ECLI:CZ:US:2016:2.US.3402.15.1
sp. zn. II. ÚS 3402/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti S. N., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Všehrdy, Všehrdy 26, 430 01 Chomutov, zastoupen JUDr. Jiřím Horákem, advokátem, Lešetín IV/708, 760 01 Zlín, proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 6 To 32/2013 a výroku IV. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 61 T 32/2012, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen trestní zákoník), spáchaného formou spolupachatelství.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně vyhověl odvolání stěžovatele, zrušil celý výrok o trestu a nově rozhodl o uložení trestu. Výrok o vině zůstal nezměněn.
Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Podle stěžovatele se soud prvého stupně nijak nezabýval, resp. se nevypořádal s důležitým důkazem, a to přepisem odposlouchávaného hovoru s jedním ze spolupachatelů ze dne 18. 1. 2011, ze kterého dle stěžovatele zcela jasně vyplývá, že vůbec nevěděl, že se má z jeho strany jednat o páchání trestné činnosti. Totéž dovozuje též z obsahu výpovědí daného spolupachatele před soudem.
V ústavní stížnosti pak stěžovatel reprodukuje pasáže částí odposlechu i části výpovědí zmíněného spolupachatele, které mají potvrzovat jeho skutkovou verzi.
Stěžovatel tvrdí, že s jeho argumentací, resp. se stěžejním důkazem (odposlechem) se odvolací soud nijak nevypořádal, ačkoli přepis odposlechu vyvrací stěžovatelovu vědomost o páchání trestné činnosti, resp. potvrzuje to, že stěžovatel byl přesvědčen o zákonnosti svého jednání. Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů o prokázání úmyslu při páchání trestného činu.
Stěžovatel dále dodává, že stejné argumenty jako soudu odvolacímu předstřel též soudu dovolacímu, který však jeho dovolání odmítnul. Stěžovatel s jeho argumentací nesouhlasí a považuje ji za účelovou.
Stěžovatel závěrem tvrdí, že v napadených rozhodnutích soudů je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsah ústavní stížnosti vychází z argumentů předestřených již odvolacímu i dovolacímu soudu. Ačkoli stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, fakticky je argumentace z velké většiny založena na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů plynoucími z provedeného dokazování, zejména pokud jde o vyhodnocení výpovědí jednoho ze spolupachatelů a vyhodnocení obsahu jednoho z odposlechů.
Ústavní soud předně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. První skupinou případů jsou tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazovaní, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)]. Třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Námitku stěžovatele týkající se nezohlednění obsahu odposlouchávaného hovoru ze dne 18. 1. 2011, který dle stěžovatele prokazuje absenci úmyslu při páchání trestné činnosti, je možno považovat za námitku opomenutého důkazu. Tvrzením stěžovatele o tom, že se soudy nezabývaly uvedeným důkazem, však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Soud prvého stupně se důkazem v podobě odposlechu ze dne 18. 1. 2011 zabývá a z odůvodnění rozhodnutí je způsob hodnocení tohoto důkazu (též v kontextu dalších odposlechů, resp. též dalších důkazů) zcela zřejmý. Přepis odposlechu hovoru je v rozhodnutí (vedle dalších přepisů odposlechů) ocitován, a to včetně pasáží, na které se odvolává stěžovatel (s. 69 – 71 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně). Odvolací soud se argumentací stěžovatele zopakované v ústavní stížnosti zabýval dostatečně (s. 52 – 54, resp. s. 81 – 82 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Taktéž dovolací soud se opětovně totožnou argumentací stěžovatele (rekapitulovanou dovolacím soudem na s. 20 – 21, resp. 45 odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu), velmi podrobně zabývá (s. 47 – 52 odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu), včetně vyhodnocení obsahu odposlechu, jehož nedostatečné zohlednění v rozhodnutích soudů stěžovatel namítá. Námitka opomenutého důkazu je tak zcela nedůvodná.
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, ať již jde o obsah odposlechu či výpověď jednoho ze spolupachatelů, jde o ústavní námitku extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními. Ani zde však nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Stěžovatel si z provedených důkazů vybírá pouze dílčí skutečnosti svědčící v jeho prospěch, opomíjí však např. jiné pasáže odposlechů, či kontext dalších důkazů. S uvedenými námitkami se již dostatečně vypořádal odvolací i dovolací soud (srov. s. 47-52 odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu) a Ústavní soud nepovažuje za účelné zde jejich závěry opětovně reprodukovat. Jakékoli extrémní vady v úvahách obecných soudů v posuzované věci Ústavní soud neshledává.
Při zhodnocení obou napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně (ústavní stížností nenapadeného), jehož výrok o vině stěžovatele byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen, nelze jakýkoli extrémní rozpor mezi vykonanými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními ve vztahu k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti shledat. Z odůvodnění rozhodnutí dostatečně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. To se týká jak odposlechu ze dne 18. 1. 2011, tak i těch výpovědí jednoho ze spolupachatelů, které stěžovatel navrhuje hodnotit jinak, než jak učinily obecné soudy. Jakýkoli prostor pro meritorní ústavní přezkum napadených rozhodnutí tak v posuzované věci není dán.
Ústavní soud tak uzavírá, že v napadených rozhodnutích obecných soudů nezjistil pochybení, která by mohla zakládat stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu