ECLI:CZ:US:2016:2.US.3022.16.1
sp. zn. II. ÚS 3022/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 9. 8. 2016, č. j. ZT 191/2016-7, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jihlavě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým okresní státní zastupitelství zamítlo jako opožděně podanou stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality ze dne 9. 8. 2016, č. j. KRPJ-52884-33/TČ-2016-160771, jímž bylo podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 trestního zákoníku.
2. V napadeném rozhodnutí státní zastupitelství uvedlo, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovatelovi doručeno dne 24. 6. 2016, jeho ustanovenému obhájci pak dne 19. 7. 2016, přičemž poslední den lhůty pro podání stížnosti připadal na 22. 7. 2016. Jelikož však stížnost stěžovatele byla datovou schránkou doručena až dne 25. 7. 2016, nebyla dodržena lhůta k jejímu podání, a proto bylo nezbytné stížnost zamítnout. Kromě toho, výrok i odůvodnění stížností napadeného usnesení údajně splňují všechny náležitosti uváděné trestním řádem a jsou dostatečně konkrétní, přičemž proti odůvodnění usnesení nelze ani stížnost podat.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje v chybném posouzení včasnosti podané stížnosti, kdy zdůrazňuje, že státní zastupitelství správně uvedlo, že poslední den lhůty pro podání stížnosti byl 22. 7. 2016, nicméně nesprávně posoudilo včasnost podání stížnosti prostřednictvím datové zprávy. Nesprávně totiž vycházelo z okamžiku doručení datové zprávy do datové schránky příjemce (Krajské ředitelství Policie kraje Vysočina), tj. okamžiku, kdy se příjemce přihlásil do datové schránky (dne 25. 7. 2016 v 06:48:34 hod.), a nikoli z okamžiku dodání datové zprávy se stížností do datové schránky příjemce (dne 22. 7. 2016 v 15:45:20 hod.). Je přitom nepochybné, že pokud je příjemcem datové zprávy státní orgán, nastává fikce doručení právě až okamžikem dodání datové zprávy do jeho datové schránky, což má vyloučit případné úmyslné nepřihlašování se státního orgánu do datové schránky. Stěžovatel rovněž uvádí, že se nemůže ztotožnit ani s poznámkou, podle které ani na základě obsahu stížnosti nebyla tato přípustná, neboť je přesvědčen, že z jeho podání bylo bez pochybností zřejmé, proti jakému výroku usnesení stížnost směřovala (včetně toho, čeho se domáhal), a že nesměřovala pouze proti odůvodnění napadeného usnesení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z hlediska nyní projednávané věci musí Ústavní soud v prvé řadě zdůraznit, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nepřípustné, resp. nežádoucí, pouze s výjimkou zcela mimořádných situací, např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
7. Podobně se Ústavní soud přidržuje této zdrženlivosti při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání (a navazujících usnesení státního zastupitelství), neboť jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Tuto pochopitelnou zdrženlivost prolamuje Ústavní soud pouze ve zcela výjimečných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
8. Se zřetelem k výše uvedenému posoudil Ústavní soud námitky stěžovatele, přičemž neshledal, že by se postup orgánů činných v trestním řízení vyznačoval takovým porušením základním práv a svobod stěžovatele, že by byl nezbytný
jeho derogační zásah.
9. Ústavní soud předně souhlasí se stěžovatelem v tom směru, že státní zastupitelství skutečně chybně posoudilo otázku včasnosti podání stížnosti stěžovatele směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nyní rozhodující senát se totiž plně ztotožňuje se závěry obsaženými např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79 (www.nssoud.cz), dle něhož se dodáním v případě, že podání bylo učiněno prostřednictvím datové schránky, rozumí již okamžik, od kterého je datová zpráva dostupná v datové schránce orgánu veřejné moci (tj. příjemce zprávy), a nikoliv až moment, kdy se adresát s obsahem tohoto podání po přihlášení do datové schránky seznámí. Takový výklad lze považovat za jediný racionální především z důvodu, že není přijatelné, aby orgán veřejné moci (zde policie) vlastním postupem (zejména svým pasivním přístupem či nečinností, tzn. nepřihlášením oprávněné osoby do datové schránky) určil okamžik, kdy mu bude podání účastníka řízení předáno, tedy kdy z procesněprávního hlediska vyvolá účastníkem zamýšlené důsledky. To vše navíc v situaci, kdy podání účastníka je dodáno do datové schránky orgánu veřejné moci, a tedy se objektivně a fakticky nachází v jeho dispoziční sféře. Z příloh dodaných stěžovatelem přitom jednoznačně vyplývá, že jím podaná stížnost byla do datové schránky policejního orgánu dodána již dne 22. 7. 2016 a tudíž včas, na čemž nic nemění, pokud se oprávněná osoba do datové schránky přihlásila až dne 25. 7. 2016, kterýmžto okamžikem byla datová zpráva teprve považována za doručenou.
10. Zároveň však Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je jeho derogační zásah do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci namístě pouze tehdy, pokud se jedná o zásah nezbytný, tj. především tehdy, kdy pochybení těchto orgánů nelze nijak napravit a zásah do práv a svobod stěžovatele je seznatelný nikoli v nepatrné míře, přičemž je přihlíženo též ke skutečnosti, zdali by zrušení napadeného rozhodnutí přineslo stěžovatelem požadovaný výsledek. Míra případného zásahu Ústavního soudu tedy musí respektovat princip proporcionality, což konkrétně znamená, že kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv jen jeho jednotlivé části zvlášť. V této souvislosti přitom musí Ústavní soud zopakovat, že uvedené se obzvláště projeví v případech přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci přípravného trestního řízení, neboť zde možnost derogačního zásahu přichází v úvahu pouze ve zcela mimořádných situacích, typicky pokud je dotčena osobní svoboda jednotlivce. K tomu však v případě stěžovatele nedošlo, neboť jakkoliv Ústavní soud uznává, že zahájení trestního stíhání může přinést mnohé negativní důsledky pro stíhanou osobu, nejedná se ještě samo o sobě např. o zásah do osobní svobody jednotlivce. Nelze ostatně odhlédnout od skutečnosti, že podstata dotčeného trestního stíhání je následně ještě opakovaně přezkoumávána v další fázi trestního řízení.
11. Jestliže přitom nyní rozhodující senát posoudil samotné usnesení o zahájení trestního stíhání, neshledal, že by jakkoli trpělo stěžovatelem vytýkanými vadami, neboť z jeho obsahu jsou seznatelné základní skutkové i právní důvody pro zahájení trestního stíhání stěžovatele. To přirozeně samo o sobě nepresumuje správnost nebo úplnost tohoto rozhodnutí, neboť dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu mohou ještě ve stádiu přípravného řízení doznat změn, jež ve svém důsledku mohou vést i k zastavení trestního stíhání. Bude-li podána obžaloba, bude teprve úkolem obecných soudů provést patřičné dokazování. V něm totiž budou veškeré poznatky, na kterých nyní rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a na ně navazující usnesení státního zástupce o jeho faktickém potvrzení spočívají, podrobeny nezávislému přezkumu.
12. V této souvislosti Ústavní soud rovněž uvádí, že z obsahu dotčené stížnosti plyne, že stěžovatel zpochybňoval především kvalitu odůvodnění napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání. I z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné skutkové a právní otázky, které se jím otevírají, a ani jím není jakkoliv předjímán výsledek řízení ve věci samé, když na počátku trestního stíhání již z logiky věci není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. K zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení o jejím naplnění) nasvědčující tomu, že se obviněná osoba trestné činnosti dopustila, přičemž z usnesení policejního orgánu se pak s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podává skutek především v jeho základních obrysech. Není proto možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání již byl obsažen například zcela vyčerpávající popis trestné činnosti (viz obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013 a mnohá další).
13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele nastala natolik mimořádná situace, že by byl nezbytný jeho derogační zásah do přípravné fáze trestního řízení. Pokud totiž Ústavní soud přihlédl též k samotné podstatě zahájení trestního stíhání stěžovatele, shledal, že by případné zrušení (v zásadě chybného) usnesení státního zastupitelství bylo čistě formalistické, které by ani nemohlo stěžovatelovi přinést jím chtěný výsledek, neboť odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, které stěžovatel v podané stížnosti zpochybňoval, vyhovuje požadavkům kladeným na tato rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Jakkoli tedy státní zástupkyně pochybila při posouzení včasnosti stížnosti stěžovatele (z jejího rozhodnutí navíc vyplývá, že přihlédla - byť pouze okrajem - též k meritu podané stížnosti), ze shora uvedeného vyplývá, že i při jejím věcném projednání by nebyl dán důvod, aby státní zastupitelství stěžovateli vyhovělo. Proto nyní rozhodující senát neshledal, že by byl nezbytný jeho derogační zásah.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu