ECLI:CZ:US:2016:2.US.2150.16.1
sp. zn. II. ÚS 2150/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUST CS spol. s r. o., se sídlem U továren 256/14, Praha 10, IČ 47122412, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 112/2016-27 ze dne 18. dubna 2016 a výroku III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 20 C 435/2015-15 ze dne 1. února 2016, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje zrušit ustanovení §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 10 252 Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.), co do úroků z prodlení ve výši 1% z částky 4 281 Kč od 5. 11. 2013 do zaplacení byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 252 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Při posuzování výše odměny advokáta soud postupoval podle §14b advokátního tarifu, jehož podmínky, tj. že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stěžovatelkou v obdobných věcech, že předmětem řízení je částka nepřevyšující 50 000 Kč, a že stěžovatelce byla náhrada nákladů přiznána, shledal za splněné.
3. O odvolání stěžovatelky, které směřovalo do závislého výroku III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením, jímž rozsudek soudu I. stupně v napadené části potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že na základě ustanovení §14b advokátního tarifu dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení v řízeních, která byla zahájena návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech. V přezkoumávané věci shledal, že stěžovatelka uplatňuje žaloby opakovaně se schématem: uzavřena kupní smlouva, zboží převzato, nezaplaceno. Stejného znění je i projednávaná žaloba, takže aplikace daného ustanovení je na místě.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s aplikací ustanovení §14b advokátního tarifu. Připomíná, že uvedené ustanovení bylo do advokátního tarifu zařazeno s účinností od 1. 7. 2014 v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž došlo ke zrušení tzv. přísudkové vyhlášky (č. 484/2000 Sb.). Předmětný nález navazoval na předchozí judikaturu v oblasti tzv. formulářových žalob v pásmu bagatelnosti. Ministerstvo spravedlnosti poté přistoupilo k novelizaci advokátního tarifu, která však je v rozporu s legislativními pravidly vlády (není v souladu s jeho původním návrhem ani nálezy Ústavního soudu). Dle stěžovatelky došlo přijetím vyhlášky v novém znění ke zjevnému zásahu do ústavou zaručených práv, a to principu proporcionality a přiměřenosti a práva rovnosti účastníků řízení, neboť zcela jasně zvýhodňuje postavení dlužníka oproti postavení věřitele, což je i případ stěžovatelky, která dodala žalované zboží a doposud za ně nedostala zaplaceno. Dle stěžovatelky by měly soudy dané ustanovení aplikovat pouze ve "zvláštních případech", nikoli vždy, kdy jsou splněny jeho podmínky. Měly by zkoumat, zda předmětem řízení je postoupená pohledávka, zda má původní věřitel své právní oddělení, zda na straně žalované stojí spotřebitel apod. Stěžovatelka si klade otázku, co je to žaloba podávaná na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech, má však za to, že v jejím případě odvolací soud rozšířil výklad předmětného ustanovení na jakékoliv žaloby, kdy advokát pro podání žaloby využije svůj ustálený vzor, ale kdy jeho práci nelze považovat za méně náročnou. Jeho odměna by tak měla zohledňovat jeho odpovědnost při poskytování právní služby. Pokud ustanovení §14b advokátního tarifu umožňuje ústavně nekonformní výklad, jak jej učinily soudy, dostává se do rozporu s právem na právní pomoc.
5. Aplikací uvedeného ustanovení dochází dle stěžovatelky i k porušení práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť mimosmluvní odměna v §14b advokátního tarifu odpovídající odměně advokáta neodpovídá. Advokáta tak nutí sjednávat odměnu, která není vzhledem k jeho zákonné odpovědnosti adekvátní a de facto diskriminuje i věřitele v jeho právu domáhat se svého nároku na zaplacení dlužné částky. Předmětné ustanovení je dle přesvědčení stěžovatele i v rozporu s principem legitimního očekávání, který vyplývá z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. V prvé řadě je nutné připomenout, že k rozhodování soudů o nákladech řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667)]. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
8. Nelze rovněž přehlédnout, že se jedná v podstatě o tzv. bagatelní záležitost (stěžovatelce bylo na náhradě nákladů řízení přiznáno 2 252 Kč, ač požadovala 7 479,20 Kč). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].
9. Ústavní soud také shledává, že argumentačně, a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů (mnohdy také spojenými s návrhem na zrušení ustanovení §14b advokátního tarifu) se již opakovaně zabýval, přičemž neshledal žádný důvod, pro nějž by těmto ústavním stížnostem i akcesorickému návrhu vyhověl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 475/15 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1717/15 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1567/15 ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1149/15 ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1784/15 ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1562/15 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 227/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 738/15 ze dne 11. 8. 2015 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz.). Od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích a reagujících i na námitky stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět ani v projednávané věci a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž by je znovu opakoval.
10. Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by naznačovaly nepřiměřenost částky náhrady nákladů řízení, přiznané stěžovatelce v napadených rozhodnutích, případně které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum této tzv. bagatelní věci. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů byl ve věci aplikován §14b advokátního tarifu, přičemž se vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky. Jestliže zjistil, že stěžovatelka uplatňuje stejné žaloby lišící se toliko individuálními údaji, opakovaně (v tomto směru odkázal na jiná obdobná soudní řízení vyvolaná žalobou stěžovatelky stejného znění), z ústavního hlediska nelze mít proti jeho závěrům žádné výhrady.
11. Pokud stěžovatelka poukazuje na nejednotnost rozhodování soudů v otázce náhrady nákladů řízení, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury, či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury, či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Ve stěžovatelkou poukazované věci Krajského soudu v Hradci Králové nadto nešlo o odlišné rozhodnutí o výši nákladů řízení z důvodu jiného výkladu příslušných norem podústavního práva, ale z důvodu, že soud prvního stupně nijak neodůvodnil, z jakých okolností dovodil, že jde o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, čímž nebyla naplněna podmínka použití §14b advokátního tarifu. V projednávaném případě však zjevně předpoklady aplikovaného ustanovení advokátního tarifu dány byly. Napadená rozhodnutí proto nelze označit za svévolná, nepřezkoumatelná či jiným způsobem porušující stěžovatelkou tvrzená základní práva.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) i osud návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §14b advokátního tarifu, který musel být jako návrh akcesorický rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu