ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5195.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5195/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, proti žalovaným: 1) hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, a 2) Technické správě komunikací hl. m. Prahy , IČO: 638 34 197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, obou zastoupeným JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, o zaplacení částky 177.691,18 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 142/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 69 Co 39/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. září 2014, č. j. 39 C 142/2013-86, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 177.691,18 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a žalobci jím bylo současně uloženo, aby zaplatil žalované ad 2) na náhradě nákladů řízení částku 25.560 Kč, zatímco žalovanému ad 1) nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Na náhradě nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo, aby žalované 2) zaplatit částku 20.618 Kč (výrok II) a současně bylo vysloveno, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádný z těchto účastníků (výrok III).
Proti usnesení odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího) a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je (primárně) založeno na závěru, že žalobce nemá právo na vrácení (v tomto řízení nárokovaného) plnění, jež poskytl žalovanému coby nájemné (dle nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 17. 3. 2003) v situaci, kdy do postavení pronajímatele vstoupila jiná osoba, nabyvší věc v restituci (k tomu srov. též §25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), avšak plnění bylo poskytnuto dříve, než byla změna vlastnictví k pronajaté věci oznámena či nabyvatelem prokázána nájemci (srov. §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; k jeho interpretaci v rozhodovací praxi dovolacího soudu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, uveřejněné pod C 4497 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 27. března 2007, sp. zn. IV. ÚS 256/07/, nebo ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 1363/2007; z nich vyplývá, že do doby, než je změna vlastnictví oznámena /či nabyvatelem prokázána/ nájemci, se nájemce nemůže zprostit svých závazků vůči dřívějšímu vlastníkovi a je tedy povinen platit mu i nájemné; s touto judikaturou napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není).
Kritizuje-li pak žalobce závěry odvolacího soudu, že na poskytnuté plnění je třeba pohlížet jako na nájemné, činí tak prostřednictvím námitek zpochybňujících skutková zjištění odvolacího soudu (o tom, kdy byla změna vlastnictví žalobci coby nájemci věci oznámena či prokázána), a to navíc předestřením jiné skutkové verze, s uplatněním nových skutečností, jež v řízení před soudy nižších stupňů dosud netvrdil (jestliže uplatnění práva doprovázel skutkovým vylíčením, že k ukončení nájemní smlouvy přistoupil až úkonem ze dne 14. 6. 2010, a to bezprostředně poté, kdy se o změně vlastníka dozvěděl, zatímco v nyní podaném dovolání nově uvádí, že již 1. 7. 2009 s nabyvatelem věci uzavřel novou smlouvu).
Přitom platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že nové skutečnosti (a důkazy) v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Obstojí-li tedy již ten závěr odvolacího soudu, že žalobce poskytl žalovanému plnění na základě právního důvodu, smlouvy o nájmu, a že poskytnuté plnění nemůže představovat bezdůvodné obohacení, jsou pro věc nezávažné další odvolacím soudem podpůrně zmiňované důvody o případném promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení (jakož i námitky dovolatele k těmto důvodům se vztahující), neboť nejde o otázky, na nichž by záviselo napadené rozhodnutí a jejichž řešení by bylo s to ovlivnit výsledné posouzení správnosti rozhodnutí (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1172/2015, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4335/2010, a judikaturu zde odkazovanou, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).
Přesto Nejvyšší soud pokládá v dané procesní situaci za vhodné uvést k těmto dalším výtkám dovolatele následující.
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem (kdy je promlčecí doba čtyřletá; §397 obch. zák.) byl by pak nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). O takový případ v posuzované věci nejde, ačkoliv na jedné straně posuzovaného vztahu vystupuje samosprávná územní jednotka – obec (žalovaná) a na druhé žalobce (jehož by bylo lze považovat za podnikatele ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák.), avšak vztah mezi účastníky se netýkal zabezpečování veřejných potřeb.
Závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud – v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012) – spojuje se skutkovým zjištěním, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl o tom, že žalovaný měl na jeho úkor získat majetkový prospěch (vycházeje též z žalobcem dříve prezentovaných tvrzení, že tomu tak bylo 14. 6. 2010, přičemž žaloba u soudu byla podána až 17. 3. 2013).
Pro přezkum závěru o promlčení práva není pak relevantní ani argumentace dovolatele, že vzniklý majetkový prospěch by bylo lze hodnotit jako úmyslně získané bezdůvodné obohacení (kdy úmysl obohaceného má význam toliko z hlediska délky objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák., nikoliv lhůty subjektivní, a kdy při kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí doby se právo promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve).
Námitky dovolatele, že se soudy obou stupňů „nevypořádaly s otázkou uznání závazku žalovaných“ jsou pak rovněž kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež není uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. (v situaci, kdy písemné uznání dluhu co do důvodu i výše odvolací soud nevzal za prokázané).
Obstát pak nemůže ani argumentace dovolatele, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je výrazem zneužití práva (kterou žalobce opírá o tvrzené, avšak v řízení neprokázané uznání dluhu), nehledě na to, že žalobcem poskytnuté plnění – jak výše uvedeno – odvolací soud kvalifikuje jako plnění na základě existujícího právního důvodu, smlouvy o nájmu.
Nejenom proto se nemohou uplatnit dovolatelem citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nadto v situaci, kdy se práva a povinnosti, o které v tomto řízení jde, řídí dosavadními předpisy – zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a kdy Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatele, že řízení je postiženo vadami (neprovedení dalších navržených důkazů, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí), neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolání není pak přípustné ani v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení, a to již proto, že uvedenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, která i v případě výroku o nákladech řízení představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných, kteří prostřednictvím zvolené advokátky podali vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či obraně práva (a to již s přihlédnutím k obsahu vyjádření, jež ve vztahu k relevantním otázkám nepřináší žádnou novou argumentaci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu