ECLI:CZ:US:2016:2.US.3441.15.1
sp. zn. II. ÚS 3441/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, P. O. BOX 5, zastoupeného JUDr. Irenou Slabou, advokátkou, se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 287/2015 ze dne 31. srpna 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 PP 180/2015 ze dne 5. května 2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2015 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 29. 2. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel odkazuje na argumentaci užitou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, přičemž tvrdí, že soudy vycházely z jeho chování v minulosti a opomenuly hodnotit příkladné chování ve výkonu trestu, pozitivní výhled, který zaručuje jeho rodina, a samotný význam trestu (jeho délku) pro stěžovatele osobně. Argumentace soudu zcela opomíjí osobu stěžovatele a otázku, zda další pokračování ve výkonu trestu má na stěžovatele skutečně pozitivní a výchovný dopad.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 9/2010-3623 ze dne 11. 4. 2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 60/2013-3845 ze dne 16. 10. 2013. Dne 23. 6. 2015 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 podle §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), za použití §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") žádost stěžovatele zamítl.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 tr. zák. či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z hodnocení věznice, i dle názoru Ústavního soudu toto hodnocení samo o sobě nemůže vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého. S ohledem na výrazné sklony stěžovatele k páchání závažné trestné činnosti majetkového charakteru, vyplývající z jeho přechozích odsouzení, má jeho chování po dobu výkonu trestu spíše podpůrný význam, neboť je výrazně determinováno režimem věznice. Ústavní soud za dané situace neshledal v postupu a rozhodnutí soudů žádné pochybení. Soudy nemohly přehlédnout, že již byl podmíněně propuštěn z předchozího výkonu trestu, a přesto se poté dopouštěl další závažné trestné činnosti stejného charakteru, což ve spojitosti s odsouzeními, k nimž došlo v minulosti, nutně musí vést k závěru, že nelze očekávat, že se riziko opakování trestné činnosti stěžovatelem snížilo nebo dokonce vymizelo. Pokud tedy soudy vyslovily názor, že z jejich strany se již stěžovateli dostalo dobrodiní ve formě podmíněného propuštění, kterého však nevyužil k vedení řádného života a naopak se po čase dopouštěl fakticky totožné trestné činnosti, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům z ústavního pohledu nic vytknout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a sp. zn. III. ÚS 1735/10. Argumentace těmito nálezy však není přiléhavá. Soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života jen z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že páchá trestnou činnost stejného charakteru opakovaně. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015). Právní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 na projednávaný případ nedopadají už jen proto, že okolnosti tam posuzované věci jsou zcela specifické.
Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu