ECLI:CZ:US:2016:2.US.426.16.1
sp. zn. II. ÚS 426/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele KARTO s. r. o., se sídlem Nábřeží 754/9, Olomouc, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 10. 2013, č. j. 19 C 62/2011-122, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 26 Co 107/2014-152, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 4806/2014-187, za účasti Okresního soudu Praha - východ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a NÁŘADÍ Brno s. r. o., se sídlem Pompova 4, Brno-Komárov, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, věcně se týkajících jeho žaloby domáhající se odporovatelnosti právního úkonu podaná podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník").
2. Stěžovatel se totiž žalobou domáhal určení, že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená dne 14. 1. 2008 mezi žalovanou (vedlejší účastnicí) a Zuzanou Samkovou (dlužnicí stěžovatele), kterou žalovaná nabyla do svého výlučného vlastnictví blíže vymezené nemovitosti, a na jejímž základě byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí, je vůči němu právně neúčinná. Okresní soud Praha - východ shora označeným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl, když uvedl, že převede-li dlužník svůj majetek v hodnotě 2.827.590 Kč a získá za něj 3.150.000 Kč (resp. nárok na jeho výplatu), pak se jeho majetek takovým právním úkonem nezmenšil, a nelze tak ani vyslovit neúčinnost právního úkonu, neboť tento nevede ke zmenšení majetku dlužníka. Soud dále dodal, že námitka stěžovatele, že kupní cena nebyla ve skutečnosti zaplacena, není pro posouzení věci relevantní, neboť v případě nezaplacení kupní ceny má stěžovatelův dlužník možnost domáhat se splnění této povinnosti žalované z kupní smlouvy a stejnou možnost má i žalobce za využití institutu tzv. poddlužnické žaloby.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se totiž s právním závěrem, že mezi dlužnicí stěžovatele a žalovanou obchodní společností byl v období uzavírání posuzované kupní smlouvy vztah ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku. Oproti soudu I. stupně však uvedl, že převod majetku dlužníka kupní smlouvou (byť za přiměřenou cenu) je třeba považovat za možný odporovatelný právní úkon i tehdy, nedošlo-li prokazatelně k zaplacení kupní ceny. Proto se zabýval též otázkou skutečného zaplacení kupní ceny, přičemž z provedených důkazů (listin předložených vedlejší účastnicí) vzal za prokázané, že vyplacení celé kupní ceny do rukou dlužnice proběhlo. Dodal přitom, že není rozhodné, jakým způsobem byla částka vyplacena (zda osobním převzetím či poukázáním na její hypotéční účet); stejně tak případné nesprávnosti jejich zaúčtování ze strany vedlejší účastnice z hlediska požadavku na správné vedení účetnictví nemohou zpochybnit věrohodnost těchto dokladů. Rovněž pak nebylo právně významné, že kupní cena byla případně uhrazena v hotovosti v rozporu s právními předpisy. Proto uzavřel, že ke zkrácení uspokojení pohledávky stěžovatele za dlužnici realizací dotčené kupní smlouvy nedošlo.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. V další části pak dovolání stěžovatele zamítl. Za právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, považoval tu, jaký význam má z hlediska podmínek odporovatelnosti právního úkonu okolnost, jak dlužník naložil s kupní cenou, která mu byla zaplacena podle odporované kupní smlouvy. Dospěl přitom k závěru, že okolnost, jak dlužník takto naložil s cenou nebo náhradou, které obdržel od nabyvatele převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě ekvivalentního právního úkonu (zda cenu nebo náhradu za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k uspokojení pohledávky věřitele), není pro posouzení podmínek odporovatelnosti tohoto právního úkonu významná, protože nabyvatel převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, jenž za ně dlužníkovi skutečně (reálně) zaplatil obvyklou cenu nebo mu za ně poskytl jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, totiž zpravidla nemůže toto nijak ovlivnit, a proto za ně ani nemůže nést následky v podobě neúčinnosti právního úkonu učiněného mezi ním a dlužníkem vůči věřiteli. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku se tedy nejedná ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele. Proto dovolací soud shrnul, že ke zkrácení uspokojení pohledávky stěžovatele dotčenou kupní smlouvou nedošlo, a nejsou tak splněny ani podmínky pro určení neúčinnosti této smlouvy vůči němu a pro přiznání náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku. V souladu s názorem krajského soudu konstatoval, že na správnosti tohoto závěru nemůže nic podstatného změnit ani namítaná okolnost, že kupní cena za převedené nemovitosti byla (resp. měla být) uhrazena v rozporu s právními předpisy v hotovosti a není významné ani to, zda kupní smlouva, kterou žalovaná následně převedla předmětné nemovitosti, byla v souladu s ustanovením §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, schválena valnou hromadou žalované obchodní společnosti a zda byl ve smyslu tohoto ustanovení ke stanovení hodnoty převáděného majetku zpracován posudek znalce jmenovaného soudem.
5. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v právním posouzení věci, kdy je toho názoru, že ke zhoršení postavení věřitele vede nejen zmenšení celkové hodnoty majetku její dlužnice, ale i změna skladby tohoto majetku, tedy i případ, pokud by dlužnice skutečně obdržela přiměřenou kupní cenu namísto nemovitostí, neboť takto by se její majetek sice zdánlivě nezmenšil, ale ve skutečnosti by zašantročením obdržené kupní ceny či jejím utracením bylo zkrácení stěžovatele takto dovršeno. Nadto odmítá, aby k prokázání ekvivalentnosti plnění bez ohledu na rozsah a druh plnění stačilo jen vystavit potvrzení o plnění, které je zjevně jen tzv. "na oko", poněvadž pak by institut odporovatelnosti byl zcela zbytečný. Také namítá, že posouzení zaplacení kupní ceny bylo provedeno obecnými soudy v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to navíc jen v rámci odvolacího řízení a stěžovatel tak neměl možnost využití řádného opravného prostředku, resp. přezkoumání závěrů v dalším stupni. V této souvislosti se pak rovněž ohrazuje proti tomu, že odvolací soud nesprávně právně posoudil důsledky toho, že kupní cena měla být v rozporu s předpisy o omezení hotovostních plateb (zjevně mělo jít o platbu uhrazující závazek) uhrazena v hotovosti a navíc ani nepovažoval za rozhodný způsob, jakým byla kupní cena vyplacena. Stěžovatel zde má za to, že samotný pokladní doklad není dostačující pro prokázání úhrady kupní ceny, zejména za situace, kdy zjevně měla být uhrazena v rozporu s právními předpisy, a že je třeba se zabývat všemi okolnostmi úhrady (včetně dodržení účetních a daňových předpisů), pokud je možno považovat takto v rozporu s předpisy provedenou úhradu za vůbec (ve spojitosti s dalšími důkazy) způsobilou prokázat úhradu kupní ceny. Soudy prý vadně vyhodnotily i jím předložené důkazy stran zjevné vadnosti zaúčtování pokladních dokladů, ačkoliv tím chtěl a mohl prokázat tvrzení, že doklady o placení kupní ceny (i nájmu) jsou účelové a patrně dodatečně vystavené a doplňované. Proto stěžovatel uzavírá, že napadaná rozhodnutí považuje za sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti a aplikaci zákonného ustanovení způsobem, který je činí zjevně nepoužitelným. Závěrem namítá, že nesprávně byla posouzena též otázka náhrady nákladů řízení. Byly totiž údajně prokázány podmínky pro uplatnění odporovatelnosti žalující stranou, kdy podání žaloby zapříčinila žalovaná; soudy ale nikterak neodůvodnily, co tedy měl stěžovatel udělat, aby předešel povinnosti nahradit žalované náklady řízení, když se stěží mohl dozvědět o úhradě ceny pokladními doklady.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Není proto ani nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, učiněných obecnými soudy, neboť takto by nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem zcela jistě není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zároveň však ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel. Pojem "svévole" v nyní pojednaném smyslu však Ústavní soud interpretoval jako extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, jako nerespektování kogentní normy, příp. jako interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je i přepjatý formalismus [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
9. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" ve shora uvedeném smyslu. Výkladu a aplikace předmětných právních norem ze strany obecných soudů totiž neschází logické odůvodnění s ohledem k individuálním okolnostem případu a napadená rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Stejně tak Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele při vymezení skutkového stavu věci, a že by tedy provedené dokazování trpělo ústavněprávními deficity.
10. V nyní projednávané věci Ústavní soud předně konstatuje, že uplatněné stížnostní námitky staví Ústavní soud ve skutečnosti do pozice dalšího přezkumného orgánu, která mu však (jak již bylo výše řečeno) nepřísluší. Argumentace stěžovatele totiž ve své podstatě představuje polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kdy z vyžádaného spisu Ústavní soud ostatně seznal, že tato argumentace se jen minimálně odlišuje od argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v dovolacím řízení. Pokud však jde o stěžovatelem vytýkaná pochybení obecných soudů, musí Ústavní soud zdůraznit, že v nich nelze nalézt žádný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, kdy dotčený případ nebyl obecnými soudy vyřešen excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do jejich rozhodovací činnosti k výkladu podústavního práva. Naopak, z napadených rozhodnutí se dostatečně podává, že se obecné soudy podstatou stěžovatelova případu řádně zabývaly, kdy vážily nejen ochranu stěžovatelových práv, ale též právo na ochranu vlastnictví vedlejší účastnice.
11. Ústavní soud na tomto místě považuje za případné připomenout, že pro posouzení střetu vlastnických práv dvou subjektů, k němuž v předmětných případech dochází, je nezbytné přihlédnout ke všem relevantním aspektům a k základním zásadám spravedlnosti. Jako zásadní aspekt zde totiž nevystupuje pouze ochrana vlastnictví věřitele, který se domáhá bezúčinnosti právního úkonu, nýbrž též ochrana vlastnického práva a dobré víry nabyvatele od věřitelova dlužníka. Uvedené měly obecné soudy dostatečně na paměti i v nyní projednávané věci, kdy náležitě vážily důvody (s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti), pro které by bylo nezbytné přistoupit k prohlášení neúčinnosti inkriminovaných právních úkonů. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit, že by výklad podaný obecnými soudy ve své podstatě činil institut odporovatelnosti právních úkonů zjevně nepoužitelným. Odporovatelnost právních úkonů totiž představuje specifický právní institut, jehož účelem je jednak preventivně pod hrozbou sankce odradit dlužníka od neoprávněného zkracování možnosti věřitelova uspokojování z dlužníkova majetku, a jednak - a to zejména - zajistit občanskoprávní ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka (fyzické či právnické osoby) v případě, že ke zkrácení věřitele těmito právními úkony dlužníka dojde. Odpůrčí žaloba se tak stává nástrojem k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky ve vykonávacím (exekučním) řízení, a to buď postižením věcí či jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, anebo vymožením peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovaného právního úkonu. Tento základní smysl odpůrčí žaloby nicméně nebyl závěry vyřčenými v nyní napadených rozhodnutích nikterak dotčen, neboť i v případě stěžovatele soudy považovaly (jak vyplývá z vyřčených právních závěrů i z výsledků provedeného dokazování) za hlavní referenční měřítko posouzení žaloby, zda odporovaný právní úkon objektivně zkrátil stěžovatele, kdy dospěly k závěru, že se tak nemohlo stát za situace, kdy byla dlužnici stěžovatele vyplacena odpovídající kupní cena. Ústavní soud tyto jejich závěry nepovažuje za ústavně nesouladné a proto na ně pro stručnost odkazuje (a to včetně skutkových zjištěných vyplývajících z provedených důkazů).
12. Pokud pak stěžovatel namítá, že provedení klíčových důkazů týkajících se faktického zaplacení kupní ceny bylo provedeno až v odvolacím řízení, takže ztratil možnost přezkoumání učiněných závěrů v dalším stupni, musí rovněž zde Ústavní soud konstatovat, že doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu nebylo v nyní posuzovaném případě v rozporu s žádným ústavním účelem spravedlivého procesu. Ustanovení §213a občanského soudního řádu ostatně připouští možnost provedení nových důkazů též v odvolacím řízení, a to nad rámec důkazů navržených v nalézacím řízení, pokud to soud považuje za nutné. Pokud měl odvolací soud odlišný pohled na věc oproti soudu I. stupně, je v souladu s ústavním principem rychlosti řízení, jakož i rovnosti stran řízení, aby dal oběma stranám možnost se k věci i v rámci odvolacího řízení vyjádřit, a zároveň provést k tomu nezbytné důkazy a řízení tak neprotahovat. O případ uvádění novot v rámci odvolání zde přitom nešlo; ostatně odvolání podával sám stěžovatel, nikoliv vedlejší účastnice. Navíc, k provedeným listinným důkazům se mohl právní zástupce stěžovatele vyjádřit při jednání konaném dne 28. 5. 2014, což, jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, také učinil.
13. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud dal totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Navíc, i k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
14. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. V napadených rozhodnutích je totiž jasně vyloženo, proč soudy neshledaly důvody pro odepření náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici (viz především s. 5-6 rozsudku nalézacího soudu), přičemž ani zde Ústavní soud neshledal důvod zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť i tato argumentace stěžovatele směřuje jen a pouze k přehodnocování právních závěrů obecných soudů, s nimiž nesouhlasí, aniž by předkládal relevantní ústavněprávní argumentaci.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu