ECLI:CZ:US:2016:2.US.606.16.1
sp. zn. II. ÚS 606/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Červinského, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 3268/2015-293, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 10 Co 936/2013-235, a proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. září 2013, č. j. 10 C 274/2009-191, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Výrokem I. v pořadí druhého rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. září 2013, č. j. 10 C 274/2009-191, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1. - 4. a žalovanou 5. ohledně nemovitostí v odůvodnění blíže specifikovaných (dále též jen "předmětné nemovitosti"). Skutkově se jednalo o to, že žalobce jako kupující uzavřel v pořadí první kupní smlouvu (v roce 2009) ohledně předmětných nemovitostí se žalovanými 1. - 4. jakožto prodávajícími, na jejímž základě měl být zapsán vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce. K zápisu vkladu však z důvodu nedostatků v kupní smlouvě nedošlo a návrh na zápis vkladu do katastru nemovitostí byl následně vzat zpět, avšak kupní smlouva samotná zrušena nebyla. Žalovaní 1. - 4. posléze uzavřeli novou kupní smlouvu (rovněž v roce 2009) se žalovanou 5. ohledně týchž nemovitostí a na jejím základě probíhalo nové řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Určení neplatnosti této v pořadí druhé kupní smlouvy se žalobce nyní domáhá.
3. Pro ozřejmění je třeba podoktnout, že jak soud prvního stupně, tak následně i soud odvolací rozhodovaly za situace, kdy jejich předchozí v pořadí první a rovněž zamítavá rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, č. j. 30 Cdo 1960/2012-140, a věc jim byla vrácena zpět. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že pokud před katastrálním úřadem probíhá řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle převodní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1. - 4. a žalovanou 5., jejímž předmětem je převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž žalobce v řízení prokázal, že ohledně stejných nemovitostí uzavřel se žalovanými 1. - 4. kupní smlouvu, která měla mezi těmito stranami založit příslušný závazkový (obligační) právní vztah, a tvrdil, že má v úmyslu dosáhnout převodu tohoto vlastnického práva, pak za daných okolností má žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými.
4. Soud prvního stupně v pořadí druhém rozhodnutí ovšem dovodil, že žalobce již nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť vydáním rozsudku, kterým by byla určena požadovaná neplatnost, by se žalobce nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, protože na základě požadovaného výroku by nebylo možné zapsat jeho vlastnictví, a to vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudu již bylo (na rozdíl od situace v době vydání v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně ve věci) zapsáno vlastnictví na základě v pořadí druhé kupní smlouvy ve prospěch žalované 5. Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit na nákladech řízení žalovaným 1. - 4. částku ve výši 52 984 Kč k rukám jejich právního zástupce. Výrokem III. pak uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů žalované 5. ve výši 120 193 Kč rovněž k rukám jejího právního zástupce. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu ve věci na základě §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 10 Co 936/2013-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalovaným 1. - 4. ve výši 62 776 Kč a žalované 5. ve výši 19 602 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobce již není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy. Výrok o náhradě nákladů řízení byl rovněž opřen o §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž odvolací soud neshledal důvody pro postup podle §150 o. s. ř. V této souvislosti konstatoval, že v dané věci nelze bez dalšího vycházet z toho, že v době kdy byl dán naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě, by byla později uzavřená kupní smlouva absolutně neplatným právním úkonem pro nemožnost plnění. Odvolací soud dále zohlednil, že žalovaná 5 byla při uzavření kupní smlouvy se žalovanými 1. - 4. v dobré víře, když nebyla účastníkem smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1. - 4. a návrh na vklad do katastru nemovitostí podávala v situaci, kdy jiný návrh na vklad nebyl předmětem správního řízení. Nadto přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaní 1. - 4. žalobci vrátili kupní cenu ve výši 1 600 000 Kč v průběhu řízení.
6. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 3268/2015-293, odmítnuto jako nepřípustné. Ve vztahu k dovolatelem nastoleným otázkám, které se v podstatě týkaly aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. a použití zásady úspěchu na stanovení náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že jestliže účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem. Výjimky - co do účelnosti a důvodů zvláštního zřetele - sice možné jsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 33 Cdo 3672/2014), avšak ve stávajícím případě není pro jejich uplatnění místo. V soudní praxi není žádných pochyb o tom, že ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (nyní §80 o. s. ř.), je soud vázán žalobním návrhem a nemůže rozhodnout o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal (nejde o tzv. iudicium duplex). Za tohoto stavu je ovšem vyloučeno uvažovat o tom, že by rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určovací žalobě bylo ovládáno jinou zásadou než úspěchem ve věci (§142 o. s. ř.). Okolnost, že předchozí rozhodnutí soudů byla (v předmětném rozsahu) zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně z důvodu, že soudy v řešení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zaujaly nesprávný právní názor, a že v mezidobí (po vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu) příslušný katastrální úřad podle jiné kupní smlouvy povolil ve prospěch žalované 5. vklad vlastnického práva k nemovitostem tvořícím předmět určovací žalobou napadené kupní smlouvy, nemá (nemůže mít) žádný vliv na procesní výsledek tohoto soudního řízení a tedy na procesní neúspěch dovolatele, který - z hlediska konečného výsledku takto rozsouzené věci - představuje procesní úspěch žalovaných. Pokud dovolatel (po povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalované 5.) trval na vedení sporu s žalovanými v procesní situaci, kdy soud prvního stupně nepřipustil změnu jeho žaloby v části žalobního petitu tak, že se dovolatel namísto určení neplatnosti kupní smlouvy domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. bylo jen důsledkem naplnění v tomto ustanovení předvídané procesní okolnosti, tj. přiznání náhrady nákladů řízení žalovaným s ohledem na zamítnutí určovací žaloby dovolatele z důvodu absence jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované 5. přitom nemůže být jakkoliv "přičitatelné" k předchozím rozhodnutím obou soudů, neboť bylo jen na dovolateli, jaké případné procesní nástroje zvolí v souvislosti s reflexí právní situace nastanuvší zmíněným povolením vkladu vlastnického práva.
II.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh sporu a odůvodnění jak ústavní stížností napadených rozhodnutí, tak i rozhodnutí jim předcházejících, a to zejména ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení. Ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatel namítá, že rozhodly o náhradě nákladů řízení s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř., přestože k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Podotýká, že smyslem §142 odst. 1 o. s. ř. je přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva úspěšnému účastníkovi řízení, jinak řečeno, přiznání náhrady tomu z účastníků, jehož procesní úkony učiněné v řízení vedly k úspěchu ve věci. Úspěch a neúspěch nelze podle stěžovatele poměřovat pouze tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale v širších souvislostech (zejména, zda si účastník řízení úspěch v řízení zasloužil, či zda se dostavil bez jeho přičinění). Stěžovatel dále podrobně rozebírá situaci, která nastala ve stávajícím případě, kdy žaloba, která byla v době jejího podání důvodná, se v důsledku nezákonných rozhodnutí stala z formálních důvodů nedůvodnou [v okamžiku pravomocného skončení věci (po nabytí právní moci v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu) zanikl důvod k přerušení řízení o návrhu na vklad vlastnického práva a nastala situace, kdy mohla být na základě v pořadí druhé kupní smlouvy jako vlastnice zapsaná žalovaná 5., pročež na straně žalobce přestal být dán naléhavý právní zájem na určení]. Stěžovatel dovozuje, že žalovaní měli ve věci úspěch nikoliv proto, že by stěžovatel podal nedůvodnou žalobu, ale pouze proto, že soud prvního stupně a odvolací soud vytvořily stav, kdy původně důvodná žaloba stěžovatele nemohla být úspěšná, ani kdyby stěžovatel prokázal, že kupní smlouva, určení, jejíž neplatnosti se domáhal, skutečně neplatná byla.
8. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že postupoval formalisticky a zjednodušeně, aniž by zkoumal smysl a účel §142 o. s. ř. a jeho ústavněprávní hlediska. Za ústavně nesouladný považuje závěr, aby v případě určovací žaloby bylo rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno jinou zásadou než zásadou úspěchu ve věci, tedy např. možnou aplikací §150 o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že i v řízení o určovací žalobě, pokud existují důvody zvláštního zřetele hodné, je soud povinen aplikovat §150 o. s. ř. Závěrem poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11, v němž se zdůrazňuje nutnost zkoumání účelnosti vynaložených nákladů. V kontextu výše uvedeného vyslovuje přesvědčení, že žalovaným bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které z převážné části nelze považovat za účelně vynaložené a s ohledem na průběh řízení a vývoj procesní situace lze pochybovat o tom, zda žalovaní byli úspěšní ve všech stádiích řízení a přinejmenším v řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, č. j. 30 Cdo 1960/2012-140, měla být zvažována aplikace §150 o. s. ř.
III.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
10. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
11. V dané věci stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje potřebu aplikace zásady úspěchu vyplývající z §142 odst. 1 o. s. ř. ve stávajícím sporu, přičemž namítá, že v jeho případě se tato zásada s ohledem na procesní okolnosti neměla uplatnit v plné míře. K aplikaci této zásady podal výstižně vysvětlení Ústavní soud v nálezu z 9. června 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07: "Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy."
12. Třebaže se může stěžovateli jevit rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení jako nespravedlivé, přičemž mu lze dát zapravdu v tom směru, že soudy v pořadí v prvních rozhodnutích rozhodovaly na základě nesprávného názoru (korigovaného posléze Nejvyšším soudem), že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, ale to zdaleka nemusí znamenat, že by přesto, pokud by soudy dovodily naléhavý právní zájem na určení, byl se svoji žalobou úspěšný a kupní smlouva by byla označena za neplatnou. V tomto ohledu se jedná ze strany stěžovatele o pouhou spekulaci. Pro stávající věc je nicméně podstatné, že soudy včetně Nejvyššího soudu, který podal k problematice náhrady nákladů řízení a možností aplikace §142 o. s. ř. podrobný výklad, v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, proč je namístě uložit žalobci (v důsledku jeho celkového neúspěchu ve sporu) povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Nelze tedy považovat tato rozhodnutí za svévolná, resp. za extrémně vybočující z pravidel civilního procesu nebo dosavadní judikatury.
13. Soudy (konkrétně odvolací soud) se rovněž zabývaly otázkou případné aplikace moderačního práva vyplývajícího z §150 o. s. ř. a dovodily, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by jinak úspěšným žalovaným nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí přitom o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení ze dne 18. července 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05).
14. Rovněž nelze přehlédnout, že poté (po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu) co došlo k vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované 5. a poté, co stěžovateli nebyla soudem prvního stupně připuštěna změna žaloby, kterou se hodlal domáhat určení vlastnictví, i nadále setrval na své procesní taktice a v řízení pokračoval. Nic mu však nebránilo vyhodnotit nastalou procesní situaci jinak a například zvažovat zpětvzetí žaloby. Za daných okolností by soudy byly nuceny posuzovat náhradu nákladů řízení v intencích §146 o. s. ř. a eventuálně zkoumat procesní zavinění za zastavení řízení.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu