ECLI:CZ:US:2016:1.US.780.15.1
sp. zn. I. ÚS 780/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Háněla, zastoupeného JUDr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3806/2014-291 ze dne 18. prosince 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 532/2013-238 ze dne 12. března 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 41 C 184/2011-176 ze dne 27. května 2013 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhal na žalované náhrady zaplacení částky 135 477 Kč jako škody způsobené tzv. čipováním motoru vozidla stěžovatele a dále škody způsobené neodbornou opravou spojky tohoto vozidla, kterou si stěžovatel musel nechat opravit v Třebíči v jiném autoservisu. Se žalovanou se přitom před touto opravou dohodl, že část ceny opravy uhradí. Obvodní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal čipování motoru ze strany žalované. Nárok na náhradu nákladů opravy spojky stěžovatel neměl, neboť její opravou v jiném autoservisu žalované znemožnil provedení bezplatné záruční opravy. Uzavření dohody s žalovanou o proplacení opravy spojky provedené jiným autoservisem stěžovatel přitom neprokázal. Obvodní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 100 224,30 Kč.
2. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Dospěl k závěru, že obvodní soud správně vyhodnotil provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi. Zároveň se řádně vypořádal se všemi navrženými důkazy, dostatečně vysvětil, proč některé z nich neprovedl. K rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení městský soud uvedl, že zástupce žalované uplatnil pouze nutné náklady, nesnažil se počet úkonů právní služby uměle zvyšovat. Volba zástupce z Břeclavi pro soudní řízení probíhající v Praze přitom nebyla svévolná, neboť měla souvislost s umístěním provozovny žalované v Lednici.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Jediná právní otázka, kterou stěžovatel předložil, vycházela z jeho verze skutkového stavu, nikoliv ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem. Taková právní otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, protože nepřímo směřovala k přezkumu skutkových otázek, k čemuž dovolací řízení neslouží.
4. Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že soudy při rozhodování nevycházely ze zjištěného skutkového stavu, vycházely ze zjevně nepravdivých svědeckých výpovědí a pominuly důkazy, které prokazovaly pravdivost tvrzení stěžovatele (zejména čipování a odčipování motoru žalovanou). Svědci své výpovědi upravovali tak, aby to vyhovovalo žalované, zejména ve vztahu k opravě spojky v Třebíči a dohodě o částečném hrazení nákladů opravy žalovanou. Také čipování motoru bylo prokázáno svědeckými výpověďmi a řadou dalších důkazů. Stěžovatel dále namítl, že soudy bez řádného odůvodnění neprovedly některé jím navržené důkazy, které mohly pomoci k objasnění skutkového stavu.
5. Závěrem stížnosti stěžovatel namítl, že soudy porušily jeho práva i rozhodnutím o nákladech nalézacího řízení, neboť žalovaná si na soudní jednání v Praze zvolila advokáta z Břeclavi, tedy "z druhé strany republiky". To nebylo důvodné, neboť žalovaná má sídlo v Praze a povaha věci to nevyžadovala, prostředky vynaložené na přesun advokáta tak nelze považovat za důvodné. Není správné konstatování městského soudu, že věc souvisela s provozovnou v Lednici, neboť s ní souvisela pouze část uplatněných nároků.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku
7. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu obvodním soudem. Ústavní soud se však nejdřív zabýval argumentací stěžovatele proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, neboť odmítnutí dovolání pro vady by bránilo přezkumu rozhodnutí obvodního a městského soudu (dovolání odmítnuté pro vady není řádně využitým procesním prostředkem k ochraně práva). Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, plyne, že je zásadně třeba trvat na řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, nedostačuje tedy např. pouhá citace zákonného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud ovšem již dříve konstatoval, že požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nemají být posuzovány přísně tam, kde dovolatel zároveň řádně vymezil dovolací důvod [nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213)]. V projednávané věci stěžovatel zpochybnil zjištění skutkového stavu, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nezpůsobilý dovolací důvod. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Odmítne-li ovšem Nejvyšší soud dovolání proto, že dovolatel zpochybnil otázky skutkové, ne právní, jde o odmítnutí z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů tak zůstala zachována podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4061/14 ze dne 8. 7. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1818/15 ze dne 23. 9. 2015).
8. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy o (od)čipování motoru vozidla stěžovatele a důkazy o uzavření dohody mezi stěžovatelem a žalovanou o hrazení nákladů na opravu spojky. V této souvislosti je třeba stručně připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí obvodního soudu) vyplývá, jaké skutečnosti vzaly soudy za základ svých zjištění a jak tyto skutečnosti hodnotily. Zejména pak z nich vyplývá, proč soudy neuvěřily svědkům svědčícím ve prospěch skutkové verze stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou založena na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Zřetelně z nich také plyne, z jakých důvodů (ve vztahu k užitým hmotněprávním předpisům) obvodní soud navržené důkazy neprovedl (str. 3 a 4 rozsudku). Některé ze stěžovatelem označených důkazů obvodní soud ve svém rozhodnutí sice nezmiňuje, k jeho námitkám se jimi však zabýval soud městský, který dospěl k závěru (str. 6 rozsudku), že tyto důkazy nebyly pro posouzení věci významné. Řízení před soudem prvního a druhého stupně přitom nelze pojímat osamoceně, jakožto řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4021/14 ze dne 5. 5. 2015, odst. 11, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 ze dne 30. 9. 2014). V projednávané věci se tedy s námitkami stěžovatele vypořádal již městský soud a stěžovatel nijak nezpochybnil jeho závěr, že provedené důkazy nebyly pro posouzení věci významné. Ani Ústavní soud neshledal, že by toto hodnocení (a tedy i postup okresního soudu) bylo z ústavního hlediska nepřijatelné.
10. Ke skutkovým tvrzením stěžovatele tedy lze pouze stručně uvést, že ani z ústavní stížnosti neplyne, jaký důkaz by měl prokazovat uzavření dohody o úhradě opravy spojky v servisu v Třebíči. Stejně tak se stěžovatel v řízení před obvodním soudem zaměřil zejména na prokazování toho, že mu žalovaná provedla odčipování motoru. V tom neuspěl, obvodní soud navíc přesvědčivě vysvětlil, že samotné odčipování nutně neprokazuje, že ten samý subjekt provedl i čipování (byť to může být pravidlem). Sám stěžovatel si přitom ztížil důkazní pozici, pokud v souvislosti s tvrzeným odčipováním převzal pokladní doklad, na němž tento úkon nebyl uveden (resp. měl být popsán nepravdivě jako diagnostika, vyhledání závady a inicializace řídící jednotky motoru).
11. Namítal-li stěžovatel porušení svých práv rozhodnutím o náhradě nákladů nejméně ve výši přibližně 35 000 Kč s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 736/12 ze dne 2. 10. 2013 (N 171/71 SbNU 35), jde také o námitku zjevně neopodstatněnou. Podle tohoto rozhodnutí může být volba advokáta z velké vzdálenosti bez věcného důvodu zneužitím práva a související náklady tudíž nemusí být potřebné k účelnému bránění práv. Projednávaná věc se však skutkově liší, neboť zde byla místní souvislost mezi sídlem zástupce žalované v Břeclavi, autoservisem žalované v Lednici, jehož jednání (čipování motoru, vadná oprava spojky, dohoda o částečném hrazení nové opravy spojky) mělo být příčinou veškeré stěžovatelem uplatňované škody, a také autoservisem v Třebíči, který stěžovateli opravu spojky provedl. Také absolutní vzdálenost mezi sídlem advokáta a nalézacím soudem je podstatně menší než ve věci projednané pod sp. zn. II. ÚS 736/12, kde šlo o volbu advokáta z Jirkova pro řízení v Ostravě.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu