ECLI:CZ:US:2016:2.US.3187.15.1
sp. zn. II. ÚS 3187/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 838/2015-36 ze dne 19. srpna 2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 1/2015-443 ze dne 11. února 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 11/2014-395 ze dne 1. prosince 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 11/2014 se podává, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák. a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho podle §140 odst. 3 tr. zák. a §43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 17 roků a 6 měsíců. Pro výkon trestu ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“) o náhradě škody. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265bodst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně porušil zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a zákazu tzv. deformace důkazu, neboť ho uznal vinným přesto, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy. Dle jeho přesvědčení žádný z provedených důkazů neprokázal, že se pokusil usmrtit jinou osobu úmyslným jednáním. Nebyla ani prokázána pohnutka k takovému jednání a sama poškozená později zcela negovala úmysl stěžovatele ji usmrtit. Uvádí, že k ukončení útoku na poškozenou došlo v okamžiku, kdy si uvědomil, co dělá, a nikoliv proto, že oba spadli na zem. Za stěžejní považuje skutečnost, že okamžitě a dobrovolně zanechal svého jednání a snažil se poškozenou křísit. Za takové situace nemohlo jeho jednání směřovat k úmyslu poškozenou zavraždit. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09, v němž byl vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej prokázat, upozorňuje na to, že z okolností činu se neprokázalo, že by šlo o předem promyšlenou konstrukci, když jeho jednání bylo motivováno pouze vztekem vyvolaným chováním poškozené, která s ním odmítala zůstat ve vztahu. V této souvislosti namítá, že soudy nevzaly v úvahu otázku viktimologického zavinění, když poškozená se k němu v několika posledních měsících jejich vztahu chovala způsobem, který lze označit za zavrženíhodný. Soud se měl zabývat otázkou, zda nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zabití ve stádiu pokusu, či zda nebyl spáchán trestný čin ublížení na zdraví, a měl s ohledem na chování stěžovatele po činu aplikovat ustanovení §21 odst. 3 tr. zák. o zániku trestní odpovědnosti. Namísto toho nerespektoval zásadu in dubio pro reo, neboť v případě více variant skutku vybral ten důkaz, který byl v neprospěch stěžovatele, čímž pochybil i v právním posouzení činu. Ze stejných důvodů stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu, které dle něj rovněž porušilo zásadu in dubio pro reo, a jehož závěry také odporují provedenému dokazování. Má za to, že rovněž dovolací soud mylně zhodnotil, proč nedošlo k dokonání trestného činu. Soudní rozhodnutí jsou tak zatížena libovůlí a zasahují do stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť byl na základě nesprávného vyhodnocení skutkového stavu i nesprávného právního posouzení odsouzen za čin, který nespáchal.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Námitky stěžovatele směřují výhradně vůči skutku uvedenému pod bodem II. výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně, právně kvalifikovanému jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel popírá jakýkoliv úmysl poškozenou usmrtit a v této souvislosti namítá nesprávně zjištěný skutkový stav v důsledku jednostranného hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Opakuje přitom výhrady, které již uplatnil v průběhu řízení, a s nimiž se soudy všech stupňů náležitě vypořádaly.
Pokud jde o dokazování před soudy, důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by byl dán zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Hodnocení samotného obsahu důkazů je však ve výlučné kompetenci soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud pak jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle nebo dokonce svévole.
V projednávané věci tedy Ústavní soud především zkoumal, zda postup soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principem in dubio pro reo (srov. článek 40 odst. 2 Listiny), podle něhož obviněnému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
Taková situace však v dané věci nenastala. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. V napadeném rozsudku v souladu s §125 tr. ř. pak vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Je z něj rovněž patrné, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud se s vyčerpávajícím hodnocením důkazů ztotožnil, přičemž stejně jako soud prvního stupně vyhodnotil obhajobu stěžovatele jako účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti či ji zmírnit, a ani Nejvyšší soud neshledal v takovém postupu žádnou extrémnost či libovůli. Pokud tedy vzal soud prvního stupně za podklad svých skutkových zjištění zejména výpověď poškozené z přípravného řízení, která naprosto korespondovala s ostatními provedenými důkazy, zejména výpověďmi dalších svědků, znaleckými posudky, odbornými vyjádřeními, záznamy telefonických hovorů, lékařskými zprávami a dalšími listinnými důkazy, a vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, která byla postavena na tvrzení, že chtěl poškozenou pouze chytit za hlavu a lehce s ní zatřást, jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Stejně tak nelze nic vytknout postupu odvolacího soudu, který při prověřování obhajoby stěžovatele vyšel také z výpovědi poškozené a ze závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, vyjadřujícího se k poranění, která poškozená utrpěla, k mechanismu jejich vzniku i k možným fatálním následkům. Pokud z nich i z dalších okolností případu vyvodil skutkový závěr, že stěžovatel přestal poškozenou rdousit až poté, co upadla do bezvědomí, a že neodčinitelnému následku tak paradoxně zabránila neschopnost poškozené ovládat své tělo a bránit se, když se bezvládně zhroutila, nikoliv stěžovatelem tvrzené uvědomění o tom, co udělal, jeho řádně odůvodněný závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný. Jak poukázal odvolací soud, nelze odhlédnout ani od pronesených výhrůžek stěžovatele před činem i v jeho průběhu, prokázaných nejen výpovědí poškozené z přípravného řízení, ale i zvukovým záznamem telefonického hovoru a výpovědí svědka, u něhož poškozená bezprostředně po činu vyhledala pomoc.
S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Námitkou o absenci subjektivní stránky skutkové podstaty žalovaného zločinu se zabýval nejen soud prvního stupně, ale řešil ji i soud odvolací, vědom si toho, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co přivodilo nebo mohlo způsobit jiné osobě smrt, ale to, že úmysl, ať již přímý či nepřímý, musí směřovat k usmrcení jiného. V případě stěžovatele tedy šlo o to, aby bylo zjištěno, zda měl vědomí o tom, že svým jednáním může způsobit smrt člověka a že pro případ, že takové porušení způsobí, s ním byl srozuměn. Pokud srozumění stěžovatele s možným následkem svého jednání soudy obou stupňů vyvodily ze způsobu útoku a jeho intenzity (rdousil poškozenou značnou intenzitou až do okamžiku, kdy přestala jevit známky života), a přihlédly i k výhrůžkám, které přitom stěžovatel pronášel na adresu poškozené, i k jeho prokazatelnému vědomí o jejím těhotenství a k dalším okolnostem případu, nelze jim vytýkat, že nepřisvědčily jeho obhajobě, že nechtěl poškozenou usmrtit a že svého jednání dobrovolně zanechal. Je všeobecně známou skutečností, nepochybně známou i stěžovateli, který je podle znaleckého posudku z odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie průměrně inteligentní, že intenzivním stlačením dýchacích cest a velkých cév krku, při němž dochází k uzavření přívodu kyslíku do organismu napadené osoby a zamezení přívodu kyslíku může způsobit smrt udušením.
Okolnost, že stěžovatel od dalšího útoku na poškozenou upustil poté, co spadla v bezvědomí na zem, nelze považovat za dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zák. s důsledkem zániku trestnosti již ukončeného pokusu, když nadto stěžovatel neučinil nic, čím by mohl odstranit nebezpečí, které vzniklo na životě a zdraví poškozené. Šeptání stěžovatele do ucha poškozené „lásko vstávej“ za takovou skutečnost rozhodně považovat nelze.
Důvod k zásahu do hodnotících úvah soudů obou stupňů ostatně neshledal ani Nejvyšší soud, který se naopak s hodnocením důkazů a s vyvozenými skutkovými a právními závěry ztotožnil, přičemž se znovu podrobněji zabýval námitkou o absenci úmyslu stěžovatele, o dobrovolném upuštění od dokonání činu a o možnosti kvalifikace jeho jednání jako pokusu trestného činu zabití či trestného činu ublížení na zdraví. Ústavní soud na jeho řádně odůvodněnou argumentaci, opřenou mj. o názory vyslovené trestně právní teorií a soudní judikaturou, plně odkazuje, aniž by shledal důvod ji jakkoliv doplňovat či přehodnocovat.
Stěžovatel sice v souvislosti s navrhovanou právní kvalifikací svého jednání jako pokusu trestného činu zabití namítá, že soudy nevzaly v úvahu otázku viktimologického zavinění, z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se však podává, že se dovolací soud i touto možností v souvislosti s navrhovanou aplikací ustanovení §141 tr. zák. zabýval, upozornil však na to, že žádné zavrženíhodné jednání poškozené ve vztahu ke stěžovateli prokázáno nebylo. Nevznikla proto potřeba, aby se danou otázkou soudy nižších stupňů speciálně zaobíraly.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé soudní řízení a v jeho rámci další tvrzená ústavně zaručená práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu