ECLI:CZ:US:2016:2.US.1045.16.1
sp. zn. II. ÚS 1045/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., t. č. ve Věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, AK se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 30. 3. 2016, tedy v zákonné lhůtě, prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 23. 5. 2016 stěžovatel napadl procesní postup prvostupňového soudu, a to ve vztahu k rozvrhu práce na rok 2012, týkající se přidělování přísedících do jednotlivých senátů, v němž spatřoval porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu. Dopustil se ho spolu s ostatními obžalovanými tím, že v období od května 2009 do ledna 2010 využívali účelově vytvořeného řetězce obchodních společností, v jehož rámci si vzájemně fakturovali fiktivní obchody, které reálně nikdy neproběhly. Skutečným účelem této činnosti bylo navodit stav, který by vedl ke zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti NABEOL, s. r. o. K tomu také došlo, protože stěžovatel jako jednatel společnosti zahrnul faktury a další navazující doklady do jejího účetnictví a podal za ni daňové přiznání. Stěžovatel tím spolu s ostatními obžalovanými způsobil státu škodu v celkové výši 410 525 310 Kč. Za tento trestný čin krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců s tím, že byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 5 000 000 Kč, což představuje 500 denních sazeb po 10 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv na dobu devíti roků a šesti měsíců a současně byl stěžovateli podle §70 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí věcí definovaných obsahem označeného rozsudku a dále podle §71 odst. 1 trestního zákoníku propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu k věcem definovaným obsahem označeného rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných Vrchní soud v Olomouci částečně zrušil výroky o trestu ve vztahu ke všem obžalovaným. Nově shledal stěžovatele vinným ze stejného trestného činu a uložil mu obdobné tresty (peněžitý trest zvýšil na 7 000 000 Kč).
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a ostatních obžalovaných v dané trestní věci, a to podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl podle Nejvyššího soudu správný, stejně jako skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nezjistil, že by se skutková zjištění obou soudů dostávala do extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění, právní závěry i procesní postupy, které napadeným rozhodnutím předcházely, jsou zatíženy prvky svévole. Soud prvního i druhého stupně opomenul celou řadu důkazů, tj. řada důkazů, ač zejména před soudem prvního stupně, byla řádně provedena, nebyla obsahem rozhodnutí soudu prvního (ale i druhého) stupně jakkoliv vyhodnocena, tj. stěžovatel (ani další účastníci řízení) neměli možnost vůbec zjistit, zda k těmto provedeným důkazům soud prvního (ale i druhého) stupně vůbec přihlédl a pokud ano, jak obsah těchto provedených důkazů hodnotil a dále se jedná o návrhy důkazů, o kterých obecné soudy vůbec nerozhodly nebo jejichž provedení zamítly, aniž by přezkoumatelným způsobem bylo deklarováno, z jakých konkrétních důvodů považují tyto důkazy za nadbytečné. Rezignace na důslednou aplikaci zásad spravedlivého procesu je zřetelná zejména při provádění a následném vyhodnocení důkazu, o který je především opřena teze o trestní odpovědnosti stěžovatele a dalších osob - znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Zavadilem. V popisu skutku, pro který byl stěžovatel uznán vinným z páchání shora označeného zločinu, pak absentuje odpovídající popis subjektivní stránky na straně stěžovatele.
6. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v trestním řízení. V něm byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Námitky stěžovatele směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestním soudem v souladu s ustanoveními trestního řádu.
9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. K později uplatněné námitce stěžovatele týkající se přidělování přísedících do konkrétního senátu Krajského soudu v Brně Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016. K otázce relevance námitky nezákonného soudce (ať již senátu či přísedícího) Ústavní soud konstatoval, že "stěžovatel ji (tuto námitku - pozn. Ústavního soudu) totiž v dovolacím řízení (ani v řízení před soudy prvního a druhého stupně) neuplatnil, byť tak nepochybně mohl učinit již v řízení před nalézacím soudem. Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat". Ústavní soud se tedy v daném případě uvedenou námitkou zabývat nemohl, neboť ji stěžovatel (ani žádný jiný spoluobžalovaný) neuplatnil nejpozději v řízení před Nejvyšším soudem. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu představuje tvrzené rozhodování nepříslušným anebo náležitě neobsazeným soudem jeden ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů, takže ještě předtím, než bude námitka tohoto druhu uplatněna v ústavní stížnosti, musí být bezpodmínečně obsažena i v dovolání.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
12. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že již posuzoval ústavní stížnosti několika z obžalovaných ve stejné trestní věci proti stejným rozhodnutím soudů a dospěl ke stejným závěrům jako v právě projednávané věci stěžovatele (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 725/16, II. ÚS 865/16 a II. ÚS 1085/16).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu