ECLI:CZ:US:2016:2.US.3499.16.1
sp. zn. II. ÚS 3499/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Města Seč se sídlem Chrudimská 1, Seč, zastoupeného JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem, se sídlem Braunova 2529/1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, č. j. 32 Cdo 1383/2016-218, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 Co 283/2015-183, a proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 C 86/2012-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především v zásadním nerespektování referenčních hledisek, resp. charakteristik definovaných ustálenou judikaturou při řešení otázky souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy, a dále v porušení principu řádného odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy se při řešení otázky, zda námitka promlčení byla uplatněna "contra bonos mores" či nikoli, upřednostnily formální pohled na věc a ústavně konformním způsobem se nezabývaly jeho argumenty a námitkami v kontextu relevantních judikatorních hledisek, podle kterých zásada souladu práv, respektive jejich výkonu s dobrými mravy, představuje významný princip (korektiv), který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a ekvity. Obecné soudy dle stěžovatele také zcela ignorovaly jeho námitku týkající se specifické povahy žalobou uplatněného nároku, kdy zvláštní charakter nároku opírající se o předpisy veřejného práva utvrzoval stěžovatele v přesvědčení, že je jeho nárok (majetkoprávní) sui generis analogický vlastnickému nároku a tudíž eo ipso nepromlčitelný. Na podporu dobré víry stran nepromlčitelnosti nároku stěžovatel uvádí fakt, že judikát Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008) týkající se problematiky promlčitelnosti práva na uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitému majetku byl vydán až několik let poté, kdy došlo k promlčení žalobního nároku stěžovatele. Pokud by obecné soudy citlivě a s dostatečnou pečlivostí posoudily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (a nikoli izolovaně a zcela povrchně) okolnosti, za kterých byla uplatněna námitka promlčení, musely by nutně dospět k závěru, že výjimečná povaha a intenzita těchto skutečností byla naplněna v takové míře, že odůvodňuje odepření práva uplatnit námitku promlčení, tedy zásah do principu právní jistoty. To však soudy dle názoru stěžovatele neučinily, když se v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě nevypořádaly se všemi jeho relevantními námitkami a argumenty, které se vztahovaly k posuzované věci a které byly obsaženy především v jeho písemných podáních.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 C 86/2012-159, byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal, aby bylo žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalovaná") uloženo uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nemovitých věcí, a to pozemků označených jako stavební parcela parc. č. A1, parc. č. A2, parc. č. A3, pozemková parcela parc. č. A4, parc. č. A5, parc. č. A6, parc. č. A7 a parc. č. A8, zapsaných v katastrálním území Seč. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 Co 283/2015-183, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ani Okresního soudu v Chrudimi nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
7. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovanou v průběhu řízení před soudem prvního stupně je důvodná. Podmínky, za nichž mohla být uzavřena smlouva o bezúplatném převodu pozemků, vyplývají z článku I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů. Poslední ze zákonných podmínek vyžadovaných tímto ustanovením byla v případě stěžovatele splněna dne 2. 11. 2004, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s bezúplatným převodem všech pozemků na stěžovatele. Dnem následujícím, tj. 3. 11. 2004, mohla být předmětná smlouva mezi účastníky uzavřena, tedy právo stěžovatele na uzavření dané smlouvy mohlo být vykonáno poprvé a uvedeným dnem počala běžet promlčecí doba k uplatnění tohoto práva. Soudy dovodily, že jelikož zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník") nestanovil v případě žalobou uplatněného práva jinou délku promlčecí doby, dopadá na něj obecná tříletá promlčecí doba podle §101 občanského zákoníku. Žaloba v projednávané věci přitom byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 25. 5. 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby daného práva. K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně neposoudil správně otázku rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že žalovaná již před uplynutím promlčecí doby jednoznačně sdělila stěžovateli, že jeho nárok uplatněný v tomto řízení nehodlá uspokojit, resp. že by ho mohla uspokojit jen při splnění podmínek uvedených v §22 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a toto své stanovisko od roku 2007 nikdy nezměnila; rozhodně stěžovatele neujišťovala, že jeho nárok splní a nežádala ho o posečkání s podáním žaloby. Podle odvolacího soudu stěžovateli nic nebránilo v tom, aby včas podal žalobu na nahrazení projevu vůle žalované, proto nemůže být jím vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
8. Se shora uvedenými závěry se ztotožnil také dovolací soud, který neshledal, že by se odvolací soud při řešení shora vymezené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývající z judikatury, na niž stěžovatel odkázal. Jakkoli Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem, z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkázal, ani z jiných rozhodnutí dovolacího soudu se nepodává, že by výše uvedené stěžovatelem vymezené okolnosti, jednotlivě či ve svém souhrnu, odůvodňovaly v projednávané věci závěr o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud zdůraznil, že je-li podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z předpokladů takového závěru skutečnost, že účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a že důvody, pro které své právo včas neuplatnil, musí být naplněny ve výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn takový zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva k uplatnění námitky promlčení, pak stěžovatelem uvedené okolnosti vůbec nevypovídají o překážkách či důvodech, které mu bránily své právo v promlčecí době uplatnit u soudu.
9. Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž nespatřuje porušení základních práv stěžovatele. Soudy všech stupňů se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Jejich závěry nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť oba soudy jasně a zřetelně vysvětlily, proč v souzené věci nemohly námitku promlčení vznesenou žalovanou posuzovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy; velmi závažné důvody, které takový postup předpokládají, splněny nejsou, a to ani v kontextu stěžovatelem uváděných konkrétních okolností věci. Ústavní soud na tomto místě musí připomenout vlastní judikaturu, a to nejen odvolacím soudem zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), ale také další rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607), usnesení sp. zn. I. ÚS 2235/11 ze dne 7. 12. 2011, a usnesení sp. zn. I. ÚS 2364/11 ze dne 21. 9. 2011], v nichž uvedl, že uplatnění promlčecí námitky se může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Taková situace však v souzené věci nenastala.
10. Ústavní soud konstantně uvádí, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně obecným soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" navíc dána možnost uvážení. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá do úvahy jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud např. i v případech sporů o náhradu za nucené omezení vlastnického práva aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3685/12 ze dne 14. 3. 2013). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze obecným soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly. Nelze ani přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy nepřihlédly ke specifiku projednávané věci. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se okolnosti věci ani neblíží stěžovatelem tvrzeným případům, v nichž bylo vznesení námitky promlčení shledáno rozporným s dobrými mravy. Je tomu tak zejména proto, že v dané věci žalovaná již před uplynutím promlčecí doby stěžovateli sdělila, že jím uplatněný nárok nehodlá uspokojit. Tato pro věc zásadní skutečnost také byla dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu důvodem, proč soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž se blíže zabýval dalšími námitkami účastníků (např. námitkou částečného plnění žalovanou).
11. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu