ECLI:CZ:US:2016:2.US.2630.16.1
sp. zn. II. ÚS 2630/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hrdiny, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 1174/8, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. září 2014 č. j. 39 C 142/2013-86, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 69 Co 39/2015-120 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2016 č. j. 28 Cdo 5195/2015-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že stížností napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), a to jak z hlediska formálního postupu soudů - odmítnutí dovolání, tak i ústavně nonkonformním výkladem prostého práva ze strany obecných soudů. Stěžovatel namítal i porušení práva na rozhodování podle zákona a v jeho mezích ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i principu právní jistoty a předvídatelnosti, garantovaného v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. září 2014 č. j. 39 C 142/2013-86, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 69 Co 39/2015-120 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2016 č. j. 28 Cdo 5195/2015-142.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 177 619, 18 Kč s příslušenstvím. Žalobci uložil povinnost zaplatit druhé žalované, tj. Technické správě komunikací hl. m. Prahy na náhradě nákladů řízení částku 25 560 Kč. Prvnímu žalovanému, tj. hlavnímu městu Praze, právo na náhradu nákladů nepřiznal. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 618 Kč a ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
3. Stěžovatel v žalobě namítal, že ze strany žalovaných došlo k bezdůvodnému obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalobce ze svých prostředků uhradil žalovaným nájemné za užívání pozemků, ačkoliv rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu byl pozemek pronajímaný žalobci vydán v rámci restitučního řízení novým vlastníkům. Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu s odůvodněním, že k bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít za situace, kdy žalobce platil nájemné dosavadnímu vlastníku na základě platné nájemní smlouvy do té doby, než se dozvěděl, že vlastnické právo k pronajaté věci nabyl nový vlastník (s odkazem na §680 odst. 2 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Dřívějšímu vlastníku tudíž plnil po právu a nic na tom nemění ani skutečnost, že ze strany žalovaných došlo později k částečnému vrácení žalobcem zaplacených částek. Na straně žalobce tedy není dána aktivní věcná legitimace. Nad rámec se Obvodní soud pro Prahu 1 vyjádřil i k žalovanými uplatněné námitce promlčení. Přisvědčil žalovaným, že případné právo (pokud by vzniklo) na vydání bezdůvodného obohacení bylo již promlčeno, ze strany žalovaných nemohlo dojít k úmyslnému bezdůvodnému obohacení. Ve vztahu k hlavnímu městu Praze soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť měl i s odkazem na relevantní judikaturu zato, že tyto náklady nebyly účelně vynaloženými ve smyslu §142 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Druhé žalované, Technické správě komunikací hl. m. Prahy náklady řízení přiznal. Odvolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Vedle toho, že odkázal na dle něho vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí, se vyjádřil i k odvolatelem vznesené námitce týkající se promlčení a uznání dluhu. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že náklady první žalované, tj. hlavního města Prahy, na právní zastoupení advokátkou nelze považovat za účelně vynaložené, druhé žalované, tj. Technické správě komunikací hl. m. Prahy, náklady na právní zastoupení jako účelně vynaložené přiznal. Dovolací soud usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a podrobně jej odůvodnil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy ve svém rozhodnutí kladou k tíži stěžovatele skutečnost, že stěžovatel nežaloval Technickou správu komunikací a hlavní město Prahu o vydání bezdůvodného obohacení v době, kdy tyto subjekty byly dle pravomocných rozhodnutí vlastníky nemovitostí. Tímto výkladem bylo soudy stěžovateli znemožněno domáhat se jakkoli svého práva, které se mělo promlčet v době, kdy neexistovalo. Stěžovatel dále namítá, že ze strany TSK se jedná o naplnění znaků podnikání, a uzavření takovéto smlouvy pak bylo právním aktem, který byl učiněn mezi dvěma subjekty při své podnikatelské činnosti. V ústavní stížnosti se stěžovatel dále zabývá otázkou nákladů řízení a dochází k závěru, že pakliže u hlavního města Prahy není důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení, pak přiznání náhrady nákladů řízení subjektu, který je specializovaným subjektem jde do rozporu s těmito zásadami.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Na půdě Ústavního soudu nelze vést polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu až na výjimky nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.
8. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
9. K žádné z těchto situací však v postupu soudů, jejichž rozhodnutí jsou napadána, nedošlo. Všechny soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to i odkazy na relevantní judikaturu. Ústavní soud se plně ztotožňuje s jejich argumentací týkající se vydání bezdůvodného obohacení, když žalobce až do doby, kdy se dozvěděl o změně zápisu vlastnictví předmětného pozemku v katastru nemovitostí, platil po právu původnímu pronajímateli na základě platné nájemní smlouvy, nejednalo se tedy o plnění bez právního důvodu, a proto původnímu pronajímateli bezdůvodné obohacení na úkor žalobce přijetím sporných plateb nevzniklo. Soudy se nadto zabývaly i otázkou případného promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoli již, jak správně uvádí i dovolací soud, nejde o otázky, na nichž by záviselo napadené rozhodnutí a jejichž řešení by bylo s to ovlivnit výsledné posouzení správnosti rozhodnutí. I zde je třeba přisvědčit závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích, že případné právo (pokud by vzniklo) na vydání bezdůvodného obohacení se již promlčelo. Nelze tedy přisvědčit námitkám stěžovatele, že soudy ve svém rozhodnutí kladou k tíži stěžovatele skutečnost, že stěžovatel nežaloval Technickou správu komunikací a hlavní město Prahu o vydání bezdůvodného obohacení v době, kdy tyto subjekty byly dle pravomocných rozhodnutí vlastníky nemovitostí, a že tímto výkladem bylo soudy stěžovateli znemožněno domáhat se jakkoliv svého práva, které se mělo promlčet v době, kdy neexistovalo. Stěžovatel v tomto případě nesprávně chápe odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Stížnost dále směřuje proti rozhodnutí soudů o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). Ačkoli statutárnímu městu ani správci komunikace zpravidla nelze přiznat náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15), není to vyloučeno a vždy je nutné přihlédnout k individuálním okolnostem daného případu. Soud prvního i druhého stupně s odkazem na konstantní judikaturu nepovažoval za účelné náklady na právní zastoupení první žalované, tj. hlavního města Prahy. Soud prvního stupně naopak považoval za účelně vynaložené náklady druhé žalované, Technické správy komunikací hl. m. Prahy. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že Technická správa komunikací ve vyjádření k odvolání uvedla, že nemá dostatečné materiální ani personální vybavení, aby mohla zabezpečit hájení svých práv bez pomoci advokáta, a náklady na právní zastoupení jsou tedy účelně vynaloženými náklady. Soud druhého stupně dospěl tedy k totožnému závěru jako soud prvního stupně a náklady na právní zastoupení jako účelně vynaložené Technické správě komunikací přiznal. Ani v postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího o nákladech řízení tedy nelze spatřovat výše zmiňovaný prvek libovůle.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu