ECLI:CZ:US:2016:1.US.889.16.1
sp. zn. I. ÚS 889/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky AGAPA, s.r.o., se sídlem Frýdlantská 2, Praha, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem Hokejová 4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 3688/2015-256 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015 č. j. 29 Co 3/2015-227, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jiřího Murdycha, zastoupeného Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Štěpánská 27, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V březnu 2010 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi převedla ze svého bankovního účtu na jeho částku 1 250 000 Kč. Dle tvrzení stěžovatelky šlo o plnění na základě ústní smlouvy o půjčce. V květnu 2010 stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu, jíž se po vedlejším účastníku domáhala zaplacení předmětné částky (vrácení půjčky). Vedlejší účastník na žalobu reagoval tvrzením, že předmětná částka nebyla půjčkou, ale splátkou půjčky, kterou vedlejší účastník jednateli a jedinému vlastníku stěžovatelky poskytl v roce 2002. Stěžovatelka s tímto tvrzením nesouhlasila a uvedla, že její jednatel a jediný vlastník sice s vedlejším účastníkem v roce 2002 uzavřel písemnou smlouvu o půjčce, nicméně fakticky tehdy bylo plněno z bankovního účtu bratra vedlejšího účastníka. Navíc ze smlouvy o půjčce vyplývá, že vedlejší účastník ani jeho bratr nemají nárok na vrácení půjčky. Došlo totiž ke skutečnosti, která podmiňovala přejití dluhu jednatele stěžovatelky na právnickou osobu, jejímiž vlastníky jsou vedlejší účastník a jeho bratr - na vedlejšího účastníka a jeho bratra byl převeden podíl na právnické osobě, který pro ně za půjčené peníze jednatel stěžovatelky zakoupil, byť k tomu došlo po datu ve smlouvě dohodnutém. Nadto vedlejšímu účastníkovi předmětnou částku převedla stěžovatelka, právnická osoba, nikoliv její jednatel, fyzická osoba, který v roce 2002 s vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce uzavíral.
2. O žalobě bylo prvostupňovým soudem rozhodováno čtyřikrát, naposledy rozsudkem ze dne 13. 3. 2014 č. j. 16 C 162/2010-205, kdy prvostupňový soud žalobě stěžovatelky vyhověl. Neučinil tak však proto, že by akceptoval tvrzení stěžovatelky o existenci ústní smlouvy o půjčce, ale proto, že se podle jeho názoru vedlejší účastník předmětnou částkou bezdůvodně obohatil, neboť se nepodařilo prokázat důvod, pro který by mu měla náležet.
3. Proti tomuto rozhodnutí prvostupňového soudu podal vedlejší účastník odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 č. j. 29 Co 3/2015-227 tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit náklady řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že prvostupňový soud provedl veškeré účastníky navržené důkazy, avšak závěry, které z provedeného dokazování vyvodil, jsou nesprávné. Odvolací soud především poukázal na to, že za situace, kdy se má za to, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nebyla uzavřena ústní smlouva o půjčce, má být především hledána odpověď na otázku, proč tedy stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi předmětnou částku zasílala. Odpověď, že tak učinila, aby splatila osm let starý závazek svého jednatele a jediného vlastníka (v přesně stejné výši), označil odvolací soud za logickou. Dále odvolací soud konstatoval, že dluh jednatele stěžovatelky na právnickou osobu vlastněnou vedlejším účastníkem a jeho bratrem nemohl přejít, neboť relevantní smluvní podmínka nebyla splněna ve lhůtě, nikdy nedošlo ke změně obsahu tohoto ujednání a celkově tedy není důvod mít za to, že částečné zaplacení dluhu právnickou osobou vlastněnou vedlejším účastníkem a jeho bratrem má za následek uznání celého dluhu. Odvolací soud pak uzavřel, že osobou, po níž se stěžovatelka může eventuálně domáhat vrácení předmětné částky, je její jednatel, nikoliv vedlejší účastník.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 3688/2015-256. V odůvodnění tohoto usnesení zejména uvedl, že pouhý odkaz na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či jeho citace není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Proti dvěma posledně zmíněným rozhodnutím, tedy proti rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, podala stěžovatelka ústavní stížnost.
6. Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a dalších ústavně zaručených práv upravených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listina) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje především v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky hmotného a procesního práva. Zejména stěžovatelka brojí proti tomu, že odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvostupňového v tom, že stěžovatelka vedlejšímu účastníku předmětnou částku nezaslala z titulu ústní smlouvy o půjčce, přičemž však nijak nezohlednil, že stěžovatelka vedlejšího účastníka v květnu 2010 vyzvala k vrácení půjčky a že vedlejší účastník na tuto výzvu nijak nereagoval, tedy ani netvrdil, že by žádnou půjčku od stěžovatelky nepřijal. Dále má stěžovatelka za to, že odvolací soud dospěl k překvapivému rozhodnutí, když důkazy hodnotil jinak, než soud prvostupňový, aniž by je však sám znovu provedl. Konečně stran dovolání stěžovatelka uvádí, že bylo Nejvyšším soudem odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka neinformovala Nejvyšší soud o rozhodovací praxi dovolacího soudu či Ústavního soudu, ačkoliv tuto povinnost zákon nestanoví. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Městský soud v Praze a Nejvyšší soud jako účastníci řízení a Jiří Murdych jako vedlejší účastník řízení.
8. Městský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že dovolání stěžovatelky odmítl proto, že stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Dále odkázal na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že stěžovatelkou napadané požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jsou ústavně konformní. Nejvyšší soud dále připomněl, že vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem a že k nim dovolací soud přihlíží až tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelkou prováděné vytýkání porušení základních práv a svobod je pouze neakceptováním závěrů odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Dále vedlejší účastník upozornil především na to, že stěžovatelka nikdy nijak nevysvětlila, proč bez jakéhokoliv písemného dokladu poskytla vedlejšímu účastníkovi částku, která přesně odpovídá dluhu z minulosti. Konečně vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka již uhradila náklady řízení, proto odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí postrádá smysl. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl, popřípadě zamítl.
11. Stěžovatelka ve své replice v podstatě zopakovala argumentaci obsaženou již v ústavní stížnosti.
12. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 16 C 162/2010. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn v pořadí již čtvrtý rozsudek soudu prvostupňového, přičemž celý průběh řízení a komunikaci mezi oběma soudy je na základě spisové dokumentace možno shrnout následovně. Po celou dobu řízení prvostupňový i odvolací soud měly ústní smlouvu o půjčce za neprokázanou, neboť její existence byla prokazována toliko tvrzením jednatele stěžovatelky a jeho manželky, která se navíc uzavírání ústní smlouvy o půjčce neúčastnila osobně, ale byla přítomna toliko na doslech, ve vedlejší kanceláři. Výzvu k vrácení půjčky adresovanou stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi ani označení předmětné transakce v bankovním systému a v účetnictví slovem "půjčka" soudy za důkaz existence ústní smlouvy o půjčce nepovažovaly. Ve sporu tedy šlo v podstatě o to, jak soudy posoudí tvrzení vedlejšího účastníka, že stěžovatelkou zaslaná částka mu po právu náleží z titulu nesplacené půjčky poskytnuté jednateli stěžovatelky v roce 2002 a že se tedy nejedná o bezdůvodné obohacení. Prvostupňový soud nejprve (1. rozsudkem) konstatoval, že k půjčce v roce 2002 došlo mezi vedlejším účastníkem a jednatelem stěžovatelky jako fyzickou osobou, nikoliv stěžovatelkou jako osobou právnickou, proto předmětná částka vedlejšímu účastníku nenáleží. Odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a prvostupňovému soudu vytkl, že neodůvodnil nepřistoupení k výslechu bratra vedlejšího účastníka a že nijak nevysvětlil, proč stěžovatelce přiznal úroky z prodlení. Prvostupňový soud bratra vedlejšího účastníka vyslechl a dospěl k opačnému závěru, tedy že částka vedlejšímu účastníku náleží, neboť stěžovatelka plnila za svého jednatele s jeho konkludentním souhlasem (2. rozsudek). Toto rozhodnutí odvolací soud označil za nepředvídatelné. Dalším rozhodnutím (3. rozsudek) pak prvostupňový soud opět stěžovatelce vyhověl, jelikož na základě doplněného dokazování (listinných důkazů navržených oběma stranami) dospěl k závěru, že dluh z roku 2002 přešel z jednatele stěžovatelky na právnickou osobu vlastněnou vedlejším účastníkem a jeho bratrem, neboť došlo ke splnění podmínky specifikované ve smlouvách o půjčce. Odvolací soud tento závěr označil za nepřezkoumatelný a prvostupňovému soudu vzkázal, že nedostatečně zkoumal skutečnost, že ke splnění podmínky došlo až po lhůtě stanovené ve smlouvách. Na to prvostupňový soud odpověděl úpravou argumentace, kdy stěžovatelčině žalobě opět vyhověl (4. rozsudek), nyní však především proto, že k půjčce jednateli stěžovatelky v roce 2002 došlo z účtu bratra vedlejšího účastníka, nikoliv vedlejšího účastníka, a že právnická osoba vlastněná vedlejším účastníkem a jeho bratrem převzetí dluhu fakticky uznala tím, že jej již částečně plnila. Odvolací soud toto rozhodnutí změnil a žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl, aniž by prováděl dokazování.
13. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, zaslaných vyjádření a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V posuzovaném případě Ústavní soud však žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu neshledal.
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že nedošlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce mezi ní a vedlejším účastníkem. Tento závěr nicméně obecné soudy přijaly již na počátku celého řízení a po celou dobu jej konzistentně opakovaly, přičemž prvostupňový soud provedl veškeré stěžovatelkou navržené důkazy. K předmětnému závěru tedy soudy nedospěly za situace, kdy by opomenuly nějaký důkaz, a nelze mít ani za to, že by tento závěr byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu nebo že by byl překvapivý. Nejsou tak naplněny podmínky, za nichž Ústavní soud může zcela výjimečně posuzovat hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tvrdí-li stěžovatelka, že obecné soudy tento svůj závěr odůvodnily nedostatečně, nelze jí dát za pravdu. Prvostupňový soud totiž ve svém rozhodnutí srozumitelně a celkově přesvědčivě vyložil, proč (na základě jakých konkrétních důkazů) má za prokázané toliko to, že stěžovatelka projevila vůli s vedlejším účastníkem uzavřít smlouvu o půjčce, nikoliv však již to, že tuto nabídku vedlejší účastník přijal. Ztotožnil-li se pak odvolací soud v tomto ohledu s rozhodnutím prvostupňového soudu, na tuto argumentaci zcela zřejmě odkázal (k přípustnosti ztotožnění se s rozhodnutím prvostupňového soudu bez další argumentace za situace, kdy v odvolacím řízení nejsou předneseny nové a zásadní argumenty či navrženy nové a zásadní důkazy viz bod 21 nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016). V tomto kontextu lze také připomenout, že mlčení nebo nečinnost, tj. nevrácení předmětné částky či neodpovězení na stěžovatelčinu výzvu k vrácení půjčky, nelze považovat za přijetí návrhu na uzavření smlouvy.
17. V ústavní stížnosti stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu dále napadá proto, že jej považuje za překvapivé a že podle ní měl odvolací soud, chtěl-li přehodnotit důkazy provedené prvostupňovým soudem, tyto zopakovat. Ani tomuto tvrzení stěžovatelky nelze přisvědčit. Je pravdou, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po téměř pěti letech soudního řízení, v jehož rámci prvostupňový soud opakovaně měnil jak svůj výrok, tak i jeho odůvodnění, přičemž odvolací soud se mu opakovaně pokoušel vyložit, v jakých oblastech je jeho odůvodnění nedostatečné, respektive kde je založeno na nedostatečném zohlednění relevantních skutkových zjištění. Tyto okolnosti pochopitelně mohly na straně stěžovatelky dát vzniknout dojmu, že rozhodování soudů je nejednotné. V tomto kontextu pak lze zcela chápat její tvrzení, že ji odvolací soud svým rozhodnutím překvapil. Toto rozhodnutí nicméně nelze označit za překvapivé ve smyslu jeho posouzení z ústavněprávních hledisek, neboť k tomu, na čem je založeno (otázce přejití dluhu v důsledku jeho částečného plnění poddlužníkem), se stěžovatelka mohla vyjádřit a navrhnout relevantní důkazy, a to již u prvostupňového soudu. Stěžovatelka dále přehlédla, že odvolací soud své rozhodnutí založil především na důkazech listinných, které vzhledem k jejich neměnné povaze není, na rozdíl od výslechu svědků či znalců [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 275/98 ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183) či nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175)], třeba opakovat.
18. Konečně stran argumentace stěžovatelky o protiústavnosti odmítnutí jejího dovolání Ústavní soud konstatuje jen tolik, že stěžovatelka důvod přípustnosti svého dovolání vymezila citací §237 občanského soudního řádu, přičemž však z judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, plyne, že pouhá citace zákonného ustanovení nedostačuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu).
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Návrhem na odklad vykonatelnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodoval přednostně, mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu