ECLI:CZ:US:2016:2.US.1150.16.1
sp. zn. II. ÚS 1150/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 70 Co 27/2015-125, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 3348/2015-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, když tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. 17 C 56/2013-70, zamítl žalobu V. Šulcové (dále "žalobkyně") o zaplacení částky 119.972 Kč s příslušenstvím, podanou proti stěžovateli. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tento rozsudek obvodního soudu zrušil. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materální subsidiaritou je myšleno to, že o těchto prostředcích musí být s konečnou platností rozhodnuto. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, že řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve (usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04), "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již účastníci řízení nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatele, kdy by tento zásah již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž odmítlo dovolání stěžovatele podané proti předchozímu zrušovacímu rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě tedy řízení před obecnými soudy zatím neskončilo, nýbrž dále pokračuje, což také znamená, že stěžovatel bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity. Nepřiléhavost argumentace stěžovatele za dané procesní situace je ostatně dána i tím, že stěžovatel již nyní argumentuje (též) porušením svého vlastnického práva, ačkoliv je zcela zřejmé, že o důvodnosti nároku uplatněného žalobkyní teprve bude obecnými soudy rozhodováno, takže v této fázi řízení k zásahu do tohoto práva v žádném případě nemohlo dojít.
8. Ústavní soud připomíná, že ve věci ústavních stížností podaných stejným stěžovatelem za obdobné procesní situace, kdy rovněž napadl kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, příp. Nejvyššího správního soudu, v minulosti již opakovaně rozhodl tak, že je shledal nepřípustnými (resp. předčasnými - viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/16, IV. ÚS 2024/14, I. ÚS 3008/15; veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel si je této procesní situace ostatně i vědom, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky "podstatného přesahu jeho vlastních zájmů", když tento přesah odůvodňuje řízeními o stovkách žalob podaných v obdobných věcech.
10. Jak k tomu však opakovaně již dříve uvedl Ústavní soud, jestliže řízení před obecnými soudy stále pokračuje, je ústavní stížnost předčasná a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tam uvedená eventualita se týká situace, kdy věc skončila tak, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, čímž bylo řízení před obecnými soudy s konečnou platností skončeno (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3103/07 ze dne 23. 1. 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013). Daný případ je však odlišný, jelikož řízení před obecnými soudy i nadále pokračuje.
11. Je pravdou, že Ústavní soud v minulosti již připustil, že ve zcela výjimečných situacích lze podat ústavní stížnost i jen proti pravomocnému kasačnímu rozhodnutí, avšak tato výjimečnost by musela spočívat v neefektivnosti dalších procesních prostředků, což však stěžovatel ani nenamítal a Ústavní soud sám ji nemůže předjímat (viz přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 215/94). Argumentace stěžovatele, založená na tvrzení, že se jedná o stovky řízení, v tomto směru není relevantní, protože ve skutečnosti míří ke snaze apriorního sjednocení judikatury v těchto právních otázkách, což však primárně není a nemůže být úkolem Ústavního soudu, nýbrž soudů obecných a zejména Nejvyššího soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj