ECLI:CZ:US:2016:2.US.607.16.1
sp. zn. II. ÚS 607/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovalem, advokátem se sídlem Francouzská 75/4, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2015 č. j. 3 PP 57/2015-26 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 11 To 472/2015-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla zasažena jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, který zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 12/2009 ze dne 1. 9. 2010 a nepřijal nabídku záruky za dovršení nápravy odsouzeného nabídnutou "Nadačním fondem Rekreační centrum Křenek". Okresní soud konstatoval, že stěžovatel splnil podmínku ustanovení §88 trestního zákoníku, neboť je ve výkonu trestu kladně hodnocen, a rovněž připojení ředitele věznice svědčí o tom, že chování odsouzeného ve věznici je v pořádku, současně však v dané věci nelze konstatovat, že by byla splněna i druhá podmínka, tj. předpoklad, že odsouzený v budoucnu povede řádný život. V tomto směru soud vycházel nejen z okolností trestné činnosti odsouzeného, ale i z výsledků psychologického vyšetření, ze kterého vyplývá i motivace k páchání majetkové trestné činnosti. Tyto osobnostní rysy se dle soudu ani v průběhu výkonu trestu nezměnily, když byly zjištěny krátce před projednáváním jeho žádosti. Proto podle přesvědčení soudu nelze očekávat, že odsouzený po opětovném podmíněném propuštění povede řádný život. Krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy při svém rozhodování vycházely z charakteru a závažnosti trestné činnosti. Ústavní soud však takový postup označuje za extrémně vadnou interpretaci hmotně právní podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu obsaženou v ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu a nelze je opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu. Došlo by tím k porušení zásady ne bis in idem.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
6. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
7. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Z hlediska práva na spravedlivý proces je zřejmé, že přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, žádost byla projednána ve veřejném zasedání a stěžovatel měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiná základní práva.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu