ECLI:CZ:US:2016:2.US.3617.16.1
sp. zn. II. ÚS 3617/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Janem Procházkou, advokátem, se sídlem Husovo náměstí 583/18, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 576/2016-29 ze dne 23. srpna 2016, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je stíhán pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečné pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 1 Nt 103/2016-11 ze dne 19. 4. 2016 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Dne 20. 7. 2016 podala státní zástupkyně návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby s tím, že vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvá. Usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 3 Nt 201/2016-12 ze dne 27. 7. 2016 byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. řádu za použití §73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí jeho písemného slibu, záruky důvěryhodné osoby a stanovení dohledu probačního úředníka, kterými se nahrazuje důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, když důvod vazby dle §67 písm. b) tr. řádu již pominul. Současně nebyla přijata peněžitá záruka stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu byly stěžovateli uloženy povinnosti a omezení vyjmenované ve výroku usnesení.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo usnesení soudu prvního stupně ke stížnosti státní zástupkyně podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zrušeno a znovu bylo rozhodnuto tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu s tím, že podle §73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele ze strany jeho matky, nepřijímá se písemný slib stěžovatele a jeho vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka, a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky ze strany matky stěžovatele.
4. Stěžovatel poukazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393) a sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), vyslovující se k účelu vazby jako nejzávažnějšího zajišťovacího opatření a k povinnosti soudů vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, aby svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž má za to, že kombinace omezení přijatých soudem prvního stupně v jeho případě zcela naplňují účel vazby. Připomíná, že důkazní situace v přípravném řízení dospěla do té fáze, kdy jediné nebezpečí v případě jeho pobytu na svobodě je to, že by mohl kontaktovat poškozenou, tuto možnost však vylučuje. Dle jeho názoru měly soudy obou stupňů, zejména pak stížnostní soud zvážit na jedné straně toto nebezpečí a na druhé straně zásadní omezení práva na osobní svobodu, neboť platí, že v případě vazebního stíhání je třeba postupovat v souladu s principem proporcionality vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Námitky vznáší i proti výtce stížnostního soudu, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal s tím, proč nepřijal peněžní záruku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně v soudním spisu.
6. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
7. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010, N 89/57 SbNU 167, usnesení sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004). Obsah tohoto institutu představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody obviněného, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost.
8. Přitom je především věcí soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
9. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo.
10. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, soudy dospěly po prostudování spisu ke shodnému závěru, že u stěžovatele i nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. c) tr. řádu. Zatímco však soud prvního stupně shledal, že riziko opětovného páchání trestné činnosti již není natolik vysoké, aby nebylo možno vazbu nahradit kombinací institutů předvídaných v §73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, stížnostní soud poukázal na řadu konkrétních skutečností vyplývajících z doposud shromážděného spisového materiálu, pro něž nepovažoval za možné vazbu účinně nahradit jinými opatřeními upravenými trestním řádem. Značné riziko opětovného páchání trestné činnosti naopak shledal v tom, že stěžovatel, který je stíhán pro více trestných činů, jichž se měl dopouštět vůči své bývalé přítelkyni po dobu téměř jednoho roku, a to až do doby bezprostředně předcházející jeho vzetí do vazby, většinou pod vlivem alkoholu (znalec navrhuje ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě s tím, že stěžovatelův pobyt na svobodě je nebezpečný), již byl v nedávné minulosti opakovaně odsouzen pro obdobnou úmyslnou trestnou činnost, a to pro trestné činy nebezpečného pronásledování, výtržnictví, ublížení na zdraví a nebezpečného vyhrožování, a lze na něho proto nahlížet jako na speciálního recidivistu, přičemž nyní prošetřované jednání spáchal ve zkušební době předchozího, již prodlužovaného, podmíněného odsouzení. V posledních několika letech byl řešen i pro extrémně vysoké množství přestupků proti občanskému soužití (od roku 2011 celkem 27x).
11. Z uvedeného přehledu je i dle názoru Ústavního soudu patrné velké riziko možnosti dalšího páchání obdobné trestné činnosti, když ani soudem stanovená a později prodloužená zkušební doba podmíněného odsouzení nebyla pro stěžovatele překážkou k opětovnému páchání obdobného trestného jednání. Tyto významné okolnosti však soud prvního stupně patřičně nezvažoval, takže stížnostnímu soudu nezbylo, než jeho závěry přehodnotit.
12. V souvislosti s postojem stěžovatele, který své jednání při veřejném zasedání popřel či bagatelizoval, je vhodné připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Nelze přitom dospět k závěru, že by dosavadní vývoj dokazování, které stížnostní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozebral a zhodnotil, zeslaboval důvody vazebního trestního stíhání stěžovatele.
13. Pokud tedy stížnostní soud po řádném vyhodnocení všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že s ohledem na osobu stěžovatele a riziko opakování trestné činnosti je zcela jednoznačně dán důvod předstižné vazby, jeho řádně odůvodněným závěrům, které mají oporu v příslušných zjištěních, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
14. Namítá-li stěžovatel subsidiární povahu vazby, resp. okolnost, že jejího účelu by bylo dosaženo jinými opatřeními, nelze mu dát za pravdu, neboť jeho osoba a způsob opakovaného páchání obdobného trestného jednání, mnohdy pod vlivem alkoholu, neposkytuje záruky, že by nabízený slib dodržel, a i případný dohled probačního úředníka by byl neefektivní, což platí stejně i o nabízeném výchovném působení matky stěžovatele, které se doposud zjevně minulo účinkem. Za situace, kdy stěžovateli chybí kritický postoj ke svému jednání i k závislosti na alkoholu, může být jen stěží přesvědčivé jeho prohlášení, že jakýkoliv kontakt s poškozenou vylučuje.
15. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Ústavnímu soudu jeví omezení osobní svobody stěžovatele vazbou jako proporcionální, neporušující jeho tvrzená základní práva.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu