ECLI:CZ:US:2016:1.US.772.16.1
sp. zn. I. ÚS 772/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kindla, zastoupeného Ing. arch. Mgr. Markem Dolejšem, advokátem se sídlem Ke Stírce 490/57, Praha 8, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2015, č.j. 24 C 314/2004-680, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2015, č.j. 24 C 314/2004-680, kterým soud vyzval stěžovatele, aby zaplatil soudní poplatek za žaloby pro zmatečnost, který činí podle položky 17 Sazebníku soudních poplatků 15.000,- Kč a poučil jej, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno, přičemž proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Stěžovatel namítá, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 314/2004 neučinil žádné podání, které by měl nebo mohl soud posoudit podle jeho obsahu jako žalobu pro zmatečnost. Není mu přitom zřejmé, která jeho podání považuje soud za žaloby pro zmatečnost, když v napadeném usnesení nejsou tato podání nijak označena a usnesení není ani nijak odůvodněno.
Stěžovatel upozorňuje, že soudní poplatek zaplatil, ačkoliv s ním nesouhlasil, neboť měl obavu, že řízení bude jinak zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 tedy podle stěžovatele zcela svévolně aplikoval normu jednoduchého práva (položku 17 Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a rozhodl tak o nutnosti zaplatit soudní poplatek za žaloby pro zmatečnost, ačkoliv stěžovatel v dané věci neučinil žádné podání, které by měl soud takto posoudit. Napadeným usnesením tak soud dle přesvědčení stěžovatele fakticky neoprávněně podmínil trvání soudního procesu zaplacením částky 15.000,- Kč.
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho základní práv zaručených ústavním pořádkem, a to zejména k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud, s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení.
III.
Stěžovatel brojí v ústavní stížnosti proti usnesení, kterým ho soud vyzval k zaplacení soudního poplatku za žaloby pro zmatečnost.
Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (č. 124/2013 Sb.), podle něhož "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná".
Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž pokládá za vhodné poukázat na svoji judikaturu, ve které obdobné ústavní stížnosti, jako je nynější návrh stěžovatele, odmítá pro nepřípustnost - viz např. usnesení ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3019/15, usnesení ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3708/13, usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1908/14 nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2455/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
IV.
Na základě shora uvedené argumentace a s ohledem na závěry učiněné ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu