ECLI:CZ:US:2016:2.US.1642.16.1
sp. zn. II. ÚS 1642/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2015, č. j. 3 T 10/2014-1513, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 7 To 24/2015-1612, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 6 Tdo 1480/2015-72, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která se týkají jeho pravomocného odsouzení za zločin vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 let.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 39, 40 odst. 2, 8 odst. 2, 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Byl tak porušen princip in dubio pro reo a presumpce neviny, jelikož zjištěný stav věci umožňoval přinejmenším dvojí výklad. Napadená soudní rozhodnutí prý však zdůrazňují vše, co by mohlo být považováno jako důkaz o vině stěžovatele, a současně marginalizují vše, co naopak vinu stěžovatele zpochybňuje. To se projevuje i v hodnocení důkazů, kdy důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele jsou označeny jako zaujaté, nevěrohodné, nelogické a rozporné. Stěžovatel popírá, že by se daného trestného činu dopustil a tvrdí, že byl odsouzen na základě spekulativních úvah, nepodložených přímými důkazy. Není např. zřejmé, proč nebyl obviněn svědek V. (před tím, než spáchal sebevraždu), a nebylo ani dostatečně přesně zjištěno, kdy k usmrcení poškozeného došlo, jakým způsobem a zejména kým. Tento nedostatek důkazů prý soudy překonaly tím, že důkazy hodnotily z hlediska jejich věrohodnosti, přičemž však jako z faktu vycházely z výpovědi svědka V. a z jeho tvrzení, že vrahem byl právě stěžovatel. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že tělo poškozeného bylo ukryto v jímce ve sklepě jeho domu, v němž se svojí rodinou 20 let žil a kde později prováděl rozsáhlejší rekonstrukci za pomoci stavebního dělníka, kterého však v jeho práci nijak neinstruoval a neomezoval, což nedává smysl za situace, pokud by o ukrytém těle věděl, neboť v tomto případě by jímku alespoň zabetonoval.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
6. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy (především soud I. stupně) náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat zhodnocení provedených důkazů. Jakkoliv přitom stěžovatel brojí proti způsobu provedeného dokazování, neuvádí žádný konkrétní důkaz, který by byl opomenut, a v podstatě jen zpochybňuje relevanci a hodnocení jednotlivých provedených důkazů, když tvrdí, že soudy zdůraznily vše, co by mohlo být považováno jako důkaz o jeho vině, a současně marginalizovaly vše, co naopak vinu stěžovatele zpochybňuje.
7. Jak se nicméně podává shora, úkolem Ústavního soudu není a ani být nemůže zasahovat do hodnocení provedení dokazování, jelikož z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy nedopustily jevu setrvale označovaného jako extrémní nesoulad mezi zjištěnými výsledky provedeného dokazování a z nich vyvozených právních závěrů. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti navíc fakticky kopírují argumenty, které předestřel již před soudem I. stupně a posléze v odvolání a dovolání, čímž však staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží. Ostatně, přes poměrně značný rozsah ústavní stížnosti, se pohybuje ve značné míře obecnosti, když např. konkrétně netvrdí, které důkazy vlastně měly být dezinterpretovány. Ve skutečnosti tak stěžovatel nebrojí proti způsobu vedení soudního řízení v jeho věci, nýbrž proti jeho výsledku, což však samozřejmě nepodléhá žádné ústavní ochraně.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu