ECLI:CZ:US:2016:2.US.2015.16.1
sp. zn. II. ÚS 2015/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. Š. a 2) F. Š., obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Mikovcova 7, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2014, č.j. 9 T 30/2013-356, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2015, č.j. 7 To 177/2014-512, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, č.j. 6 Tdo 1346/2015-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2014, č.j. 9 T 30/2013-356, byli stěžovatelé uznáni vinnými spácháním pokračujícího přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, za což byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o tom, že jsou stěžovatelé povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozenému J. S. na náhradu škody částku 250.000,- Kč a stěžovatelka je povinna zaplatit poškozené L. K. na náhradu škody částku 4.000,- Eur.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 3. 2015, č.j. 7 To 177/2014-512, odvolání stěžovatelů podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 2. 2016, č.j. 6 Tdo 1346/2015-58, podle §265 k odst. 1, odst. 2 trestního řádu zrušil usnesení krajského soudu v té části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě škody, a jemu předcházející rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byl stěžovatel zavázán společně se stěžovatelkou nahradit škodu poškozenému J. S. (výrok I.). Dále Nejvyšší soud rozhodl, že se poškozený J. S. odkazuje s částí nároku na náhradu škody ve výši 50.000,- Kč, uplatněného vůči stěžovateli, na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl (výrok III.).
Napadenými rozhodnutími došlo dle názoru stěžovatelů k porušení jejich práv garantovaných v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a tato rozhodnutí podle nich v ústavněprávní rovině ohrožují právní řád. Rozhodnutí obecných soudů jsou však dle mínění stěžovatelů také v rozporu s trestněprávními předpisy, zejména s §2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 a odst. 8 trestního řádu a s §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.
Stěžovatelé namítají, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s výrokem o vině a zpochybňují výpovědi poškozených a jejich věrohodnost. Výsledky dokazování jsou podle přesvědčení stěžovatelů v extrémním rozporu také s rozhodnutím občanskoprávního soudu, konkrétně s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 11. 2014, č.j. 22 C 894/2011-164, kterým byla zamítnuta žaloba J. S. vůči stěžovateli o zaplacení částky 200.000,- Kč, když soud vzal v tomto řízení za prokázané, že stěžovatel poškozenému J. S. finanční prostředky na základě dohody o narovnání vrátil. Stěžovatelé zpochybňují také kvalifikaci jejich jednání jako pokračujícího přečinu zpronevěry, když mají za to, že jde o dva samostatné skutky, které spolu nesouvisí.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice s obecnými soudy, když opakují námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Přestože na tyto námitky soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně a vhodně reagovaly, stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatelů je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, k pochybením, která by byla v daném směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.
III.
Stěžovatelé se trestné činnosti dopustili (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek okresního soudu), tím, že s poškozeným J. S. uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se zavázali pro poškozeného obstarat a dovézt do České republiky blíže specifikovaný osobní automobil za cenu 250.000,- Kč, kterou následně poškozený částečně převedl ve prospěch účtu stěžovatelky a částečně stěžovatelům předal v hotovosti. Vozidlo však stěžovatelé poškozenému nikdy nedodali a peníze určené na jeho nákup si ponechali pro svou osobní potřebu. Stěžovatelé přislíbili obstarání a dodání osobního automobilu také pro známou poškozeného, poškozenou L. K., od které za tímto účelem převzali v hotovosti částku 4.000,- Euro, vozidlo však nikdy nedodali a peníze určené na jeho nákup si ponechali pro vlastní potřebu.
Názor stěžovatelů o nedostatcích v provedeném dokazování a v následném hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud nesdílí.
Okresní soud při svém rozhodování vycházel z řady důkazů, především z výpovědí obou stěžovatelů, z výpovědí obou poškozených a dalších svědků a také z listinných důkazů. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že okresní soud tyto důkazy nejen přehledně rekapituloval, ale také řádně hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Pozornost přitom věnoval nejen věrohodnosti obou poškozených, ale i obhajobě stěžovatelů, přičemž dovodil, že ta byla provedenými důkazy vyvrácena, což také přesvědčivě zdůvodnil, stejně jako svůj závěr o jejich vině (viz zejména s. 7-9 rozsudku okresního soudu).
Také Krajský soud v Plzni se detailně věnoval otázce obecné i specifické věrohodnosti obou poškozených a podrobně se vypořádal s obhajobou a námitkami stěžovatelů (viz s. 4-8 usnesení krajského soudu). Hodnocení provedené okresním soudem přitom odvolací soud shledal správným, stejně jako výrok o vině stěžovatelů.
Zcela vyčerpávajícím způsobem pak na námitky stěžovatelů reagoval Nejvyšší soud (viz odůvodnění na s. 7-13 usnesení Nejvyššího soudu). Ve vztahu k tvrzení, že v důsledku dohody o narovnání došlo k zániku původního závazku, Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé přehlíží skutkový závěr trestních soudů vztahující se k okolnostem vzniku této dohody, když na základě provedeného dokazování tyto soudy dospěly k přesvědčení o neexistenci vůle poškozeného dohodu uzavřít. Pokud jde o výtku stěžovatelů ohledně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, poukázal Nejvyšší soud na to, že postup poškozeného nesměřoval primárně k vyvození trestní odpovědnosti stěžovatelů, nýbrž k náhradě jemu způsobené škody za pomoci prostředků, které poskytuje občanské soudní řízení, ale řešení spočívající v uplatnění žaloby vůči stěžovateli u civilního soudu nevedlo k nápravě. Jednání stěžovatelů navíc dle Nejvyššího soudu odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry a nevykazuje žádné specifické rysy, které by mohly odůvodnit jejich beztrestnost. Nejvyšší soud také nezjistil, že by soudy rozhodly v rozporu se zásadou obžalovací. Zdůvodnil, že došlo pouze k úpravě časového údaje, který vymezoval okamžik spáchání skutku, zatímco podstata skutku v podobě jednání stěžovatelů i následku jimi způsobenému se nikterak nezměnila. S výhradami stěžovatelů o existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedeného dokazování se Nejvyšší soud neztotožnil, opět se zabýval posouzením věrohodnosti poškozených a dovodil, že soud prvního stupně i soud odvolací své závěry o jejich věrohodnosti učinily přijatelným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o správnosti těchto závěrů.
V části, v níž stěžovatel brojil proti výroku o náhradě škody, shledal Nejvyšší soud jeho dovolání důvodným a nápravu zjištěného vadného stavu provedl formou částečné kasace napadených rozhodnutí. Současně rozhodl tak, že poškozeného J. S. odkázal s částí nároku na náhradu škody ve výši 50.000,- Kč uplatněného vůči stěžovateli, tj. nároku, ve vztahu k němuž se překážka věci rozsouzené neuplatňuje, na řízení ve věcech občanskoprávních (blíže viz argumentace na s. 13-18 usnesení Nejvyššího soudu).
IV.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se soudy pečlivě zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatelů a svá rozhodnutí opřely o srozumitelnou, logickou a přiléhavou argumentaci. Učinily tak přitom způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout, přičemž rozhodnutí obecných soudů nelze považovat ani za jakkoliv svévolná či excesivní.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo ke stěžovateli tvrzenému porušení práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu