ECLI:CZ:US:2016:1.US.627.16.1
sp. zn. I. ÚS 627/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Štěpána Holuba, advokáta společnosti Holubová advokáti s.r.o., se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 2 T 122/2014, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 9 To 499/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 23. 2. 2016, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv chránících majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel má dále za to, že bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. že obecné soudy neposkytly ochranu jeho základním právům (čl. 4 Ústavy) a porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se k věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele porušily jeho právo vlastnit majetek se zřetelem na jeho legitimní očekávání toho, že majetkový nárok bude ze strany státu uznán a vypořádán. Obecné soudy údajně porušily i právo stěžovatele na soudní ochranu, když svévolně bez odůvodnění vyložily ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif) v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, a to i za situace, kdy tato judikatura musela být přinejmenším Městskému soudu v Praze dobře známa. Odvolací soud argumenty stěžovatele odbyl tím, že daný postup je v souladu s obvyklou rozhodovací praxí pražských soudů. Obecné soudy v konečném důsledku porušily i právo obviněného na obhajobu a právní pomoc zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 37 odst. 2 Listiny.
3. Stěžovatel je toho názoru, že se jedná o případ mimořádně závažného pochybení a svévole obecných soudů, kdy naprosto absentuje odůvodnění rozhodnutí a z toho důvodu se dovolává zásahu Ústavního soudu.
4. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením stěžovateli přiznal odměnu za poskytování právních služeb v předmětné kauze ve výši 9 075 Kč (výrok I.). Výrokem II. však stěžovateli nepřiznal částku v celkové výši 2 057 Kč jako náhradu za promeškaný čas a režijní paušál 300 Kč za hlavní líčení, které se nekonalo. Náhrada za promeškaný čas spočívala v cestě ze sídla advokáta do Vazební věznice Ruzyně a zpět s odůvodněním, že náhradu za promeškaný čas nelze přiznat při úkonech prováděných v místě, které není mimo sídlo nebo bydliště advokáta, přičemž podle obvyklé rozhodovací praxe pražských soudů se za sídlo advokáta považuje hlavní město Praha. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, přičemž odůvodnění bylo de facto totožné jako u prvostupňového rozhodnutí.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel jako advokát nemusí být právně zastoupen podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a stanoviska Ústavního soudu (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); přípustná však není ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. nalézacího soudu, resp. výroku I. odvolacího soudu.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
7. V prvé řadě, jak plyne z povahy věci, nemůže být ústavní stížnost opodstatněná proti těm výrokům napadených rozhodnutí, jimiž byla stěžovateli odměna a náhrada přiznána; ostatně v tomto bodě ani žádné námitky stěžovatel nevznesl. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, stěžovatel jako obhájce měl být postupem obecných soudů zkrácen na částce 2 057 Kč (náhrada za promeškaný čas a 300 Kč režijní paušál představující náhradu hotových výdajů). Z toho zřetelně plyne, že se jedná o tzv. bagatelní věc, a sama tato skutečnost zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz v obdobných věcech vydaná usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3266/15 ze dne 19. 11. 2015 (tato a níže zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)]; jinak by tomu mohlo být za předpokladu, že by posuzovaný případ provázely takové (mimořádné) okolnosti, které by jej z hlediska ústavnosti (naopak) významným činily [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Bylo přitom na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč napadená rozhodnutí přesto vyvolávají v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014), což se nestalo.
8. K tomu je třeba dodat, že otázka ústavně konformního výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu byla Ústavním soudem vyřešena v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005 (N 179/38 SbNU 435), který zřejmě měl na mysli stěžovatel (poukázal na neexistující IV. ÚS 2015/05). Podle něho není rozhodující, zda se advokát "přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd.". Ústavní soud tak v tomto nálezu - jak se konstatuje v "navazujícím" usnesení sp. zn. III. ÚS 1799/07 ze dne 6. 12. 2007 - při výkladu předmětného ustanovení oslabil význam hlediska "místa" jakožto "obce", a naopak zdůraznil hledisko "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti"; v uvedené věci následně Ústavní soud akceptoval postup obecného soudu, který stěžovatelovu konkrétní situaci neshledal "mimořádnou" v tom smyslu, že by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávatelnou míru (odpovídající zátěži spojenou typicky s "týmž místem"); k tomu možno poznamenat, že stěžovatel jako advokát (obhájce) měl sídlo advokátní kanceláře rovněž v Praze a veškeré úkony tam rovněž byly činěny. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud i v již zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, k němuž možno poznamenat, že v tehdy řešené věci stěžovatelovo sídlo se sice nacházelo v Ostravě, nicméně uplatnil podobnou námitku jako stěžovatel, konkrétně že cesta ze sídla jeho advokátní kanceláře na Okresní soud v Ostravě, kde vykonával úkony obhajoby, trvala skoro 40 minut.
9. Obecným soudům lze sice vytknout poněkud stručné odůvodnění jejich rozhodnutí, kdy Městský soud v Praze toliko konstatoval, že v daném případě je dostupnost městské hromadné dopravy na území hl. m. Prahy dostatečná, nicméně ani z ústavní stížnosti samotné se nepodává, že by se v souzené věci jednalo o "mimořádnou situaci" ve výše uvedeném smyslu, a tedy že by závěry obecných soudů bylo možné za daných okolností označit za "excesivní", nadto o porušení ústavnosti by s ohledem na to, že jde o zjevně bagatelní věc, bylo možné uvažovat až v případě excesu zcela zásadního. Případná nejednotnost rozhodování, jíž stěžovatel zmínil, je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§14 zák. č. 6/2002 Sb. v platném znění).
10. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu