ECLI:CZ:US:2016:2.US.1437.16.1
sp. zn. II. ÚS 1437/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ivou Havlovou, advokátkou se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2016, č. j. 11 To 64/2016-56, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 11. 2015, č. j. 8 PP 51/2015-44. Tímto usnesením okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu postupně uložených trestů.
2. Napadené usnesení krajského soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní práva plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v tom, že nebyly řádně zhodnoceny všechny okolnosti nezbytné pro řádné posouzení žádosti o podmíněné propuštění. Konkrétně soudům vytýká, že činil řadu důkazních návrhů, které však nebyly provedeny a navrhoval též přezkum kázeňského trestu (důtka), který mu byl uložen. Stěžovatel se tak dostal do neřešitelné situace, kdy je přesvědčen, že tato důtka mu byla uložena neprávem, nicméně samostatně není soudně přezkoumatelná a není možno se proti ní bránit, byť má přímý vliv na hodnocení stěžovatele v rámci řízení o podmíněném propuštění. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že nedoložil žádné důkazy o zajištěné práci či bydlení, neboť před okresním soudem uvedl, že práci si zajistí sám anebo prostřednictvím Úřadu práce a bude bydlet u otce. Porušena byla rovněž zásada dvojího přičítání, neboť z citovaného usnesení okresního soudu je patrno, že důvodem nevyhovění žádosti stěžovatele byla výslovně i skutečnost, že se dopustil velmi závažné trestné činnosti, a to nikoliv poprvé, a že v souvislosti s podmíněným propuštěním z dřívějšího trestu odnětí svobody spáchal další trestnou činnost. Stěžovatel namítá rovněž porušení principu zákazu libovůle, když zpochybňuje kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
6. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
7. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám dospěl Ústavní soud v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Toto rozhodnutí (a ani jemu předcházející usnesení okresního soudu) totiž netrpí vadami, pro které by byl nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.
8. Ústavní soud se především neztotožňuje s tvrzením, že obecné soudy zcela opomenuly důkazní návrhy stěžovatele. Jak totiž plyne z opakovaně citovaného usnesení okresního soudu, k návrhu stěžovatele byl např. vyslechnut svědek K. Paulů a poměrně podrobně bylo posouzeno i chování stěžovatele v době výkonu trestu odnětí svobody, kdy bylo zejména konstatováno, že ve Věznici Mírov se jeho chování stávalo problematickým, nicméně po přemístění do Věznice Valdice se chová slušně. Neprojevuje však zájem o pracovní zařazení a nevytváří si tak potřebné pracovní návyky. Ve výkonu trestu byl již desetkrát kázeňsky odměněn a jednou potrestán, k čemuž uplatnil námitky. Pokud za této situace soudy dospěly k závěru, že chování stěžovatele ve výkonu trestu není vždy na požadované úrovni a je kolísavé, konstatuje Ústavní soud, že tento závěr neshledává excesivním, což teprve by jej s ohledem na postavení v ústavním systému a na shora uvedený velmi restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věci žádosti o podmíněné propuštění mohlo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
9. Stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, poukazuje-li na údajné porušení zákazu dvojího přičítání. V nyní projednávané věci totiž soudy dostatečně vysvětlily okolnosti případu stěžovatele, který byl v minulosti již osmkrát soudně trestán a v roce 2001 byl podmínečně propuštěn, nicméně zbytek trestu musel být nařízen, protože páchal další trestnou činnost. Smyslem ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku totiž podle Ústavního soudu není a ani být nemůže popření funkce výkonu trestu odnětí svobody spočívající též v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti. Zde Ústavní soud připomíná podstatu podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. Povinností obecného soudu je proto kontextuálně zkoumat i minulé chování žadatele o podmíněné propuštění, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principů vztažených k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody.
10. Podobnost se stěžovatelem citovaným případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) je přitom pouze zdánlivá. V tomto nálezu se totiž jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci však překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu nebyla povaha či rozsah trestné činnosti, nýbrž skutečnost, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové zohlednění trestní minulosti nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
11. Rovněž pokud stěžovatel polemizuje s otázkou přezkumu uložení kázeňského trestu, je třeba uvést, že i s touto námitkou se obecné soudy dostatečně vypořádaly, když k této věci vypovídal i vyslechnutý svědek a byly konstatovány též udělené kázeňské odměny. Ostatně, důvod rozhodnutí obecných soudů nespočíval v první řadě právě v existenci tohoto trestu, nýbrž vycházel z celkového kontextu skutečností, jejichž výsledkem byl závěr, že stěžovatel zatím neprokázal dostatečné polepšení a předpoklad, že v budoucnu povede řádný život (viz opakovaná recidiva, nedodržení podmínek podmíněného propuštění v minulosti, neexistence pracovního místa po propuštění atp.).
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ke stejnému závěru ohledně tohoto stěžovatele ostatně dospěl Ústavní soud i při přezkumu dřívějších rozhodnutí vydaných rovněž ve věci jeho žádosti o podmíněné propuštění, na což krajský soud v odůvodnění nyní napadeného usnesení též poukázal (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 593/15 ze dne 7. 7. 2015).
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu