ECLI:CZ:US:2016:2.US.1628.16.1
sp. zn. II. ÚS 1628/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vittvara, insolvenčního správce dlužníka ENELOKA, s. r. o., zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem Myslíkova 23, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2014, č. j. 56 Cm 204/2012-71, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 7 Cmo 486/2014-93, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 5205/2015-107, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Lenky Čížkové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 9 911 539 Kč s příslušenstvím.
2. Uvedené částky se stěžovatel domáhal jako insolvenční správce dlužníka ENELOKA, s. r. o. (dále jen "úpadce"), kdy žalobu odůvodnil tím, že podle daňového přiznání měl úpadce ke dni 31. 3. 2008 pokladní hotovost ve výši 11 587 835, 57 Kč, přičemž toto daňové přiznání podepsala vedlejší účastnice jako bývalá jednatelka úpadce. Ta také uzavřela dne 19. 8. 2008 s Pedro Martinezem smlouvu o převodu obchodního podílu v dotčené společnosti ENELOKA, s. r. o., a téhož dne oba podepsali předávací protokol, podle kterého žalovaná předala panu Martinezovi mimo jiné základní kapitál ve výši 200 000 Kč a pokladní hotovost ve výši 9 711 539 Kč. Stěžovatel však považoval dotčenou smlouvu o převodu obchodního podílu za neplatnou z důvodu absence vážnosti právního úkonu pana Martineze, kdy dle jeho názoru bylo zřejmé, že se vedlejší účastnice na úkor úpadce o žalovanou částku bezdůvodně obohatila.
3. Krajský soud v nyní napadeném rozsudku shledal za prokázané, že vedlejší účastnice byla do 19. 8. 2008 jednatelkou a jedinou společnicí úpadce, přičemž k tomuto dni prodala svůj obchodní podíl ve společnosti ENELOKA, s. r. o., Pedro Martinezovi za úplatu 200 000 Kč, kterou obdržela v hotovosti v obálce, a zároveň předala Pedro Martinezovi doklady týkající se úpadce včetně pokladní hotovosti společnosti ve výši 9 711 539 Kč a 200 000 Kč jako základní kapitál. Soud přitom vycházel z účastnické výpovědi vedlejší účastnice a úředních záznamů o podání vysvětlení učiněných vedlejší účastnicí policejnímu orgánu, které jsou ve vzájemné shodě. Tyto výpovědi navíc podporuje smlouva o převodu obchodního podílu a předávací protokol, kdy podpisy vedlejší účastnice a Pedro Martineze na těchto listinách jsou úředně ověřeny. Soud na základě těchto důkazů nepochyboval o platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, a proto uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice jakkoliv na úkor úpadce obohatila, a tudíž není povinna nic vydat. Smlouvu o převodu obchodního podílu totiž soud považoval za úkon učiněný vážně, tj. za úkon platný, kdy v rámci těchto úkonů také vedlejší účastnice předala veškeré písemnosti úpadce včetně finanční hotovosti.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Shodně totiž dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu nechtěli svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle obchodní zákoník spojuje, a závěr soudu prvního stupně, že tento právní úkon účastníci smlouvy učinili vážně, a proto je platný, je v souladu s ustanovením §37 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Navíc soud připomněl ustálenou judikaturu, dle které v zájmu ochrany právní jistoty a zejména dobré víry druhé osoby platí, že pokud nevážnost projevu vůle nebyla zřejmá, je třeba vždy posoudit právní úkon jako platný. Vrchní soud pak stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázané, že stávající jednatel úpadce převzal od bývalé jednatelky (žalované) kompletní účetní a obchodní dokumentaci společnosti, osobní automobil OPEL VECTRA 2.2 DIRECT s příslušenstvím, 200 000 Kč jako základní kapitál a pokladní hotovost 9 711 539 Kč, přičemž zkontroloval její správnost a úplnost, porovnal ji s účetní dokumentací a odsouhlasil její výši bez výhrad a podpisy stávajícího jednatele a vedlejší účastnice jsou úředně ověřeny. Toto potvrzení o převzetí celkové finanční částky je přitom dle odvolacího soudu pro věc rozhodné, neboť tím je prokázáno, že pokladní hotovost 9 711 539 Kč zůstala v majetku společnosti. Pokud pak jde o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve výši 200 000 Kč, tak zde je dle vrchního soudu nerozhodné, zda si tuto částku ponechala vedlejší účastnice z předávaných peněz nebo zda jí nabyvatelem obchodního podílu, který byl současně jednatelem společnosti, byla vyplacena, neboť v takovém případě to není ona, kdo by se na úkor společnosti obohatil, ale je jím stávající jediný společník společnosti, který s uvedeným postupem nevyjádřil nesouhlas a jako jednatel převzal pokladní hotovost společnosti a 200 000 Kč jako její základní kapitál dle již uvedeného protokolu o převzetí. Odvolací soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná získala na úkor společnosti jakýkoliv majetkový prospěch, v důsledku čehož by se jí zvýšila aktiva, případně snížila pasiva ve smyslu ustanovení §451 tehdy platného občanského zákoníku, a proto jí nevznikla povinnost zaplatit stěžovatelovi žalovanou částku jako bezdůvodné obohacení včetně jejího příslušenství.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že ani v souvislosti s výhradami, že předmětná smlouva o převodu obchodního podílu a předmětný předávací protokol jsou neplatnými právními úkony, neboť svým obsahem neodpovídají skutečnosti a nevyjadřují pravou vůli jejich účastníků, neotevřel stěžovatel žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 občanského soudního řádu). V této souvislosti také odmítl stěžovatelovy námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení důkazů před soudy I. a II. stupně, neboť ty nepředstavují relevantní dovolací námitky dle občanského soudního řádu.
6. Uvedená rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení, neboť k faktickému předání částky 9 711 539 Kč ve skutečnosti údajně nikdy nedošlo a převod obchodního podílu úpadce byl uzavřen pouze "na oko" za účelem vyvedení této částky z majetku úpadce. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že pokud by platily závěry obsažené v napadených rozhodnutích, bylo by "posvěceno" jednání osob, které - jedno z jakého důvodu - převádějí obchodní podíly a prakticky celé obchodní společnosti na tzv. bílé koně, pročež jakoukoliv toleranci k takovému jednání shledává za společensky nebezpečnou. V řízení provedené důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně, přičemž stěžovatel podrobně rozebírá okolnosti, které svědčí jeho tvrzení. Obecným soudům v této souvislosti především vytýká, že ve svých závěrech vycházely pouze z účastnické výpovědi vedlejší účastnice a úředních vysvětlení o podání vysvětlení učiněných vedlejší účastnicí policejnímu orgánu, ale nezabývaly se dostatečně jak jednotlivými důkazy, tak i jejich celkovým vyzněním. Z těchto důkazů prý totiž spíše vyplývá, že dotčenou částku vedlejší účastnice panu Martinezovi nepředala a ponechala si ji. Stejně tak stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice jednala v postavení jednatelky úpadce a jako taková měla jednat s péčí řádného hospodáře a loajálně, a proto by předání celého účetnictví a celého majetku úpadce způsobem jí uváděným mělo být vykládáno v její neprospěch. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel zpochybňuje vyřízení jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu, které považuje za rozporné s podstatou institutu dovolání i s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy, neboť prvořadým úkolem všech soudů musí být ochrana základních práv a svobod, mezi něž zcela nepopiratelně náleží i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že přípustnost dovolání musí být shledána také tedy, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, vykazuje ústavněprávní deficity, což nastalo právě v jeho případě.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení; vedlejší účastnice se i přes výzvu nevyjádřila.
8. Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze zjištěného skutkového stavu postačujícího pro vyvození v rozsudku prezentovaných právních závěrů, kdy v předmětné věci nebylo z žádných provedených důkazů prokázáno, že by se vedlejší účastnice o žalovanou částku obohatila. Soud přitom rozhoduje na základě prokázaných skutečností a nikoliv domněnek či předpokladů. Proto uzavřel, že v rozhodnutí stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení neshledává, a z tohoto důvodu nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavou zaručených práv.
9. Vrchní soud v Praze k námitce stěžovatele ohledně extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů konstatoval, že soud prvního stupně i soud odvolací hodnotily provedené důkazy jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, a jasně vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Odvolací soud takto vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, která měl za dostatečná a správná, a ztotožnil se i s právním názorem soudu prvního stupně, neboť skutkovému stavu věci odpovídající právní závěr je v souladu s právními předpisy a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto je i tvrzení zástupkyně stěžovatele, že soudy vlastně posvětily jednání osob převádějící obchodní podíly a prakticky celou společnost na tzv. bílé koně, v této věci zcela nepřípadné. Pokud pak stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice jednala v postavení úpadce a jako taková měla jednat s péčí řádného hospodáře a loajálně, a že předání účetnictví a celého majetku úpadce takovým způsobem by mělo být vykládáno tudíž v její neprospěch, tak tento názor vrchní soud nesdílí, neboť vedlejší účastnice v uvedené době již nebyla jednatelem dotčené společnosti a uvedená povinnost tak přešla na stávajícího jednatele společnosti.
10. Nejvyšší soud připomněl, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že požadavek na naplnění zákonem stanovených náležitostí dovolání a předpokladů jeho přípustnosti není přepjatým formalismem. Dodal přitom, že Nejvyšší soud při posuzování náležitostí dovolání rozhodovací praxi Ústavního soudu respektoval a rozhodl v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, na kterou v usnesení napadeném ústavní stížností odkázal. Závěrem pak uvedl, že nemá za to, že by svým rozhodnutím porušil ústavní práva stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
11. V replice k podaným vyjádřením stěžovatel odkázal na soudní spis, z něhož jednoznačně vyplývá, že napadená rozhodnutí trpí extrémním nesouladem zjištěného skutkového stavu a provedených důkazů. Přístup soudů k důkazům prý totiž preferoval formální stránku věci nad faktickým stavem, přičemž je až absurdní, že se oba soudy předloženými důkazy nezabývaly, resp. že je interpretovaly v rozsudcích uvedeným způsobem a navíc na svých stanoviscích bez jakékoliv sebereflexe setrvaly i v zaslaných vyjádřeních. Podobně názor vrchního soudu, že vedlejší účastnice již "nepředávala" majetek v postavení jednatelky úpadce (a tudíž se na ni nevztahoval princip loajality), nereflektuje reálný stav věci. I kdyby totiž bylo možno smlouvu o převodu obchodního podílu a následné jmenování pana Martineze označit za platné právní úkony, pak by na vedlejší účastnici dopadala zákonná povinnost k řádnému předání majetku společnosti a jejího účetnictví a na pana Martineze by dopadala povinnost k řádnému převzetí tohoto majetku a účetnictví. Předložené důkazy však o splnění takové povinnosti z obou stran nesvědčí. Navíc princip loajality ke společnosti musel na vedlejší účastnici dopadat i z hlediska jejího postavení společníka, kdy se měla pečlivěji zabývat tím, na koho společnost převádí a zda takový člověk bude schopen společnost dále vést. K vyjádření Nejvyššího soudu pak stěžovatel konstatoval, že Nejvyšší soud tvrdohlavě setrvává na svém názoru ve vztahu k přípustnosti dovolání, ačkoliv se jedná o názor zjevně nelogický. V řízení totiž musí být nejprve řádně vyhodnoceny důkazy (jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti) a teprve z tohoto řádného vyhodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu lze vyvozovat právní stránku celé věci. Nejvyšší soud však žádá po dovolateli, aby vyvozoval právní stránku věci z něčeho, co neodpovídá realitě, a takovou právní stránku má dovolatel učinit předmětem dovolacího řízení. Zde je však třeba vždy hledat podstatu, jíž prioritně musí být skutečná ochrana práv účastníků dovolacího řízení, a formální stránku dovolacího řízení této podstatě podřídit, ať je znění ustanovení §237 občanského soudního řádu jakékoliv. Takový výklad totiž vyplývá ze samotné podstaty soudního řízení, jehož předmětem musí být vždy ochrana skutečných práv a nikoliv práv imaginárních. Pro podporu svých tvrzení stěžovatel také uvádí, že naprosto absurdní situace by nastala v okamžiku, kdy by Nejvyšší soud na základě právní otázky postavené před něj v dovolání na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v souladu s ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu by taktéž konstatoval, že v řízení došlo k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Přípustnost dovolání by ale pak byla vyvozována z právní otázky, která se následného řízení před odvolacím soudem vůbec nemusí dotýkat. Stěžovatel tedy uzavírá, že Nejvyšší soud svým přístupem ve své podstatě ochuzuje účastníky řízení o jeden stupeň soudní soustavy, neboť takové využití soudního prostředku se jeví pro účastníky zcela zbytečným a zatěžujícím. Vyjasnění výkladu přípustnosti dovolání by přitom dle stěžovatele jistě vedlo i k narovnání vzájemného vztahu mezi ústavní stížností a dovoláním, který v praxi činí nemalé problémy.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu, přihlédl též k podaným vyjádřením a k replice na ně, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele ve věci extrémního nesouladu zjištěného skutkového stavu a provedených důkazů. Zde Ústavní soud znovu připomíná, že není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
15. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují jeho zásah [z aktuálních rozhodnutí srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2603/13 ze dne 21. 11. 2013 (N 196/71 SbNU 335)]. Jedná se o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny, nebo o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65) a další]. Další skupinu vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165) a další].
16. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy tedy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tato situace může nastat především tehdy, kdy soud sice provede celou řadu důkazů, přihlédne ale jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].
17. Ústavní soud však žádný ze shora naznačených zásahů do základních práv a svobod stěžovatele v procesu dokazování neshledal, neboť z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy se projednávanou věcí zabývaly a dostatečně jasně uvedly, z jakých skutkových důvodů dospěly k právnímu hodnocení, přičemž vyřčené skutkové závěry Ústavní soud nepovažuje za projev libovůle ve shora uvedeném smyslu. Nyní rozhodující senát přitom nikterak nezpochybňuje, že v případě úpadce byly učiněny kroky, které jednoznačně poškodily jeho věřitele. Podstatou nyní projednávané věci však byla otázka, zdali vinu na tomto vyvedení peněžních prostředků z majetkové dispozice úpadce nesla vedlejší účastnice tím, že se na úkor úpadce bezdůvodně obohatila. Zde je pak třeba dát za pravdu obecným soudům, že toto tvrzení stěžovatele se nepodařilo provedeným dokazování v průběhu řízení jednoznačně prokázat, kdy i dle Ústavního soudu nelze z provedených důkazů dospět k závěru, že by k obohacení vedlejší účastnice došlo. Z výpovědi vedlejší účastnice a ani jiných provedených důkazů totiž nikterak nevyplynulo, že by se o uvedenou částku fakticky obohatila, a že by například došlo ke změně jejího životního stylu či postavení. Jak ostatně uvedl právní zástupce vedlejší účastnice v závěrečné řeči před soudem I. stupně (viz č. l. 70 soudního spisu), lze sice dovodit, že vedlejší účastnice měla funkci tzv. bílého koně, nicméně z toho ještě nutně neplyne, že by ze svého jednání získala majetkový prospěch. V této souvislosti se především ukázala jako klíčová absence svědecké výpovědi Pedra Martineze, jež by zajisté mohla významně osvětlit skutkový stav věci, neboť ten byl jako jediný přítomen předání žalované částky (tohoto svědka se ale nepodařilo k soudu předvolat, neboť nebyl k dispozici na žádné ze známých adres). Především na základě této výpovědi by tudíž bylo zřejmě možno jednoznačně posoudit, zda si vedlejší účastnice dotčenou částku skutečně ponechala a obohatila se tak na úkor úpadce. Bez provedení tohoto důkazu však nebylo možno tento závěr jednoznačně učinit, na čemž nic nemění, že i nadále skutkový stav vykazuje určité nejasnosti (zde ale Ústavní soud připomíná, že bylo především povinností stěžovatele jako žalobce, aby předložil důkazy jednoznačně svědčící jeho tvrzením). Obecné soudy tak v odůvodnění svých rozsudků vyložily, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí, přičemž za této situace nelze jejich rozhodnutí a v nich vyslovené závěry považovat za svévolné či rozporné s obecně akceptovanými interpretačními postupy.
18. Jestliže stěžovatel dále namítá způsob, jakým bylo posouzeno jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu, připomíná Ústavní soud, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, zřejmě by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně ale platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
19. Ke konkrétní argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje [viz opakovaně citované publikované usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)], že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže tedy dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu (což nyní stěžovatel fakticky učinil), je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci. Je proto úkolem dovolacího soudu se touto argumentací (při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost alespoň stručně) zabývat.
20. Pokud však jde o přehodnocování skutkového stavu věci v rámci dovolacího řízení, uznává Ústavní soud, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, resp. skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přesto ale nadále platí, že pokud by Nejvyšší soud shledal, že skutkový stav věci byl v rámci řízení před soudem I. a II. stupně zjištěn naprosto nedostatečně či chybně, takže by dovoláním napadená rozhodnutí vykazovala zjevné známky libovůle v rozhodování soudů, bylo by jeho úkolem derogačně zasáhnout, neboť Nejvyšší soud, stejně jako každý jiný soud, je povolán k ochraně základních práv a svobod (viz čl. 4 Ústavy), mezi nimiž zaujímá význačné postavení právo na spravedlivý proces ve svém širokém pojetí. A tato povinnost k ochraně základních práv a svobod nemůže být degradována zákonným ustanovením (zde konkrétně ustanovení §236 - 239 občanského soudního řádu definujícího přípustnost dovolání). Tento závěr ostatně aprobovala též judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3104/2015), dle níž skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikovaného závěru takto zjištěného skutku, jde (logicky) na vrub správnosti právního posouzení věci, pročež je také naplněna podmínka přípustnosti dovolání. S touto interpretací předestřenou Nejvyšším soudem se Ústavní soud plně ztotožňuje. Opačný výklad by totiž byl v rozporu s individuálním charakterem každého soudního rozhodnutí, které musí splňovat požadavky fakticity, jinak dojde k porušení práva na spravedlivý proces [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95) či sp. zn. III. ÚS 1604/13 ze dne 7. května 2014 (N 78/73 SbNU 387)].
21. Jakkoliv tedy nyní rozhodující senát musí přisvědčit stěžovatelovi v obecné rovině potud, že při zjevných pochybeních ohledně skutkových zjištění je dána přípustnost dovolání, tak zároveň musí konstatovat, že již s ohledem na výše uvedené vyplývá, že v nyní posuzované věci nelze takovéto flagrantní pochybení při objasnění skutkového stavu věci a při hodnocení provedených důkazů nalézt, pročež nelze ani konstatovat, že by Nejvyšší soud odmítnutím dovolání pro nepřípustnost zasáhl do zaručených základních práv stěžovatele. Zde Ústavní soud připomíná, že jeho derogační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je na místě pouze tehdy, pokud se jedná o zásah nezbytný, tj. především tehdy, kdy pochybení těchto orgánů nelze nijak napravit a zásah do práv a svobod stěžovatele je seznatelný nikoliv v nepatrné míře, kdy je také přihlíženo ke skutečnosti, zdali by zrušení napadeného rozhodnutí vůbec mohlo přinést stěžovatelem požadovaný výsledek. Tato podmínka však není v daném případě naplněna, neboť pokud i Ústavní soud po prostudování spisu dospěl k závěru, že skutkové závěry obecných soudů nejsou projevem svévole, bylo by pouhým formalismem, pokud by věc vrátil dovolacímu soudu, aby ten znovu posoudil, zdali hodnocení skutkového stavu nevybočuje z mezí soudního rozhodování vyplývajících z ústavního pořádku, který představuje referenční hledisko též při posuzování přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
22. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
23. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu