ECLI:CZ:US:2016:2.US.3439.15.1
sp. zn. II. ÚS 3439/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Ivana Hynka a 2) Jany Lexové, zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2014, č. j. 12 Co 316/2014-157, a proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 30 Cdo 1059/2015-179, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jejich nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Stěžovatelé soudí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé podrobně rozporují způsob vyřízení jimi uplatněného dovolání Nejvyšším soudem, který prý zcela formalisticky a svévolně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání, čímž jim de facto odepřel právo na soudní ochranu. Zdůrazňují, že v dovolání nejprve obecně uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, kdy tyto následně rozvedli. Stěžovatelé uznávají, že u jednotlivých námitek nekonkretizovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání; pokud však toto vedlo dovolací soud k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, spatřují v takovémto postupu nepřípustný formalismus. V ústavní stížnosti přitom dopodrobna rozebírají, v jakém ohledu byly u jednotlivých bodů dovolání splněny předpoklady jeho přípustnosti.
3. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelé argumentují, že dovolací soud chybně odmítl věcně přezkoumat výši přiznaného přiměřeného zadostiučinění, neboť doposud přiznané zadostiučinění neodpovídá jimi utrpěné újmě, pročež Nejvyšší soud opomenul zohlednit důležité okolnosti tkvící v samotném posuzovaném řízení, umocněné dále i okolnostmi spočívajícími v řízení odškodňovacím, a chybně tak předmětnou částku nepovažoval za zcela zjevně nepřiměřenou.
4. Za nepřezkoumatelné stěžovatelé pokládají závěry dovolacího soudu týkající se námitek směřujících proti nákladovému výroku rozhodnutí městského soudu, který považují za rozporný s jejich základními právy, protože nerespektuje závazné nálezy Ústavního soudu, ale odvolává se na nesprávný a ryze účelový postup, který v jednostranném zájmu žalované České republiky v těchto věcech zvolil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. V něm nerespektoval, že tzv. tarifní hodnotou je v daných věcech žalobou požadovaná částka k přisouzení, přičemž se v těchto typech soudních řízení nejedná o nárok z titulu "ochrany osobnosti". Zde stěžovatelé zdůrazňují, že je nemyslitelné, aby vedle sebe existovaly zcela konkurující si dva právní názory soudu dovolacího a Ústavního soudu, neboť to zakládá nepředvídatelnost soudního rozhodování dané otázky.
5. Stěžovatelé napadají též meritorní posouzení věci ze strany městského soudu v části tzv. "majetkové škody" týkající se úhrady nákladů původního řízení probíhajícím u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 313/2007, neboť dle jejich názoru byla naplněna hypotéza obsažená v ustanovení §31 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, protože v tomto řízení jim soud odmítl přiznat náhradu nákladů řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
9. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé v prvé řadě rozporují posouzení jimi podaného dovolání ze strany Nejvyššího soudu, kdy především odmítají způsob, kterým dovolací soud posoudil naplnění předpokladů jeho přípustnosti. K tomu Ústavní soud konstatuje, že v minulosti opakovaně judikoval, že jedním z principů spadajících do práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení neodůvodní srozumitelným a dostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. V nyní projednávaném případě musí dát Ústavní soud stěžovatelům za pravdu, že Nejvyšší soud skutečně postupoval poměrně formalisticky, když přípustnost dovolání fakticky posuzoval pouze ve vztahu k těm částem, ve kterých stěžovatelé označili konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe), od nichž se mělo rozhodnutí odvolacího soudu odchýlit. Ústavní soud v této souvislosti nikterak nepopírá povinnost dovolatelů řádně vymezit, z jakého důvodu považují své dovolání za přípustné, v rámci čehož by zajisté měli též odkázat na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, která neměla být v jejich případě respektována tak, aby bylo možno jejich podání považovat za dostatečně konkrétní a určité (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3808/2013).
11. Na druhé straně však dovolací soud nesmí klást na dovolatele neakceptovatelné nároky stran odůvodnění jejich dovolání. Jakkoli z důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení §237 občanského soudního řádu do nyní platného stavu, plyne, že cílem této novelizace bylo vyřešit neúnosné zatížení Nejvyššího soudu, tak nově vymezená definice přípustnosti dovolání nikterak nezbavuje dovolací soud povinnosti projednat dovolání, která ve své podstatě splňují parametry přípustnosti dovolání, nebo se vypořádat s tím, z jakého důvodu není přípustné. V zásadě však není akceptovatelné, aby takto dovolací soud formalisticky hodnotil argumentaci předestřenou v dovolání, aniž by přihlédl k jeho celkovému obsahu. Pokud by totiž Nejvyšší soud hodnotil naplnění podmínek přípustnosti dovolání příliš přísně, nedůvodně by tím odpíral dovolavatelovo právo na přístup k soudu. Zde pouze okrajem Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015].
12. S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud ve vztahu k nyní posuzovanému dovolání stěžovatelů konstatuje, že z jeho obsahu bylo v zásadě skutečně seznatelné, z jakých důvodů napadají rozhodnutí odvolacího soudu, včetně toho, v čem konkrétně spatřují odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (na uvedeném nic nemění, pokud neuvedli spisové značky konkrétních rozhodnutí, které takto neměl odvolací soud respektovat). Za této situace bylo tedy povinností dovolacího soudu zaměřit se na otázku faktického naplnění přípustnosti dovolání (respektive jeho jednotlivých částí) a takto (alespoň ve stručnosti) uvést, v čem spatřuje jeho nepřípustnost. Povšechné konstatování, že stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je proto stěží akceptovatelné. Uvedené platí obzvláště za situace, pokud v dotčených částech dovolání, jež vůbec nebyly podrobeny přezkumu dovolacím soudem (a to ani z hlediska jejich "přípustnosti"), stěžovatelé argumentovali porušením základních principů spravedlivého procesu a rozhodování jakožto součástí práva na spravedlivý proces (viz např. nepřezkoumatelnost části rozhodnutí odvolacího soudu či nezohlednění jejich odvolacích námitek). Zde opět musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu [srov. především nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)], že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy (na aktuálnosti zde uvedeného nic nezměnila ani novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb.).
13. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolací soud se s dovoláním stěžovatelů vypořádal na samotné hraně ústavnosti. Za této situace proto Ústavní soud zvažoval, zdali je nezbytný jeho derogační zásah, kdy měl na paměti také princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neboť ve svém rozhodování zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Jak totiž konstatoval Ch. Perelman (cit. podle Právna logika - nová rétorika, Kalligram, 2014, s. 101), "i když je kasační soud stejně jako prvostupňoví soudci zaměřen na technický aspekt soudního odůvodnění, neruší rozhodnutí, které je nedostatečně odůvodněné, ale shoduje se s právem. V takovémto případě kasační soud nahrazuje důvody poskytnuté soudci uspokojivějším odůvodněním."
14. Proto Ústavní soud přistoupil ke zhodnocení otázky, zda městský soud svým rozhodnutím (v částech, jimiž se dovolací soud nikterak nezbýval, a to ani z hlediska naplnění parametrů přípustnosti dovolání) neporušil výše vyřčená stěžovatelova základní práva a svobody, k čemuž byl oprávněn již proto, že ve své ustálené judikatuře uvedl, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž pouze jejím obsahem, a v něm stěžovatelé napadali též rozhodnutí městského soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 315/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 57/40 SbNU 557)]. Dospěl však k závěru, že tak tomu v případě posouzení celkové délky řízení, zohlednění délky kompenzačního řízení, stanovení výše základní částky zadostiučinění, posouzení postupu orgánů veřejné moci, významu předmětu řízení pro žalobce a sdílení jejich újmy či posouzení výše úroku z prodlení nebylo.
15. Ve věci posouzení celkové délky posuzovaného řízení totiž Ústavní soud musí konstatovat, že ta byla shodně posouzena soudy prvého (viz s. 10 rozsudku obvodního soudu) i druhého (viz s. 7 napadeného rozhodnutí) stupně, přičemž Ústavní soud se s nimi shoduje, že i v této otázce nelze postupovat příliš formalisticky. Ústavní soud se takto ztotožňuje s městským soudem, že prodlužovat celkovou délku o období, ve kterém dojde k případnému vydání doplňujícího rozhodnutí, není důvodné, neboť za rozhodující lze považovat, že posuzované řízení bylo zastaveno a že proti tomuto usnesení žalobci (stěžovatelé) nepodali odvolání. Pokud se jedná o námitku nezohlednění délky kompenzačního řízení, je třeba připomenout, že i dle judikatury Nejvyššího soudu lze základní částku odškodnění zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1042/2013), kdy pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky řízení jiných. Zde však musí Ústavní soud podotknout, že nyní posuzované kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, neboť od podání obžaloby do vydání rozhodnutí soudu I. stupně neuběhly 2 roky, přičemž - jak správně upozornil již soud I. stupně (viz s. 12 dotčeného rozsudku) - v průběhu této doby byla mimo jiné řešena též změna žaloby, a to i Ústavním soudem [viz nález sp. zn. I. ÚS 4181/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 79/69 SbNU 329)]. Stěžovatelé přitom nemají pravdu v tom směru, že by se touto otázkou odvolací soud vůbec nezabýval, neboť z jeho odůvodnění vyplývá, že tuto námitku zohlednil, neshledal ji však důvodnou a ztotožnil se se závěry soudu I. stupně (viz s. 7 napadeného rozsudku).
16. Ohledně stanovení výše základní částky zadostiučinění pak musí Ústavní soud uvést, že touto se ve svém rozhodnutí okrajově zabýval též Nejvyšší soud, který vyřkl, že ta není zcela zjevně nepřiměřená, přičemž s tímto hodnocením nemá důvod Ústavní soud nesouhlasit, kdy za klíčové lze považovat, že městský soud určení základní částky řádně odůvodnil, a to jak ve vztahu k jejímu navýšení, tak i snížení. Uvedené platí též o posouzení postupu orgánů veřejné moci (kdy například městský soud neshledal žádný podíl stěžovatelů na celkové délce posuzovaného řízení) a zohlednění významu předmětu řízení pro stěžovatele, neboť těmto otázkám věnoval městský (stejně jako předtím obvodní) soud náležitou pozornost i ve vztahu k určení základní částky zadostiučinění. Ve věci posouzení výše úroku z prodlení (respektive jejich neodůvodnění) pak nezbývá než dodat, že tyto námitky stěžovatelů představují toliko polemiku s právním hodnocením věci, přičemž nelze dát stěžovatelům za pravdu, že by tyto závěry městský soud nijak neodůvodnil, neboť jasně odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (viz s. 9 napadeného rozhodnutí).
17. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že ačkoliv se dovolací soud řádně nevypořádal s otázkou přípustnosti dovolání stěžovatelů, jejich námitky směřující proti rozhodnutí městského soudu nelze považovat za důvodné (stejně tedy jako celé jejich dovolání), pročež se podává, že derogační zásah Ústavního soudu by za této situace nebyl účelný, neodpovídal by zásadě hospodárnosti řízení a nemohl by stěžovatelům přinést pozitivnější výsledek.
18. Dále musí Ústavní soud odmítnout i další námitky stěžovatelů, týkající se skutkového stavu věci a jeho právního hodnocení, neboť Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem proto není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Ústavní soud tak není oprávněn do rozhodování obecných soudů zasahovat, vyjma situací, pokud jejich právní závěry jsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" či jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť městský soud podrobně rozvedl jednotlivé právní závěry ve vztahu k požadovaným nárokům stěžovatelů, které zpochybňují v ústavní stížnosti (tj. především tzv. "majetková škoda" týkající se úhrady nákladů původního řízení či výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění, o němž bylo již pojednáno výše), přičemž s jeho právním hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje a v plné míře na něj pro stručnost odkazuje.
19. Pokud pak jde o stěžovateli v ústavní stížnosti zpochybněný nákladový výrok, Ústavní soud uvádí, že k problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že byly do nákladového výroku převzaty nesprávné závěry z dřívějšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3378/2013-146, musí zdejší soud uvést, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí neshledal Ústavní soud důvodnou, a to ani ve vztahu k nákladovému výroku v této věci (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014), kdy ani v dalších rozhodnutích aplikaci uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ve věci náhrady nákladů řízení, resp. odměny advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu, nikterak nerozporoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1963/15 ze dne 22. 9. 2015). Na uvedených závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod nic měnit ani v nyní posuzované věci, neboť nákladový výrok napadeného rozhodnutí městského soudu nelze hodnotit jako extrémní vykročení z pravidel.
20. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
21. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu