ECLI:CZ:US:2016:2.US.1810.16.1
sp. zn. II. ÚS 1810/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lucii Horákové, zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem Nad Nuslemi 11/714, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2014 č. j. 19 C 171/2009-191, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. 15 Co 556/2014-245 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 5571/2015-309 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na přístup k právu a na právní ochranu plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2014 č. j. 19 C 171/2009-191, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. 15 Co 556/2014-245 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 5571/2015-309.
2. Stěžovatelka ve své stížnosti napadla výše uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, kterými tyto soudy rozhodly o žalobě na obnovu řízení podané stěžovatelkou dne 25. 2. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka žalobu na obnovu řízení odůvodnila existencí nové výpovědi účastníků řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 95/2008 ze dnů 25. 11. 2013 a 17. 2. 2014, které mohou pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci žaloby o zaplacení částky ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím. Touto žalobou se domáhala náhrady škody vůči vedlejšímu účastníku. Ten měl jako advokát sepsat kupní smlouvu, která dle stěžovatelky v rozporu s vůlí smluvních stran neobsahovala ujednání o tom, že je jí prodáváno také příslušenství nemovité věci, konkrétně kanalizační přípojka a ploty. Vedlejší účastník dle stěžovatelky zanedbal svou povinnost na tuto okolnost strany upozornit, resp. ve smlouvě uvést, že předmětné nemovité věci se prodávají i s příslušenstvím. V projednávané věci bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, kdy byla její žaloba zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2010 č. j. 19 C 171/2009-96, který byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 15 Co 309/2010-136. Usnesením dovolacího soudu ze dne 5. 4. 2012 č. j. 25 Cdo 1492/2011-166 bylo následně její dovolání proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze odmítnuto jako nepřípustné pro absenci otázky zásadního právního významu. Stěžovatelka dále v této věci podala ústavní stížnost, která byla pod sp. zn. II. ÚS 2251/12 jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta usnesením ze dne 5. 9. 2012.
3. Stěžovatelka ve své stížnosti opětovně rekapituluje celý spor. Pro projednávanou ústavní stížnost je však podstatná toliko její argumentace nesprávností aplikace ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") obecnými soudy, kdy dle názoru stěžovatelky mělo být toto ustanovení použito v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a závěry obsaženými v komentářové literatuře k o. s. ř. Dle stěžovatelky se uvedené ustanovení musí vyložit tak, že se vztahuje jak na žalobu pro zmatečnost, tak na žalobu na obnovu řízení. Soudy tím, že toto ustanovení nesprávně aplikovaly a jí podanou žalobu na obnovu řízení posoudily jako opožděnou, zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a také se měly dopustit nepředvídatelného postupu, který byl v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky.
4. Stěžovatelka dále v podané stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §40 odst. 1, §46 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, neboť představují zásah do práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelčinu žalobu na obnovu řízení svým usnesením ze dne 26. 6. 2014 zamítl pro opožděnost. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka podala dne 25. 2. 2014 žalobu na obnovu řízení ve věci sp. zn. 19 C 171/2009. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2010 č. j. 19 C 171/2009-96, proti němuž stěžovatelka žalobu na obnovu řízení podala, nabyl právní moci dne 18. 1. 2011. Poslední den objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení byl podle §233 odst. 2 o. s. ř. a contrario ve spojení s §57 odst. 2 o. s. ř. dne 20. 1. 2014. Žaloba tak dle závěru Obvodního soudu pro Prahu 1 byla podána po uplynutí lhůt, soud proto žalobu zamítnul s tím, že v souladu s §235f o. s. ř. nenařídil jednání.
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 15 Co 556/2014 k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil, když se ztotožnil se závěry tohoto soudu o opožděnosti podané žaloby na obnovu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 26. 3. 2015 dovolání k Nejvyššímu soudu a současně i první ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.
7. Ústavní soud předchozí ústavní stížnost odmítl podle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu. V okamžiku podání ústavní stížnosti nebylo Nejvyšším soudem o dovolání ještě rozhodnuto, nebyl tedy vyčerpán poslední opravný prostředek, který zákon poskytuje stěžovatelce k ochraně jejího práva, a proto Ústavní soud vyhodnotil její ústavní stížnost jako nepřípustnou. Zároveň vyslovil závěr, že ke splnění podmínky vyčerpání posledního opravného prostředku je třeba jeho řádného uplatnění; odmítnutí dovolání pro procesní neregulérnost lze postavit naroveň situaci, kdy by dovolání vůbec nebylo podáno (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozhodl svým usnesením ze dne 21. 3. 2016 tak, že dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v dovolání odkazovala nesprávně na o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež upravovalo přípustnost dovolání odlišně od současné platné a účinné právní úpravy, která se na projednávanou věc použije. Stěžovatelka uvedla pouze, že "přípustnost dovolání vyvozuje z §237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Dovolací soud uvedl, že podle relevantního ustanovení §237 o. s. ř. byla stěžovatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá, avšak tomuto požadavku nedostála. Z obsahového hlediska dovolání proto trpělo vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Nad rámec tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud stěžovatelka v dovolání zpochybňuje posouzení lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení dle §235 odst. 2 o. s. ř., zjevně přehlédla, že celé znění citovaného ustanovení zní "Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle §234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu." Ustanovení §234 o. s. ř. upravuje pouze žalobu pro zmatečnost a dovolací praxe je dle něj ustálena v závěru, že bylo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno dovolání, vztahuje se vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu podle §235 odst. 2 o. s. ř. toliko na běh lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost, nikoliv žaloby na obnovu řízení. Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2107/2013, uveřejněné pod číslem 2/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
soudce zpravodaj
II.
9. Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a proto není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v tomto ohledu omezena výlučně na přezkum rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Do pravomoci obecných soudů proto Ústavní soud může zasáhnout jedině tehdy, pokud by výklad podústavního práva obecnými soudy zakládal porušení některého základního práva stěžovatele, tedy spočíval na zcela zřejmém ignorování příslušné kogentní normy, či představoval zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (což by činilo rozhodnutí na jeho základě vydané nepředvídatelným), případně bylo-li by rozhodnutí výrazem interpretační svévole, s absencí jakéhokoli smysluplného odůvodnění.
10. V nyní projednávané věci je třeba předně poukázat na skutečnost, že stěžovatelkou podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vadu podání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna. Napadla-li stěžovatelka toto usnesení (spolu s rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně) ústavní stížností, jde o nepřípustnou ústavní stížnost dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť podáním vadného dovolání, jež bylo pro neodstranění těchto vad odmítnuto (srov. ust. §241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.), nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je proto nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Nadto Ústavní soud však považuje za vhodné vyjádřit se k námitkám stěžovatelky proti stížností napadeným rozhodnutím, resp. postupu soudů v dané věci. Stěžovatelka argumentovala porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodování spočívajícím v tom, že soudy neaplikovaly ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. na posouzení včasnosti jí podané žaloby na obnovu řízení. Dle jejího názoru tak postupovaly nesprávně a překvapivě, což odůvodňovala odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud v tomto ohledu však poukazuje nejprve na vlastní znění uvedeného ustanovení: "Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle §234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu." Z odkazu na §234 o. s. ř. upravující toliko lhůty pro žalobu pro zmatečnost je zřejmé, že se §235 odst. 2 o. s. ř. dotýká pouze žaloby pro zmatečnost. Dále se Ústavní soud zabýval obsahem stěžovatelkou uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být postup soudů v jejím případě rozporný a která u ní měla vyvolat očekávání aplikace ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. na posouzení včasnosti podané žaloby na obnovu řízení. Ústavní soud však musí konstatovat, že se v nich buď řeší aplikace tohoto ustanovení výlučně na případ žaloby pro zmatečnost (např. 21 Cdo 1107/2007) a napadaný závěr o nepoužitelnosti ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. pro žalobu na obnovu řízení učiněný odvolacím soudem v nich není Nejvyšším soudem nijak zpochybněn (např. sp. zn. 28 Cdo 2968/2013, sp. zn. 28 Cdo 3526/2012, sp. zn. 28 Cdo 3137/2012). Nebo se jedná o rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud k výkladu ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. nezaujal žádné stanovisko ve smyslu tvrzeném stěžovatelkou, resp. se výkladu tohoto ustanovení spíše nijak nevěnoval (sp. zn. 28 Cdo 3039/2012, sp. zn. 29 Cdo 471/2013). Princip předvídatelnosti práva (i ve smyslu předvídatelnosti soudního rozhodování a postupu soudu) jako podstatný atribut právního státu je úzce propojen s principem právní jistoty. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01ze dne 27. 3. 2003, nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005, nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007, nález II. ÚS 3168/09 ze dne ze dne 5. 8. 2010). Předvídatelnost soudního rozhodování je naplněna tehdy, mohou-li adresáti právních norem mít důvěru v to, že orgány moci soudní budou při rozhodování postupovat v souladu s ustálenou právní praxí a budou respektovat konstantní výklad ustanovení právních předpisů, tj. budou obdobné případy rozhodovat obdobně a případné odchýlení se od dříve přijatého řešení právní otázky řádně zdůvodní. Aby však mohlo vzniknout takové důvodné očekávání určitého rozhodnutí ve věci dle předchozích rozhodnutí v obdobných případech, musí skutečně existovat ustálená rozhodovací praxe [srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 - §654). 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 116), a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014]. Z předestřených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž stěžovatelka argumentuje, tedy nelze vyvodit existenci konstantní judikatury k výkladu ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. ve smyslu tvrzeném stěžovatelkou, z níž by stěžovatelka mohla nabýt důvodného očekávání rozhodnutí v její prospěch. Lze z nich vysledovat spíše absenci stanoviska (neboť se Nejvyšší soud touto otázkou věcně vůbec nezabýval), ne-li postoj Nejvyššího soudu v podstatě opačný k názoru stěžovatelky. Ústavní soud proto neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování způsobeného nerespektováním judikatury Nejvyššího soudu, jímž stěžovatelka argumentuje.
12. K použití ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. pro počítání lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení se Nejvyšší soud přímo vyjádřil až v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2107/2013, uveřejněném pod číslem 2/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde bylo zaujato stanovisko, podle nějž bylo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno dovolání, vztahuje se vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu podle §235 odst. 2 o. s. ř. toliko na běh lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost, nikoliv žaloby na obnovu řízení. Je tedy třeba dát za pravdu stěžovatelce v tom, že výslovně byla otázka použitelnosti ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. pro počítání lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení vyřešena Nejvyšším soudem (coby orgánem moci soudní, který má za úkol sjednocovat judikaturu) až v době, kdy již před ním probíhalo řízení o stěžovatelkou podaném dovolání. Nejvyšší soud její dovolání usnesením odmítl pro nedostatky podání, avšak nadto v odůvodnění zaujal názor odlišný od argumentace stěžovatelky a poukázal také právě i na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2107/2013. Rozhodnutí o dovolání stěžovatelky však nelze považovat za překvapivé jen proto, že akcentovalo v té době nové rozhodnutí Nejvyššího soudu o předmětné otázce. Zřejmým účelem postupu Nejvyššího soudu bylo toliko zdůraznit, že závěry soudu první i druhé instance obsažené v dovoláním napadených rozhodnutích skutečně plně korespondují s názorem Nejvyššího soudu, který byl výslovně vyjádřen prvně právě v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud tak v době svého rozhodování postupoval v souladu se zásadou předvídatelnosti (v souladu s dřívějším rozhodnutím v obdobné věci) a rovnosti (posoudil obdobné případy obdobně). Ústavní soud proto neshledal, že by soudy v projednávané věci svým postupem porušily některé ústavně chráněné právo stěžovatelky, či se dopustily při svém rozhodování svévole.
13. S ústavní stížností byl spojený návrh na zrušení ustanovení §40 odst. 1, §46 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, neboť představují zásah do práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že stěžovatelka tak činí v rozporu s ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu, dle nějž "Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis." Stěžovatelka však ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu, pro něž tato ustanovení nejsou nijak relevantní (Nadto je třeba poukázat na fakt, že se jedná o právní předpis, jenž byl zrušen přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.). Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, Ústavní soud poukazuje na fakt, že toto nebylo vydáno ve věci, jíž by byla stěžovatelka účastníkem či se přímo dotýkalo jejich práv či povinností. Proto se jedná o návrh, který je třeba odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako podaný někým zjevně neoprávněným.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
15. Na okraj Ústavní soud poznamenává, že jakkoli kontroverzně lze vnímat možnost, že by snad stěžovatelka neměla spolu s domem vlastnit i vodovodní přípojku a plot (údajné příslušenství), řešení této právní otázky není předmětem tohoto řízení a tedy ani případné nápravy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2016
Ludvík David, v. r.