ECLI:CZ:US:2016:2.US.2696.16.1
sp. zn. II. ÚS 2696/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 654/2016 ze dne 19. května 2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 615/2015 ze dne 25. ledna 2016 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 51/2015 ze dne 2. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o náhradě škody poškozené. Stejným rozsudkem byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
3. O odvoláních stěžovatele a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, kterým z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněných ostatních výrocích ho nově odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud o něm rozhodl napadeným usnesením tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem soudů, které zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, bylo porušeno právo na obhajobu i právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že soudy rozhodly o jeho vině na základě nedostatečně objasněného skutkového stavu a na základě nedostatečných důkazů. Navrhoval zajištění své zdravotní dokumentace související s úrazem pravé ruky před údajným vyhrožováním poškozené nožem, a přibrání znalce, který by se vyjádřil k tomu, zda s ohledem na zranění - zlomeninu malíku - byl stěžovatel schopen jednání, které je mu kladeno za vinu. Odůvodnění soudu prvního stupně, proč nebylo návrhu vyhověno, označuje za spekulativní a za zcela neodborné považuje i odůvodnění odvolacího soudu. Tím, že v řízení nebyl zkoumán rozsah a závažnost poranění stěžovatele, nebyla vyloučena obhajoba stěžovatele, že nebyl schopen dopustit se jednání popisovaného poškozenou. Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nedůvodně a laicky odmítl i jeho námitky stran údajně odcizeného telefonu a uskutečněných telefonních hovorů a připojování k internetu. Námitky vznáší i proti výroku o trestu, neboť uložený trest se mu jeví jako nepřiměřený a neodpovídající trestním předpisům. Takový trest označuje za pouhou represi bez zhodnocení jeho účelu. Soud navíc pominul mizivé následky jeho jednání, byť se jednalo o zvlášť závažný zločin znásilnění, kdy však poškozená neutrpěla žádné fyzické zranění a nevyskytla se u ní ani posttraumatická stresová porucha. Ústavou zaručená práva dle stěžovatele porušil i dovolací soud, který napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nezrušil a dovolání stěžovatele shledal jako neopodstatněné.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ve vztahu k výroku o vině [zejména stran zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku] stěžovatel namítá nedostatečné a tím i nesprávné zjištění skutkového stavu věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel argumentuje, Ústavní soud však jeho námitkám přisvědčit nemůže.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Byl si vědom toho, že proti sobě stojí verze stěžovatele a poškozené. Tato situace však nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Při hodnocení výpovědi poškozené, která stěžovatele usvědčovala, si soud prvního stupně byl vědom i toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlil, proč této svědecké výpovědi uvěřil a proč považoval výpověď stěžovatele za zcela nepřesvědčivou a nevěrohodnou. Zjištění o věrohodnosti poškozené přitom podpořil závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Nadto závěr o vině stěžovatele nepostavil pouze na výpovědi poškozené, ale poukázal i na další provedené důkazy, které výpověď poškozené potvrzují a současně vyvracejí obhajobu stěžovatele, přičemž neopomněl logicky vyhodnotit ani výpovědi svědčící ve prospěch stěžovatele. Velmi podrobně řešil i otázku možnosti používání pravé ruky stěžovatelem v souvislosti se vznesenou námitkou, že nemohl poškozenou ohrožovat nožem, protože měl v té době poraněnou pravou ruku, přičemž i tyto své úvahy přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti označuje odůvodnění této námitky soudy obou stupňů za neodborné a spekulativní, je však možno odkázat na skutková zjištění, která stěžovatel nijak nezpochybňuje (a které odvolací soud ještě doplnil o závěry vyplývající z lékařské zprávy o jeho ošetření), že k jeho poranění malíčku došlo dne 20. 2. 2015 před incidentem s poškozenou, ruku si nijak neovázal a lékařské ošetření nevyhledal, ošetřen byl až poté, co byl dne 24. 2. 2015 zadržen policií. Z toho nelze vyvodit, že by pro něho bylo zranění natolik bolestivé, že by neudržel v ruce krátkodobě nůž, jak tvrdí, zvláště když byl schopen opakovaně po svém zadržení na policii podepsat různé dokumenty.
11. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně, včetně vyhodnocení věrohodnosti poškozené a námitky stěžovatele o nemožnosti vyhrožovat poškozené nožem, se plně ztotožnil i odvolací soud, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Patřičně reagoval i na další námitku stěžovatele skutkové povahy, kterou stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, že poškozená měla údajně mobilní telefon po jeho odcizení používat, přičemž ani tyto jeho závěry nelze označit za neodborné, jak tvrdí stěžovatel.
12. K vytýkanému neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravují příslušné procesní předpisy. Trestní řád soudu ukládá, aby při provádění důkazů a jejich hodnocení postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž jen soudu přísluší rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 a násl. Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, pokud je stranou navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení je soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 7. 3. 2002, N 19/25 SbNU 143, nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, N 63/22 SbNU 65 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004). V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. V jeho věci soudy nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování vyžádáním si zdravotnické dokumentace související s úrazem stěžovatele a následným vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, v napadených rozsudcích však vyložily své úvahy, které je k zamítnutí těchto návrhů vedly. Tím své povinnosti dostály, neboť navrhované důkazy by neměly na posouzení náležitě objasněného skutkového stavu žádný vliv.
13. Námitky stran neúplnosti provedeného dokazování řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto nejen tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, a zda mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry není dán extrémní rozpor, ale řešil i otázku tzv. opomenutých důkazů. Konstatoval však, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a že nejde o opomenuté důkazy, pokud soudy nevyhověly některým návrhům stěžovatele, přičemž svůj postup řádně odůvodnily. Naopak shledal, že se soudům podařilo zajistit ten nejvyšší možný stupeň jistoty na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".
14. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
15. Ve vztahu k námitce o uložení nepřiměřeně přísného trestu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k druhu a výši uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008, N 74/49 SbNU 119), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). K takové situaci by mohlo dojít v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, nebo že výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, či pokud nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti ve vztahu k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
16. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Byť byl stěžovateli napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen přísnější trest odnětí svobody, než jak učinil soud prvního stupně, stalo se tak v rámci trestní sazby stanovené zákonem za nejpřísněji trestný čin, jímž byl uznán vinným [zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]. Výměra trestu je pak reakcí na zjištěné okolnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu dle §39 tr. zákoníku, neboť stěžovatel spáchal trestnou činnost ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, kdy měl soud možnost použít při zjištění vysoké závažnosti jednání stěžovatele a ztížené možnosti jeho nápravy ustanovení §59 tr. zákoníku a mimořádně zvýšit trest odnětí svobody. Soud přihlédl i k tomu, že se stěžovatel dopustil vícečinného souběhu většího počtu trestných činů (viz ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku). Nelze proto dospět k závěru, že by nerespektoval zásadu zákonnosti ukládaného trestu. Pokud současně přihlédl ke všem relevantním okolnostem způsobu spáchání trestných činu, které škodlivost jeho jednání zvyšují, a dospěl k závěru, že trest je stěžovateli nutno uložit již při horní hranici trestní sazby §185 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž shledal, že takto uložený trest lépe odpovídá povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, osobě stěžovatele, speciální recidivě jakož i ztíženým možnostem jeho nápravy s ohledem na to, že stejnou trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu, nelze tomuto závěru z ústavního hlediska cokoliv vytknout. Stěžovatel sice argumentuje tím, že poškozená neutrpěla žádnou fyzickou ani psychickou újmu, ke zjištěnému poranění poškozené i charakteru její psychické poruchy, která byla dle znalců reakcí na jednání stěžovatele se dostatečně a s odkazem na konkrétní důkazy vyjádřil v napadeném rozsudku soud prvního stupně.
17. Námitku o nepřiměřené výši trestu ostatně také řešil Nejvyšší soud, a to nad rámec úvah o tom, zda naplňuje uplatněný dovolací důvod, přičemž dospěl k závěru, že výše trestu byla uložena v souladu se zákonnými hledisky a odpovídá zejména skutečnosti, že stěžovatel se dopustil více trestných činů a ve zkušební době podmíněného propuštění, tedy v době, kdy na jeho chování jsou kladeny zvýšené nároky.
18. Stěžovatelova argumentace Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu