ECLI:CZ:US:2016:2.US.2804.16.1
sp. zn. II. ÚS 2804/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 11 Co 92/2015-99, a ze dne 15. 10. 2015, č. j. 58 Co 298/2015-122, a proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5065/2015-135, a ze dne 7. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 686/2016-156, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stejně jako v obdobných případech v minulosti [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 373/15 ze dne 23. 4. 2015 a mnohá další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] má stěžovatelka za to, že jimi byla porušena její základní práva. Tvrdí, že jí Česká republika neposkytla účinné prostředky nápravy při porušení práva a nedodržela tak povinnosti vyplývající pro ni z mezinárodních závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy. Tím údajně narušila principy demokratického právního státu, zahrnující i zákonnost postupů orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z materiálů k ní přiložených zejména vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobách stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu. Těmi se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ke které mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro bagatelní pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.). Stěžovatelka totiž v červenci roku 2010 koupila od tohoto operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky a následně podala u Českého telekomunikačního úřadu více než 800 návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek. Český telekomunikační úřad však nedodržel lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, a stěžovatelka se proto obrátila na příslušné soudy se žalobami na ochranu proti nečinnosti.
3. Z listin přiložených k ústavní stížnosti plyne, že soudy prvního stupně vždy rozhodly o žalobách stěžovatelky tak, že Český telekomunikační úřad sice skutečně o jejích návrzích nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě a dopustil se tím nesprávného úředního postupu porušujícího právo stěžovatelky, nicméně současně zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení finanční částky představující náhradu za nemajetkovou újmu. Chování stěžovatelky totiž podle prvostupňového soudu představovalo její kalkul, jak získat od státu náhradu za nemajetkovou újmu a jednodušeji dosáhnout na mnohem větší částku, než jakou by mohla získat vymožením drobných pohledávek od stovek dlužníků.
4. K odvolání stěžovatelky se městský soud s rozsudky obvodního soudu věcně ztotožnil, když však v rozsudku pod sp. zn. 11 Co 92/2015 uvedl, že omluva předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu je zcela adekvátní, čím byla újma stěžovatelky odčiněna, a proto k dalšímu odčinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu Českého telekomunikačního úřadu ze strany soudu již není důvod. Následná dovolání Nejvyšší soud odmítl.
předseda senátu
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva. K ní je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).
7. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi samozřejmě respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 1963/14).
8. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď pouze konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly též náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Podle přesvědčení Ústavního soudu přitom obecné soudy této úloze dostály rovněž v nyní posuzovaném případě. Jejich závěry, rekapitulované shora, totiž odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatelka poukazuje). To se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí). Ústavní soud tak ani zde nespatřuje žádný prostor ke svému kasačnímu zásahu.
9. K argumentaci stěžovatelky proto může Ústavní soud v návaznosti na shora rekapitulovaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i s ohledem na vlastní rozhodnutí týkající se obdobných stížností stěžovatelky, toliko konstatovat, že stěžovatelka nereflektuje podstatu v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatelka se totiž ve své podstatě proti východiskům obecných soudů, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy i nákladů řízení je toliko účelový, vymezuje pouze citací obecných tezí plynoucích z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Řečeno stručně, stěžovatelka jen v různých obměnách - byť rozsahem její argumentace narůstá - a ve zcela obecné rovině opakuje, že pouhé konstatování nesprávného úředního postupu ze strany Českého telekomunikačního úřadu je nepřiměřené a že jí soudy měly přiznat náhradu nemateriální újmy v penězích. I proto nezbývá než uzavřít, že závěr obecných soudů o účelovosti samotného vzniku stěžovatelky jako právnické osoby, přes její orientaci v prostředí fungování Českého telekomunikačního úřadu a společnosti T-Mobile Czech republic, a. s., je i z ústavního hlediska akceptovatelný. Ústavní soud konečně nepřehlédl, že ratio decidendi ústavní stížností napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu stálo v prvé řadě na otázce posouzení přípustnosti dovolání, byl-li napaden výrok o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, což však stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
10. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelky nebyla porušena její základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.