ECLI:CZ:US:2016:2.US.357.16.1
sp. zn. II. ÚS 357/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 116/2014-255, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 67 To 185/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 4 Tdo 1391/2015-31, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zločinem krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. b) a §205 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle ustanovení §178 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §279 odst. 1 trestního zákoníku. Rozhodnutím městského soudu mu pak byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na dobu pěti let.
2. Jak plyne z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatele z protiprávního jednání usvědčoval především nález biologické stopy v bytě poškozených, která obsahovala jeho DNA, přičemž soud prvního stupně konstatoval, že byť se jedná o jeden usvědčující důkaz, nelze jej vnímat izolovaně, nýbrž v kontextu ostatních okolností. V této souvislosti především odmítl jako nelogické a nevěrohodné vysvětlení stěžovatele, jak mohlo dojít k přenosu jeho DNA do bytu poškozených. Odvolací soud se s hodnocením skutkového stavu věci plně ztotožnil, když zdůraznil, že soud I. stupně bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině získal po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, když jeho vnitřní přesvědčení bylo založeno na bezprostředních dojmech získaných z ústních výpovědí obžalovaného, poškozených a provedených dalších listinných důkazů. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl, neboť shledal, že se soud prvního stupně dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů a podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů i rozporů mezi nimi.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 8 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v chybném vyhodnocení důkazů ze strany obecných soudů, kdy bylo o jeho vině rozhodnuto pouze na základě jediného důkazu (nálezu biologického materiálu - stopy DNA), který v ústavní stížnosti obsáhle rozporuje. Soudy prý přitom opomněly, že se jedná o důkaz nepřímý, který jako jediný nemůže obstát, neboť s žádným dalším důkazem netvoří ucelený řetězec. Ve věci totiž nebyl proveden žádný další důkaz, který by spojil osobu stěžovatele s místem činu, či dokonce se skutkem, a ani u stěžovatele samotného se nenalezly žádné věci, které by měly s tímto skutkem spojitost. Nadto stěžovatel vytýká, že dotčená biologická stopa mohla být na místo činu přenesena jiným způsobem, který stěžovatel vysvětlil, což však soudy ve svých rozhodnutích nikterak nereflektovaly, ačkoli se jedná o skutečnost velmi závažnou, neboť vnesla pochybnosti o účasti stěžovatele na skutku.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
7. S ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu Ústavní soud konstatuje (ve shodě se svojí předchozí judikaturou - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech proto musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou také povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (ustanovení §2 odst. 4 a 5 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu).
8. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy (především soud I. stupně) náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů (včetně nálezu biologické stopy), které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Za klíčové přitom Ústavní soud považuje, že jakkoliv ve svých skutkových závěrech vyšly především z onoho nálezu biologického materiálu stěžovatele v bytě poškozených, tak se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele týkajícími se možného přenosu jeho DNA jinou osobou (viz především s. 5 rozsudku soudu I. stupně). Své závěry přitom i v tomto ohledu přesvědčivě odůvodnily, takže Ústavní soud nemá důvod jakkoli zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy tuto jeho argumentaci naprosto pominuly; naopak musí Ústavní soud uvést, že jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry nelze zaměňovat za porušení práva na spravedlivý proces. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti navíc fakticky kopírují argumenty, které předestřel již před soudem I. stupně a posléze v odvolání a dovolání, čímž však staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu