. 2015.
Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že napadená rozhodnutí neobsahují prakticky žádné konkrétní odůvodnění, ani žádná konkrétní skutková zjištění, na něž by takové odůvodnění mohlo navazovat. To je pouze povšechné a obecné, na tom nic nemění ani formálně extenzivní rozhodnutí stížnostního soudu. Sebedelší text nemůže řádné odůvodnění představovat, pokud ve skutečnosti neobsahuje žádné relevantní důvody. Zejména pak stěžovatel vyzdvihuje neopodstatněnost tzv. koluzní vazby, tedy obavu, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky či jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tyto zůstaly jen ve zcela hypotetické rovině.
Již samotný návrh na vzetí do vazby podle stěžovatele dostatečně neodůvodňuje konkrétní okruh nezbytných důkazů, u nichž má údajně hrozit jejich ovlivnění či zmaření. Následně ani soud I. stupně takové důkazy dostatečně nevymezil a neodůvodnil. Za nesprávnou považuje stěžovatel tu argumentaci nalézacího soudu, jež se odvolává na samotný počátek trestního stíhání, kdy je třeba začít vyslýchat svědky a opatřovat další důkazy. Obavu z maření vyšetřování označuje soud za reálnou, čemuž však neodpovídá způsob odůvodnění. Odkaz na dlouholeté služební vztahy s některými svědky z řad policie zůstává bez jakéhokoliv rozvedení v tom směru, proč by měl u toho kterého svědka zvyšovat obavu z jeho ovlivnění.
Za absolutně nepřijatelné považuje stěžovatel argumentaci, podle níž plánované vyšetřovací úkony by mohly vést k odhalení skutečností umožňující zahájení stíhání pro další skutky. Vazba zcela jednoznačně představuje prostředek zajištění účelu výlučně konkrétního, již zahájeného stíhání. Vazba nemůže sloužit k zajištění pouhého prověřování, které snad má podle očekávání orgánů činných v trestním řízení k trestnímu stíhání teprve vést.
Stížnostní soud se sice pokusil nedostatek reálného odůvodnění formalisticky nahradit netradičním výčtem údajně zásadních svědků, jež bylo nutno vyslechnout při držení obviněných ve vazbě, nicméně se soud nezabýval tím, jaká je důkazní situace a průběh nezbytného dokazování ve skutečnosti. Čtyři měsíce po zahájení trestního stíhání nebylo velké množství svědků stále předvoláno k výslechu. V případě "seznamu" prezentovaného ve vztahu ke stěžovateli jde prakticky o polovinu všech jmen. Jejich výslechu nebránily žádné objektivní okolnosti a je tedy zřejmé, že u těchto svědků žádná skutečná obava z ovlivnění neexistovala.
Z napadených usnesení vyplývá, že trestní stíhání bylo zahájeno výlučně pro dílčí útoky, jež mají spočívat v nezákonném ovlivňování kauz KROK. Pro žádný z dílčích útoků prozatím nebylo zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán takto zcela nepokrytě prováděl pouhé prověřování blíže neurčených případů, v nichž mělo docházet k nezákonnému ovlivňování kauz GIBS. Pro takové případy však nebylo zahájeno trestní stíhání. Jednalo se o výslechy velkého množství pracovníků GIBS - Pavlíková, Pokorný, Michl, Vaculík, Netušil, Brunclík, Holouš, Šimek, Pelc - aniž by tito svědkové měli jakoukoli vazbu na kterýkoliv z dílčích útoků, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Postup policie je tak v přímém rozporu s ustanovením §67 tr. ř.
Dále stěžovatel namítá, že v souvislosti s jeho vzetím do vazby došlo poručení práva být seznámen s podstatou obvinění proti sobě a práva se ve věci ke své obhajobě vyjadřovat. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obhájci předáno při zahájení jeho porady se stěžovatelem dne 14. 10. 2015 ve 20:45 hod. Přes žádosti o poskytnutí přiměřeného času pro projednání věci s klientem byla porada se stěžovatelem policejním orgánem ukončena ve 21:35 hod. a byl zahájen výslech stěžovatele. Čas, který měl obhájce na seznámení se s usnesením o zahájení trestního stíhání a pro projednání tohoto závažného rozhodnutí, tak činil pouhých 50 min. Za tuto dobu nebylo reálné předmětné usnesení odpovědně prostudovat. Během výslechu žádala obhajoba o nahlédnutí do spisu, což policejním orgánem nebylo umožněno. Vazební zasedání proběhlo následující den ve 13:00 hod., kdy prostor pro poradu stěžovatele s obhájcem činil pouhých 30 min. Částečné nahlédnutí do spisu bylo umožněno až po vydání napadených rozhodnutí.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy. Z toho důvodu se stěžovatel domáhá jejich zrušení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Namítá-li stěžovatel subsidiární povahu vazby, resp. to, že jejího účelu bylo lze dosáhnout i jiným způsobem, nelze mu dát zapravdu. V době svého zajištění působil stěžovatel na pozici náměstka Krajského ředitelství Policie ČR pro Olomoucký kraj a obecné soudy se ve své činnosti nemohou spoléhat na to, že v případě propuštění obviněného z vazby bude tento skutečně převelen, postaven mimo službu, apod. Za situace, že by byl stěžovatel skutečně z vazby propuštěn, resp. pokud by nedošlo k jejímu uvalení, nemá soud žádnou reálnou pravomoc, jak si na Policejním prezidiu vynutit, byť veřejně deklarované, stěžovatelovo zproštění výkonu služby. K propuštění ze služebního poměru došlo až dne 14. 12. 2015, tedy cca dva měsíce poté, co došlo k uvalení vazby. Je nemyslitelné, že obviněný, stíhaný z výše uvedených trestných činů, by po tuto dobu vykonával svoji funkci. Lze též poznamenat, že stěžovatel mohl prakticky téhož dosáhnout rezignací na výkon funkce, případně ukončením služebního poměru.
Navíc, i kdyby stěžovatel reálně nevykonával danou funkci, mohl se nepochybně snažit ovlivnit své bývalé spolupracovníky, jakož i další svědky. Je iluzorní se domnívat, že mezilidské vztahy na pracovišti jsou vystavěny jen na principu nadřízenosti a podřízenosti. Je zcela přirozené, že i v rámci pracovněprávních vztahů dochází k navázání škály přátelství či pouhých známostí založených na principu do ut des, v jejichž důsledku by mohlo dojít k ohrožení účelu trestního řízení jako takového. Nelze tedy dospět k závěru, že zamezením výkonu funkce by došlo k odpadnutí účelu vazby podle §67 písm. b) případně písm. c) tr. ř.
Z napadených usnesení je zjevné, že do rozhodnutí stížnostního soudu byl proveden výslech celé řady svědků z řad policie Olomouckého kraje, jakož i příslušníků GIBS, přičemž právě ovlivnění jejich výpovědi se nalézací soud obával. Konkrétní okruh svědků určených k výslechu pak byl určen již v samotném usnesení o zahájení trestního stíhání. Brojí-li stěžovatel proti tomu, že okresní soud odůvodnil trvání vazby samotným počátkem trestního řízení, lze zcela odkázat na odůvodnění stížnostního soudu, který jednoznačně uvedl, že se nejedná o důvod vazby, ale konstatování stádia trestního řízení.
Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci nebyla vazba řádně odůvodněna, případně, že chybí uvedení příslušných skutkových zjištění, lze jej zcela odkázat jak na usnesení stížnostního, tak i nalézacího soudu. Oba soudy jednoznačně uvedly, ze spáchání jakých trestných činů je stěžovatel obviněn a proč považují příslušnou skutkovou podstatu trestného činu za naplněnou. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že co do popisu konkrétního skutku, tento odkázal na usnesení o zahájení trestního stíhání, proti čemuž nelze v zásadě ničeho namítat. Již z odůvodnění nalézacího soudu vyplývá, že spoluobviněný Mgr. Petrůj sděloval citlivé informace stěžovateli, který je následně poskytoval Ing. Kyselému. Popisem jednání obviněných se podrobněji zabýval též stížnostní soud, a to s ohledem na svědectví Mgr. Petra Mazálka a kpt. Dvořákové. Jednání obviněných vyhodnotily obecné soudy v souvislostech daného případu, to znamená, že nepominuly postup obviněných při předávání informací, který měl jednoznačně konspirativní povahu. Obvinění si byli deliktnosti svého jednání dobře vědomi, když sami vyjádřili obavu z prostorových odposlechů.
Stran doby, kterou měl právní zástupce stěžovatele na seznámení se s případem, je třeba uvést, že touto otázkou se opět zabýval jak okresní, tak i krajský soud. Je sice pravdou, že časový prostor pro seznámení se s případem, případně na poradu s klientem, nebyl příliš dlouhý, nicméně nelze přehlížet, že i samotný soud je při rozhodování o vazbě vázán relativně krátkými lhůtami a musí jednat. Pokud stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že jeho právní zástupce musel činit úkony v rozhodování o vazbě v jiném městě a kraji a jeho dřívější příjezd nebyl tedy možný, bylo lze nastalou situaci řešit substitucí, případně mu mohl být advokát určen podle §36 tr. ř. Obecné soudy nemohou prodlužovat zákonnou lhůtu, v níž jsou povinny o vazbě rozhodnout.
Co se týče nahlížení do spisu, platí podle ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. obecné pravidlo, že obviněný má právo nahlížet do spisů s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle §55 odst. 2. Obviněný, případně jeho právní zástupce si smí ze spisu též činit výpisky, poznámky a kopie. Odstavec 2 téhož ustanovení pak stanoví z výše uvedeného obecného pravidla výjimku, podle níž může v přípravném řízení policejní orgán nebo státní zástupce právo podle předchozího odstavce ze závažného důvodu odepřít. To se v předmětném případě také stalo. Stížnostní soud se námitkou stěžovatele stran nahlížení do spisu dostatečně zabýval, když vyšel z toho, že v rámci přípravného řízení je vždy třeba vyvážit právo stěžovatele na spravedlivý proces s dalšími legitimními zásadami trestního řízení, jako je zásada vyhledávací a zásada rychlosti řízení. Z toho, že v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel již propuštěn na svobodu, lze dovodit, že orgány činné v trestném řízení se snažily ve věci postupovat maximálně efektivně a šetřit právo stěžovatele na osobní svobodu.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu