ECLI:CZ:US:2016:2.US.1933.16.1
sp. zn. II. ÚS 1933/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Komenského 256/24, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 5 T 162 2008-21420, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016. č. j. 8 To 165/2016-21453, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny (tedy správně práva na zákonného soudce), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Prvým ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 5 T 162/2008-21420, byl dle ustanovení §283 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel v řádné lhůtě stížnost, kterou zamítl Krajský soud v Brně jako soud stížnostní v neveřejném zasedání druhým ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. 8 To 165/2016-21453.
3. Návrh na povolení obnovy řízení se týkal trestního řízení, vedeného proti stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatel byl v tomto trestním řízení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 5 T 162/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 130/2009, uznán vinným účastenstvím na trestném činu podvodu dle ustanovení §247 odst. 1, 3 písm. a), b), ve spojení s ustanovením §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění tehdy platném a účinném, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let, za současného uložení povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu, a rovněž k peněžitému trestu ve výši 250.000,- Kč. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel se dopustil skutku, který spočíval v tom, že stěžovatel měl po předchozí domluvě s hlavním pachatelem krádeže V. P. jím odcizené osobní motorové vozidlo tovární značky Audi A6 přihlásit na odboru dopravy Městského úřadu Jaroměř pod falešným průkazem totožnosti, znějícím na jméno Jiřího Petrovského (jehož jménem se měl stěžovatel na žádosti o schválení technické způsobilosti vozidla i podepsat), na Městském úřadu Jaroměř, a následně měl zajistit přeražení VIN čísla a předmětné vozidlo prodat Michalu Zubčekovi. Na tomto prodeji participoval Petr Jassa, podřízený Michala Zubčeka, který měl možnost koupě zprostředkovat.
4. Stěžovatel následně podal u Městského soudu v Brně návrh na obnovu řízení dle ustanovení §277 a násl. trestního řádu, v němž navrhl výslech svědka Andreie Sevciuce (dříve Andreie Prenca) a k němuž přiložil čestné prohlášení Petra Jassy, v němž tento uvedl a stvrdil vlastnoručním podpisem, že při zprostředkování prodeje předmětného vozidla jednal vždy toliko se synem stěžovatele (T. M. mladším), nikoliv se stěžovatelem. Městský soud v Brně nařídil k projednání návrhu na obnovu řízení veřejné zasedání, k němuž předvolal jak svědka Sevciuce, tak svědka Jassu, přičemž svědek Sevciuc využil svého práva nevypovídat a svědek Jassa uvedl, že čestné prohlášení, které mu předložil stěžovatel, podepsal. Jelikož tento svědek vypovídal již v rámci přípravného řízení, v němž uvedl, že při zprostředkování prodeje vozidla jednal se stěžovatelem, nikoliv s jeho synem, soud mu jeho předchozí výpověď předestřel a dotázal se jej na vysvětlení rozporu. K tomu svědek Jassa uvedl, že již neví, jak vypovídal v přípravném řízení, svou původní výpověď ovšem nepopřel. Městský soud v Brně proto nové výpovědi svědka Jassy neuvěřil, uzavřel, že podmínky obnovy řízení ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu nejsou splněny, a proto návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítl prvým napadeným usnesením dle ustanovení §283 písm. d) trestního řádu. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel v zachované lhůtě stížnost, kterou však Krajský soud v Brně jakožto soud stížnostní druhým napadeným usnesením zamítl a ztotožnil se s argumentací soudu prvého stupně.
III. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce. Stěžovatel napadá jednak způsob, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho návrhem na obnovu řízení, jednak složení senátu, v němž Krajský soud v Brně rozhodl o jeho stížnosti proti prvému napadenému usnesení. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby obě napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň s tím stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Konkrétně stěžovatel rozvedl svou argumentaci následovně:
6. Obecné soudy dostatečně při hodnocení čestného prohlášení svědka Jassy nepřihlédly k významu tohoto důkazu, zejména k tomu, že svědek Jassa toto prohlášení vlastnoručně podepsal, přičemž jeho podpis byl úředně ověřen, správnost obsahu tohoto čestného prohlášení potvrdil při veřejném zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení v procesním postavení svědka po řádném poučení, a poté, co obsah jeho čestného prohlášení Městský soud v Brně vyhodnotil jako nepravdivé, učinil nové čestné prohlášení stejného obsahu, které rovněž opatřil svým úředně ověřeným podpisem.
7. Krajský soud v Brně se ve druhém napadeném rozhodnutí nijak nezabýval tímto novým opakovaným čestným prohlášením svědka Jassy, které ke stížnosti proti prvému napadenému rozhodnutí bylo přiloženo.
8. Obecné soudy se nijak nevypořádaly se skutečností, že předmětné vozidlo měl stěžovatel přihlásit již dne 19. 4. 2006, přičemž ke krádeži vozidla mělo dojít až dne 9. 5. 2006, a tedy přihlášení odcizeného vozidla se tak v logice obecných soudů muselo udát ještě předtím, než toto vozidlo bylo vůbec odcizeno. Jako důkaz stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil žádost o schválení technické způsobilosti ze dne 19. 4. 2006 a jí korespondující rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 19. 4. 2006.
9. Stěžovatel má pochybnost, zda nebylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, a to kvůli nejasnostem a nepřesnostem, které vzbuzuje systém přidělování přísedících u Krajského soudu v Brně, tedy soudu, který vydal druhé ústavní stížností napadené rozhodnutí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
11. Ústavní stížnost se týkala potenciálního porušení práva na spravedlivý proces v řízení o obnově řízení dle ustanovení §277 a násl. trestního řádu. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti, přičemž pro nyní projednávanou věc jsou relevantní tyto jeho závěry:
12. Jak vyplývá z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je zjištění, zda jsou zde skutečnosti či důkazy dříve soudu neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Soud, rozhodující o povolení obnovy řízení, je tak povinen z těchto zákonných hledisek posoudit nově tvrzené skutečnosti či nově předložené důkazy. Jelikož tak soud provádí rozhodovací činnost velmi podobnou rozhodovací činnosti o vině a trestu v rámci hlavního líčení, a to zcela typicky včetně dokazování, uplatní se i v řízení o povolení obnovy základní zásady, typické pro hlavní líčení a dokazování v něm. Půjde tedy zejména o zásadu veřejnosti, bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i o zachování kontradiktorního charakteru dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 [N 189/71 SbNU 259] či III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 [N 173/58 SbNU 513]).
13. V řízení o povolení obnovy řízení se však neposuzuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž toliko to, zda se skutečně jedná o nové skutečnosti či důkazy a zda tyto mohou samy o sobě či ve spojení s již v původním řízení tvrzenými skutečnosti či provedenými důkazy odůvodňovat jiné rozhodnutí o vině či podstatně odlišné rozhodnutí o trestu. Důvodem pro obnovu řízení tak automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 [U 19/33 SbNU 409] či IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 [U 20/33 SbNU 417]).
14. Tam, kde v řízení o povolení obnovy řízení soud provádí dokazování, musí Ústavní soud při jeho přezkumu projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Provádění a hodnocení důkazů je totiž doménou soudů nalézacích, které k této činnosti nejen povolává zákon, ale které jsou k ní rovněž díky výše uvedeným zásadám ústnosti a bezprostřednosti lépe disponovány. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 [N 34/3 SbNU 257], III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 [N 79/4 SbNU 255] či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 [N 91/33 SbNU 377]), nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, [N 5/1 SbNU 41]).
15. K námitce stěžovatele sub 6. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl projednán ve veřejném zasedání dne 19. 10. 2015 a v tomto veřejném zasedání byli jako svědci vyslechnuti jak Petr Jassa, tak Andrei Sevciuc (dříve Andrei Prenco), tedy obě osoby, které dle návrhu na povolení obnovy řízení mohly ve věci přinést nové poznatky, odůvodňující obnovu řízení dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Ani sám stěžovatel přitom nerozporuje průběh tohoto veřejného zasedání a netvrdí, že by v jeho průběhu došlo k porušení jeho práv. Stěžovatel tak brojí toliko proti hodnocení důkazů provedených v tomto veřejném zasedání, kdy má za to, že soud prvého stupně nepřiznal dostatečnou důležitost čestnému prohlášení svědka Jassy. Soud prvého stupně zdůvodnil svůj závěr, proč neuvěřil nové výpovědi svědka Jassy, tím, že tento vypovídal ve věci již v přípravném řízení, v němž označil jako osobu, s níž o prodeji předmětného motorového vozidla jednal, stěžovatele. Svědek Jassa přitom přes dotaz soudu nevysvětlil plausibilně, proč nyní svou výpověď s časovým odstupem několika let změnil. Naopak přiznal, že čestné prohlášení inicioval a k podpisu mu předložil stěžovatel, což dle soudu prvého stupně potvrzovala i skutečnost, že jméno tohoto svědka bylo v textu i u předtisku místa pro podpis zkomoleno. Proto vyhodnotil soud prvého stupně svědka Jassu jako nevěrohodného a jeho novou výpověď jako nepravdivou. Tento závěr i jeho odůvodnění soudu prvého stupně shledává Ústavní soud plně v souladu s požadavky, nastíněnými výše sub 14.
16. Zásadně není vyloučeno, aby nový důkaz ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu založila i nová výpověď svědka, ačkoliv tento již byl dříve v řízení vyslechnut. Musí však současně být dáno, že taková nová výpověď se odlišuje od výpovědi původní způsobem, který může za shora nastíněných podmínek odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či podstatně jiné rozhodnutí o trestu, a zároveň je zde přesvědčivé a průkazné vysvětlení, proč svědek svou výpověď mění (např. před jeho původní výpovědí mu bylo vyhrožováno, později však byl pachatel dopaden, odpadla zdravotní překážka blokující paměť svědka, atd.). V zájmu zachování stability pravomocných rozhodnutí totiž nelze připustit, aby povolení obnovy řízení odůvodňovala každá změna výpovědi svědka, která by splňovala pouze prvý z těchto dvou kumulativních předpokladů. Ostatně s obdobnou argumentací, jakou předložil v této věci, neobstál stěžovatel před Ústavním soudem ani v řízení o ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 101/13, podané proti zamítavým rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně o dřívějším návrhu na povolení obnovy řízení synem stěžovatele dne 20. 7. 2012. Na tam vyslovených závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v tomto případě.
17. Pokud stěžovatel tvrdí, že soud prvého stupně nedostatečně přihlédl k tomu, že své čestné prohlášení svědek Jassa vlastnoručně podepsal a jeho podpis byl dokonce úředně ověřen, přičemž po zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení znovu svědek Jassa učinil čestné prohlášení, opět je vlastnoručně podepsal a opět jeho podpis byl úředně ověřen, pak Ústavní soud tento argument považuje za zcela lichý a ryze účelový. Úřední ověření podpisu žádným způsobem nezvyšuje pravdivost obsahu listiny, která je takto podepsána, nýbrž toliko totožnost osoby, která listinu podepsala. O totožnosti svědka Jassy přitom nepanovaly v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení žádné pochybnosti a ani stěžovatel v tomto smyslu nevznášel žádné námitky. Skutečnost, že svědek Jassa své čestné prohlášení později zopakoval, rovněž nijak nemění hodnocení jeho obsahu. Mezi opakováním určitého tvrzení a jeho pravdivostí totiž nepanuje příčinný vztah.
18. K námitce stěžovatele sub 7. Vada s ústavně-právní dimenzí nezatěžuje ani napadené rozhodnutí stížnostního soudu proto, že tento se nevyjádřil k novému čestnému prohlášení svědka Jassy. Je možno hodnotit jako pochybení stížnostního soudu, že se ve svém napadeném rozhodnutí k nově předloženému čestnému prohlášení nevyjádřil výslovně, nicméně vzhledem k tomu, že se jednalo toliko o opakování původního čestného prohlášení, s nímž se soud prvého stupně argumentačně vypořádal a k němuž se vyjádřil i soud stížnostní, nemohlo toto minoritní pochybení jakkoliv ovlivnit výsledek.
19. Námitku, popsanou výše sub 8., stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Ostatně sám v ústavní stížnosti ani nenapadá skutečnost, že by se s touto jím dříve vznesenou námitkou obecné soudy nevypořádaly. Jelikož je Ústavní soud vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, těmto orgánům musí být dána možnost vypořádat se s tvrzenými porušeními základních práv dříve, než je k jejich posouzení povolán Ústavní soud. Je proto povinností stěžovatele vyčerpat své námitky již v původních řízeních, z nichž napadená rozhodnutí vzešla (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 [N 65/45 SbNU 83], III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 [N 111/19 SbNU 79] či III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008, [N 160/51 SbNU 3]. Jelikož tak stěžovatel ohledně shora uvedené námitky neučinil, Ústavní soud se jí nemohl zabývat.
20. Rovněž námitku, popsanou výše sub 9., vznesl stěžovatel až v ústavní stížnosti. Odůvodnění Ústavního soudu sub 19. se tak plně uplatní i zde. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že v řízení o stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje dle ustanovení §31 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, soudní senát složený ze tří profesionálních soudců, neboť se nejedná o rozhodování soudu v trestní věci v prvém stupni a ani zvláštní zákon, tj. trestní řád, nestanovuje pro tento případ jiné složení soudního senátu. Způsob ustanovování přísedících se tak napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně nikterak nedotýká. Právo stěžovatele na zákonného soudce proto z této příčiny ani porušeno být nemohlo a proti rozvrhu práce odvolacích senátů Krajského soudu v Brně stěžovatel ničeho ve své stížnosti nenamítal.
V. Závěr
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
22. Jelikož Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nebyl splněn ani formální předpoklad přiznání náhrady nákladů stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení je přitom akcesorický k ústavní stížnosti, a proto sdílí její právní osud. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, návrhu automaticky nelze vyhovět, a proto o něm není třeba ani zvlášť rozhodovat (srov. LANGÁŠEK, T. In: WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI [právní informační systém]. Praha: Wolters Kluwer, 2007).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu