ECLI:CZ:US:2016:2.US.275.16.1
sp. zn. II. ÚS 275/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Ostravě - Heřmanicích, zastoupeného Mgr. Věrou Matoušovou, advokátkou se sídlem Nádražní 18, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2013, č. j. 32 T 6/2011-3928, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 To 3/2014-4135, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 Tdo 1160/2015-57, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shledal shora označeným rozsudkem stěžovatele vinným trestným činem obchodování s lidmi podle ustanovení §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit - ve stručnosti - tím, že sám a prostřednictvím dalších osob příslibem lukrativního výdělku sliboval poškozeným ženám z Hondurasu práci v restauračních zařízeních v Evropě, za tímto účelem jim zajistil vydání cestovních dokladů v domovském státu, zpáteční letenky do Prahy včetně platby za ně, poskytl jim finanční prostředky na cestu, na letišti v Praze ženy vyzvedl a dopravil do nevěstinců, kde byly tyto ženy postaveny před skutečnost, že v rozporu s dřívějšími sliby mohou finanční prostředky k úhradě nákladů své cesty a ke své obživě získat v reálném čase výlučně poskytováním prostituce a obsluha klientů ve smyslu roznášení nápojů je v těchto podnicích honorována podstatně hůře než bylo původně slíbeno, a vzhledem k jazykové bariéře, rozdílnému kulturnímu prostředí, osamocenosti v cizím prostředí a obav z možných následků v případě neuhrazení nákladů na letenku se přes zjevně projevený nesouhlas podvolily a prostituci provozovaly. Za tento trestný čin byl stěžovatel podle ustanovení §168 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro účely tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou (soud dále rozhodl o náhradě škody).
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozhodl ohledně stěžovatele tak, že odvolání dle ustanovení §265 trestního řádu jako neodůvodněné zamítnul. Vrchní soud totiž dospěl k závěru, že v odvoláním napadeném rozsudku dostál krajský soud svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, neboť ve vztahu k opravným prostředkům obžalovaných, kteří se domáhají vyslovení nesprávnosti závěru o jejich participaci na trestné činnosti, zcela konkrétně doložil, a to s přihlédnutím k poznatkům vyplývajícím z jím provedených důkazů, jak se do trestné činnosti jednotliví obžalovaní zapojili. Hodnocení důkazů ze strany soudu I. stupně považoval za přesvědčivé a transparentní, vyjadřující vnitřní přesvědčení soudu založené na uvážení důkazů v jejich souhrnu i jednotlivostech. Stejně tak se vrchní soud ztotožnil s právní kvalifikací skutku spáchaného stěžovatelem, tak i s výší trestu, jaká mu byla za jím spáchanou trestnou činnost uložena.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b citovaného zákona. Nejvyšší soud konstatoval, že námitky stěžovatele jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. Jedná se přitom o námitky skutkové, které lze chápat za vlastní verzi skutkového děje prezentovanou stěžovatelem. Dovolací soud však zdůraznil, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, a o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti; skutkový stav tak byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, a to včetně naplnění požadavku náležitého odůvodnění. Ke konkrétní námitce ohledně výpovědi a rekognice učiněné poškozenou Velazquez pak soud uvedl, že v tomto směru se určité rozpory sice vyskytují, nicméně v kontextu s ostatními důkazy a také v kontextu s obsahem výpovědi svědka Růžičky nemohou nijak diskvalifikovat popisovaný skutkový závěr. Za prokázanou shledal Nejvyšší soud rovněž skutečnost, že obviněný uvedl neúplné informace ve vztahu k povaze práce, jež měly poškozené na území České republiky vykonávat, což u nich vedlo k vyvolání omylu. Stejně soud shledal naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke znaku "použití lsti" skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to nepřesnou formulací nabídky práce, umístěním obou poškozených do zcela neznámého a odlišného kulturního prostředí bez reálné možnosti svobodně zvolit způsob své obživy, vyvoláním pocitu zavázanosti v důsledku nutnosti splacení cestovních nákladů uhrazených stěžovatelem či lhostejností k požadavkům k zajištění práce, kterou nebude poskytování sexuálních služeb. K dokonání výše specifikovaného trestného činu ve vztahu k přimění poškozených přitom došlo mimo jiné v okamžiku, kdy stěžovatel působil svým vlivem na popisované poškozené takovou intenzitou, že tyto svolily k provozování prostituce, což, jak připustil sám stěžovatel, se uskutečnilo na území České republiky. Dovolací soud odmítl rovněž stěžovatelem zmiňovanou možnost, aby jeho jednání bylo s přihlédnutím ke skutkovým námitkám posouzeno jako trestný čin kuplířství podle ustanovení §189 odst. 1 trestního zákoníku. Závěrem dovolací soud odmítl námitky stěžovatele týkajících se použitelnosti konkrétních důkazních prostředků (především výpovědi poškozené Velazquez) či absence části výroku o vině.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá, kde a kdy došlo k dokonání trestného činu (zda již v Hondurasu, kde měl učinit nabídku práce zahrnující prostituci, anebo v České republice, kde poškozené zjistily, že jejich práce opravdu zahrnuje i poskytování sexu). Navíc popis jeho jednání neobsahuje ani další znaky skutkové podstaty trestného činu dle ustanovení §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku (takto napadená rozhodnutí postrádají především konkrétní skutková zjištění týkající se toho, kolika a kterých žen se mělo jeho jednání týkat, není uvedeno, jakým konkrétním jednáním měl stěžovatel ženy zlákat a přimět k provozování prostituce, v čem spočívalo použití lsti a vůbec není osvětlena subjektivní stránka trestného činu). Stěžovatel dále rozporuje závěry soudů týkající se jeho jednání spočívajícího právě v použití lsti, kdy především zdůrazňuje, že z jednání poškozené nemohl v žádném případě dovodit, že není s poskytováním prostituce srozuměna a že ji vykonávat nechce. Zde navíc upozorňuje, že uvedené je klíčové pro právní kvalifikaci jeho jednání, protože ono použití lsti je znakem, který odlišuje trestný čin, za který byl stěžovatel odsouzen, od trestného činu kuplířství dle ustanovení §189 trestního zákoníku. Vzhledem ke všem okolnostem tedy soudí, že poškozené s provozováním prostituce minimálně dobrovolně počítaly, a proto se stěžovatel nemohl dopustit trestného činu obchodování s lidmi, nýbrž právě kuplířství. Důkazy provedené v trestním řízení však netvoří logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, když důkazy svědčící v jeho prospěch nebyly většinou vůbec hodnoceny (výpovědi spoluobžalovaných, dalších žen provozujících prostituci, možnosti, které poškozené měly k odjezdu ze země, jejich kontakt s policií, neuskutečněné žádosti o pomoc) a nejasné okolnosti byly vyloženy v jeho neprospěch. Proto byla porušena zásada presumpce neviny a od ní se odvíjející princip rozhodování in dubio pro reo. Stěžovatel dále rozporuje použitelnost výslechu a rekognice poškozené Velazquez, které byly učiněny jako nedokladný a neopakovatelný úkon, přičemž tato poškozená již nebyla při hlavním líčení slyšena, ačkoliv nebyla spolehlivě a přesvědčivě zjištěna existence překážek bránících jejímu opakovanému výslechu. Nadto výpověď této poškozené se dle stěžovatele jeví oprávněně pochybná a není možné na tomto jediném důkazu postavit závěr o jeho vině.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy prý soudy chybně hodnotily provedené důkazy (a proto také jeho jednání chybně právně kvalifikovaly). Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou proto povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
9. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, jak opakovaně tvrdí stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům, a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné zjištěné skutečnosti svědčící vině stěžovatele. Naopak Ústavní soud musí vyzdvihnout, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti fakticky kopírují argumenty, které předestřel již v odvolání a dovolání, čímž však de facto staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nicméně nenáleží.
10. Pokud jde o konkrétní námitky vyřčené stěžovatelem, odkazuje Ústavní soud na rozhodnutí obecných soudů, které se s nimi dostatečně přesvědčivě a logicky vypořádaly. Pokud se jedná o znak skutkové podstaty předmětného trestného činu "použití lsti", tak s touto otázkou se dostatečně zabýval již dovolací soud (viz s. 7-8 napadeného usnesení), přičemž s jeho závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Stejné platí též o hodnocení jednotlivých důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů, kterými se dopodrobna zaobíral především nalézací soud (viz s. 27-34 napadeného rozsudku), kdy ani vrchní soud jejich hodnocení (až na nepodstatné výjimky) nerozporoval (viz s. 20-22 jeho rozsudku), stejně tak jako soud dovolací (viz s. 6 napadeného usnesení). Celkově přitom musí Ústavní soud uvést, že se stěžovatel mýlí, pokud v ústavní stížnosti vytýká, že byl shledán vinným pouze na základě několika málo důkazů (především výpovědí poškozených), neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že k závěru o vině stěžovatele soudy dospěly na základě více provedených důkazů, které ve svém souhrnu dostatečně svědčily o jeho vině.
11. Ve věci námitek stěžovatele týkajících se použitelnosti výpovědi poškozené Velazquez pak musí Ústavní soud souhlasit se stěžovatelem, že výslech provedený podle ustanovení §158a trestního řádu, tedy ještě před zahájením trestního stíhání, představuje výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, anebo v pozdějším stadiu. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že za situace, kdy by obecné soudy ve svém závěru o vině obžalovaného vycházely výlučně nebo v převážné míře z protokolů o výsleších svědků, jež byly provedeny ještě před zahájením trestního stíhání a tedy z povahy věci bez účasti obhajoby obžalovaného, je jejich povinností vypořádat se ve svém odůvodnění dostatečným způsobem s otázkou, zda se v případě těchto výslechů jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a zda nebylo možné předmětné výslechy provést opakovaně po zahájení trestního stíhání [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27)].
12. V nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal, že by postup orgánů činných v trestním řízení trpěl takovými pochybeními, že by byl nezbytný derogační zásah zdejšího soudu. Jak totiž plyne z napadených rozhodnutí, soudy se otázkou, zda se v případě výslechu jmenované i druhé poškozené jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, zabývaly a kladnou odpověď ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily (viz s. 17-18 rozsudku odvolacího soudu nebo s. 9 usnesení dovolacího soudu). Nadto nelze odhlédnout od faktu, že stěžovatel byl usvědčen uceleným řetězcem důkazů a nikoliv pouze na základě jím rozporované výpovědi jedné poškozené. Jak navíc plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy dotčenou svědeckou výpověď hodnotily s přihlédnutím ke skutečnosti, že byla provedena pouze před zahájením trestního stíhání, a takto též odvolací soud korigoval některé závěry dovozené z této výpovědi nalézacím soudem (viz především s. 20-21 rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud pak stěžovatel namítá, že dotčená poškozená údajně z České republiky neodcestovala, takže mohla být vyslechnuta, musí Ústavní soud připomenout, že z rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá (viz s. 21-22 citovaného rozhodnutí), že ten se snažil zjistit místo jejího pobytu prostřednictvím sítě Interpol, avšak přes opakované urgence na českou centrálu Interpolu se nepodařilo získat žádné vyjádření honduraské policie a nepodařilo se tedy ani ověřit současné bydliště dotčené poškozené, takže nebylo možno provést její výslech ani formou mezinárodní právní pomoci. Z uvedeného tedy vyplývá, že soud činil kroky, které by v co největší míře zajistily princip kontradiktornosti řízení spočívající v jejím výslechu při hlavním líčení, tak jak ostatně bylo učiněno u druhé poškozené. Za situace, kdy však byly tyto pokusy zjevně neúspěšné, nelze hovořit o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud byla při hlavním líčení pouze přečtena výpověď dotčené poškozené, protože v opačném případě by procesní překážky kladené na orgány činné v trestním řízení nedůvodně bránily spravedlivému potrestání pachatelů trestné činnosti.
13. Pokud stěžovatel napadá údajně nesprávný popis jeho jednání obsažený ve skutkové větě výroku o vině, připomíná Ústavní soud, že přesný popis skutku, včetně popisu omluvitelných pohnutek, zaručuje reálnou kontrolu zachování principu totožnosti skutku a je důležitý z řady hmotněprávních i procesněprávních důvodů (např. pro dodržení požadavku ne bis in idem), především však slouží k transparentnosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení [nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27)]. Zároveň však musí zdejší soud připomenout, že posouzení toho, zda skutek byl ve skutkové větě popsán řádně, v souladu se zákonnými požadavky, je v zásadě úlohou obecné justice (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 150/07 ze dne 23. 8. 2007). I zde přitom musí Ústavní soud odkázat na rozhodnutí obecných soudů, které se rovněž touto námitkou stěžovatele ve svých rozhodnutích zabývaly (viz např. s. 9 usnesení dovolacího soudu), přičemž v souladu s nimi musí zdejší soud uvést, že popis skutku v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí i s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem rozvedeným v jeho odůvodnění odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, jimi porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu