ECLI:CZ:US:2016:2.US.1164.16.1
sp. zn. II. ÚS 1164/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tělovýchovná jednota Sokol Kostelec - Zlín, se sídlem Lázeňská 266, Zlín - Kostelec, zastoupeného Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2014, č. j. 8 C 304/2010-271, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 21. 4. 2015, č. j. 60 Co 52/2015-337, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 25 Cdo 3643/2015-366, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto tak, že je povinen zaplatit Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též "žalobce") částku 800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 15. 12. 2011 do zaplacení.
2. Soudy ve svých rozhodnutích vyšly ze zjištění, že podle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon č. 290/2002 Sb.") nabyl stěžovatel s účinností od 1. 1. 2003 od státu do svého vlastnictví pozemky v katastrálním území Kostelec u Zlína. Dne 8. 8. 2006 stěžovatel písemně nabídl žalobci ke koupi část jednoho z pozemků zakreslenou ručně do kopie katastrální mapy, ten mu však přípisem ze dne 7. 9. 2006 sdělil, že nabídka je neurčitá a že nabízenou část pozemku je nutno specifikovat geometrickým plánem, na což stěžovatel reagoval dopisem ze dne 6. 10. 2006 tak, že pozemek byl dostatečně specifikován, geometrický plán je nadbytečný, v případě zájmu si ho žalobce může nechat zpracovat sám a dal najevo, že více se danou věcí nehodlá zabývat. Kupní smlouvou ze dne 17. 10. 2007 pak stěžovatel převedl předmětnou část pozemku na třetí osoby za dohodnutou kupní cenu 100.000 Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 19. 10. 2007.
3. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že nabídková povinnost ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. nebyla ze strany stěžovatele splněna, neboť dopis ze dne 8. 8. 2006 není pro svou neurčitost nabídkou bezúplatného převodu, jelikož pozemek nebyl dostatečně určitě vymezen a byla označena jiná část pozemku, než jakou stěžovatel následně prodal. Takto stěžovatel porušil svoji zákonnou povinnost přednostní bezúplatné nabídky pozemku státu a v důsledku toho vznikla žalobci škoda ve výši obvyklé ceny pozemku dle ustanovení §420 tehdy platného občanského zákoníku. Při jejím vyčíslení soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Janáska, který oproti znaleckému posudku Ing. Tůmové zvolil vhodnější (srovnávací) metodu pro stanovení ceny a zohlednil reálné okolnosti, když vzal v úvahu, že v době prodeje byly pozemky vedeny jako ostatní plocha a byl již zahájen proces změny jejich využití na stavební, k čemuž pak následně došlo od 1. 1. 2012. Soud dále dovodil, že žalobce se na vzniku škody nepodílel, stěžovatele poučil, jak má odstranit vady, a nedošlo ani k promlčení nároku. Zároveň dodal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť pozdější změna zákona, která nabídkovou povinnost zrušila, nezakládá nemravnost nároků vzniklých podle dřívější platné právní úpravy.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry, že stěžovatel porušil svoji zákonnou povinnost učinit žalobci řádnou nabídku bezúplatného převodu dle ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., čímž žalobci ušel majetkový přínos ve výši odpovídající hodnotě předmětného pozemku ke dni převodu vlastnického práva, tj. ke dni 19. 10. 2007. Zároveň odvolací soud souhlasil s postupem soudu I. stupně při stanovení výše škody, neboť i dle krajského soudu Ing. Janásek použil při vypracování znaleckého posudku vhodnější metodu a své závěry přesvědčivě zdůvodnil, takže nebylo třeba vyžadovat revizní znalecký posudek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně namítaného spoluzavinění žalobce ve smyslu ustanovení §441 občanského zákoníku, námitky promlčení nároku podle ustanovení §106 občanského zákoníku, jakož i v otázce rozporu nároku na náhradu škody s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným rozhodnutím zamítl dle ustanovení §243d písm. a) občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že dovolání je přípustné k řešení právní otázky nabytí vědomosti státu o způsobené škodě ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku, neboť tato otázka nebyla na obdobném skutkovém základě v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, přičemž dovolací soud shledal právní názor odvolacího soudu (jakož i soudu I. stupně) v této věci za správný. Ve věci námitek stěžovatele ohledně znaleckého dokazování, resp. určení výše škody, dovolací soud uvedl, že tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, avšak neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když si nevyžádal revizní posudek ke zjištění výše škody, neboť soudy obou stupňů přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, která skutková zjištění byla prokázána, z jakých důvodů vyhodnotily posudek Ing. Janáska jako správný a proč z jeho závěrů vycházely. Polemika s tím, zda je v tomto směru potřebné další znalecké dokazování a ani námitky proti závěru, které podstatné okolnosti byly či nebyly důkazy provedenými v řízení prokázány, pak dle Nejvyššího soudu nesměřovaly k posouzení právní otázky, nýbrž proti rozsahu, v jakém byl skutkový stav podle závěru odvolacího soudu zjištěn, a tudíž nebyly způsobilým dovolacím důvodem. K dalším námitkám týkajících se spoluzavinění žalobce na vzniku škody, nemravné a šikanózní žaloby nebo náhrady uvedením do původního stavu dovolací soud uvedl, že ty nesměřují proti řešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu, nýbrž zpochybňují zejména správnost skutkových zjištění, z nichž vychází rozhodnutí o výši škody, neboť stěžovatel soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a v podstatě se domáhá neomezeného přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení přitom odvozuje od jiného skutkového stavu založeného na odlišném hodnocení důkazů, aniž by však bylo patrno, konkrétně o jakou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v libovůli soudů při posuzování příčinné souvislosti mezi porušením jeho právní povinnosti a vznikem škody. V napadených rozhodnutích jsou prý právní závěry o příčinné souvislosti skutkově nepodloženy a chybí základní skutková zjištění k tomu, aby mohl být dán vztah této příčinné souvislosti, nemluvě o skutečnosti, že žalobce ani netvrdil, že by převáděný pozemek bezúplatně nabyl a že by o něj měl zájem. V této souvislosti stěžovatel vytýká, že závěr o příčinné souvislosti není možno dovodit pouze ze skutečnosti, že by se jednalo o bezúplatný převod pozemku, neboť nebyly nikterak zohledněny okolnosti, které zpochybňují jistotu o případném přijetí nabídky ze strany žalobce. Pokud tedy soudy uzavřely, že je dán vztah příčinné souvislosti, aniž by měly o tomto alespoň elementární skutková tvrzení a důkazy, dopustily se nepřípustné libovůle. Dále stěžovatel zpochybňuje způsob cenového ohodnocení převáděného pozemku a potažmo i určení výše škody, neboť soudy údajně daly formálně přednost listinnému důkazu před znaleckým posudkem a navíc akceptovaly porovnávací metodu znalce, který ovšem porovnával ceny s převody nesrovnatelnými a který užil porovnávací metody, aniž by však srovnatelný vzorek realizovaných převodů stejného druhu pozemku, jakým byl převáděný pozemek ke dni vzniku škody, našel a použil. Soudy si tedy učinily odborný závěr o ceně obvyklé převáděného pozemku na základě neuspokojivého a protiprávního postupu znalce a ačkoliv svůj postup odůvodnily, dopustily se libovůle. Závěrem stěžovatel namítá, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť podáním žaloby zjevně nesledoval účel sledovaný nabídkovou povinností dle ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., a sice využití převáděného pozemku k účelu, ke kterému byl tento užíván v době jeho převodu na stěžovatele, nýbrž sledoval pouze a jenom účel vlastního obohacení z titulu využití formálního pochybení stěžovatele spočívajícího v nedostatku náležitostí jeho nabídky. To vše za situace, kdy v době podání žaloby již nabídková povinnost v předmětném zákoně nebyla, v situaci, kdy žalobce ani netvrdil, že by o pozemek měl zájem, nemluvě o skutečnosti, že výše náhrady škody osminásobně převýšila částku, kterou stěžovatel získal prodejem pozemku třetí osobě.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecných soudů se dovolává též stěžovatel v nyní projednávané věci.
10. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatele v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy se nyní projednávanou věcí pečlivě zabývaly a dostatečně jasně uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly ke svým závěrům.
11. Pokud stěžovatel namítá, že se soudy vůbec nevypořádaly s otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vzniklou škodou, uvádí Ústavní soud, že pokud by tato námitka byla opodstatněná, byl by zřejmě skutečně dán důvod pro jeho derogační zásah. Jak totiž zdejší soud konstatoval v minulosti, v rozhodnutích týkajících se náhrady škody jsou obecné soudy kromě jiného povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti mezi jednáním potencionálního škůdce a vzniklou škodou. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 312/05 ze dne 1. 11. 2007 (N 177/47 SbNU 353)]. Nyní rozhodující senát však neshledal, že by soudy otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním stěžovatele a vzniklou škodou opomněly posoudit, když z napadených rozhodnutí právě naopak vyplývá, že se jí zabývaly dostatečně. Zde Ústavní soud odkazuje především na napadené rozhodnutí okresního soudu (viz s. 5 citovaného rozhodnutí), v němž soud I. stupně k oné příčinné souvislosti konstatoval, že způsobená škoda představuje ušlý zisk žalobce, přičemž výše škody odpovídá hodnotě předmětného pozemku, o který se v důsledku protiprávního jednání stěžovatele majetek žalobce nerozmnožil, neboť pokud by stěžovatel řádně splnil svou povinnost nabídnout přednostně bezúplatně žalobci předmětný pozemek, ten by tuto nabídku logicky přijal, jelikož by minimálně získal bezúplatně majetek, jenž by mohl sám následně zpeněžit, jako to udělal sám stěžovatel. K těmto závěrům se vyslovil též odvolací soud (viz s. 5 napadeného rozsudku), který je shledal věcně správnými a proto na ně plně odkázal. Zároveň Ústavní soud podotýká, že i z dalších částí napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy otázku naplnění předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vzniklým následkem zvažovaly, byť třeba nikoliv výslovně. Proto nelze než uzavřít, že dotčená námitka stěžovatele není důvodná, neboť soudy vztah jednání stěžovatele a vzniku škody jakožto příčinné souvislosti hodnotily a své úvahy taktéž projevily v jimi vydaných rozhodnutích, které tak netrpí ústavněprávním deficitem.
12. Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně určení výše vzniklé škody a posouzení vypracovaných znaleckých posudků Ústavní soud uvádí, že nikterak nedosahují ústavněprávní relevance, nýbrž se týkají toliko přehodnocování důkazů učiněných ze strany obecných soudů. Zde lze přitom odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. za všechny nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal, neboť obecné soudy se otázce věrohodnosti a použitelnosti vypracovaných znaleckých posudků (včetně možnosti zpracování revizního posudku) náležitě věnovaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily (viz s. 6-8 rozsudku nalézacího soudu, s. 6-7 rozsudku odvolacího soudu a s. 5-6 rozsudku dovolacího soudu). Na jejich závěrech nespatřuje Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nic závadného, když argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti považuje toliko za pokračující polemiku s jimi vyřčenými závěry, přičemž nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel uvedené námitky týkající se výše náhrady škody uplatnil opakovaně i v předchozím řízení. Jejich věcné projednání by přitom z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy České republiky). Pouze okrajem Ústavní soud poznamenává, že ze zásad dokazování v civilním procesu vyplývá požadavek náležitého hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je přitom nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, kdy ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Uvedené zásadě však soudy v nyní posuzované věci dostály (i s ohledem na možnost komparace dvou vypracovaných znaleckých posudků, včetně výslechů jejich zpracovatelů), přičemž do jimi učiněných závěrů Ústavní soud nevidí důvod jakkoliv zasahovat.
13. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout též námitky stěžovatele, že jednání žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy. "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383)]. Ustálená judikatura přitom předpokládá, že se soudy budou v řízení požadavkem souladu s dobrými mravy zabývat jako společensky uznávaným komplexem mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má nebo může být obsah jejich jednání, aby bylo z hlediska obecných morálních zásad demokratické společnosti akceptovatelné [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 649/05 ze dne 3. 5. 2006 (U 6/41 SbNU 601) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000 sp. zn. 23 Cdo 2060/98]. Tento pokyn však obecné soudy v nyní posuzované věci respektovaly, neboť i z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že se zabývaly též otázkou, zda postup žalobce není šikanózní či jinak rozporný s dobrými mravy (viz s. 10 rozsudku okresního soudu nebo s. 7 rozsudku krajského soudu). Ani na zde vyřčených závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod nic měnit. Pouze okrajem uvádí, že jen stěží se může stěžovatel dovolávat porušení dobrých mravů ze strany žalobce, pokud to byl on sám, kdo porušil povinnosti stanovené zákonem č. 290/2002 Sb. Obzvláště za situace, kdy postup žalobce byl plně v souladu s předpisy procesního i hmotného práva.
14. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu