ECLI:CZ:US:2016:2.US.646.16.1
sp. zn. II. ÚS 646/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Aubrechta, zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 2168, Louny, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2015 č. j. 5 To 373/2015-1481 a č. j. 5 To 374/2015-1486, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a vlastnické právo dle čl. 11 Listiny. Současně požádal o přednostní projednání věci především s ohledem na veřejné zasedání o návrhu na zabrání náhradní hodnoty, nařízené na den 11. 4. 2016.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin nepřímé úplatkářství podle §162 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008. Usneseními policejního orgánu č. j. UOOZ-1005/TC-2013-300 ze dne 25. 7. 2013 bylo rozhodnuto o zajištění nemovitostí stěžovatele a peněžních prostředků na jeho účtech, a to jako náhradních hodnot, neboť peněžní prostředky získané trestnou činností stěžovatele nebyly nalezeny. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích č. j. ZT 376/2013-383 ze dne 3. 12. 2014 bylo trestní stíhání stěžovatele podle §172 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastaveno z důvodu jeho promlčení. V trestním stíhání stěžovatele však bylo na návrh stěžovatele, který ve smyslu §11 odst. 4 tr. ř. prohlásil, že na projednání věci trvá, pokračováno. Po podání obžaloby bylo soudu dne 27. 5. 2015 doručeno podání, v němž stěžovatel své prohlášení učiněné podle §11 odst. 4 tr. ř. vzal zpět. Usnesením Okresního soudu v Mostě č. j. 42 T 40/2015-1457 ze dne 11. 6. 2015 bylo vzato zpětvzetí prohlášení stěžovatele na vědomí. Následnými usneseními č. j. 42 T 40/2015-1460 a č. j. 42 T 40/2015-1461 ze dne 9. 7. 2015 bylo Okresním soudem v Mostě rozhodnuto, že podle §79f tr. ř. za použití §79d odst. 7 tr. ř. se zajištění náhradních hodnot - v usneseních označených nemovitostí a peněžních prostředků na účtech zrušují, neboť odpadl smysl zajištění náhradní hodnoty.
O stížnostech státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "stížnostní soud") napadenými usneseními, jimiž podle §149 odst. 1 tr. ř. obě rozhodnutí Okresního soudu v Mostě zrušil pro jejich předčasnost s tím, že doposud nebylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce na zabrání náhradní hodnoty - věcí ve vlastnictví (spoluvlastnictví) stěžovatele.
Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení stížnostnímu soudu vytýká, že nectil ústavní zásadu presumpce neviny, pokud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že jsou "přinejmenším předčasná". Polemizuje se závěry stížnostního soudu, přičemž má za to, že při respektování presumpce neviny, která má dopad jak do hmotného tak i procesního práva, musí vždy platit, že pachatelem trestného činu je vždy pouze osoba, které bylo v řízení podle zásad trestního procesu prokázáno, že skutek spáchala. Je zásadou trestního procesu, že toto lze učinit pouze pravomocným rozsudkem soudu po provedeném trestním řízení, a do té doby je povinností orgánů činných v trestním řízení považovat takovou osobu za nevinnou. Stěžovatel se domnívá, že jeho vlastnické právo bylo porušeno již rozhodnutím o zajištění jeho majetku, a je v tom pokračováno i poté, co bylo rozhodnuto o zastavení jeho trestního stíhání, resp. od okamžiku, kdy vzal soud usnesením na vědomí, že vzal zpět své prohlášení o tom, že trvá na projednání věci.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání, a to včetně podmínky dané jeho ustanovením §75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Petitem ústavní stížnosti totiž stěžovatel navrhuje kasaci usnesení stížnostního soudu, kterými byla zrušena rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu jejich předčasného vydání.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze za předpokladu, že taková rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka jejich porušení by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
Požadavek "vyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 381/14 ze dne 7. 3. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. I. ÚS 1438/14 ze dne 5. 5. 2014).
Ústavní stížností napadenými kasačními usneseními stížnostního soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena. Trestní stíhání stěžovatele bylo sice pravomocně zastaveno poté, co vzal soud prvního stupně na vědomí, že stěžovatel vzal zpět své prohlášení o tom, že trvá na projednání věci, trestní řízení ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř. však nadále pokračuje, neboť nebylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích na zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zák. ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zajištěných finančních prostředků na účtech stěžovatele a zajištěných nemovitostí stěžovatele. Tento návrh státní zástupce učinil v obžalobě podané u Okresního soudu v Mostě pod jejími body 8. a 9. (viz strana 5 a 6 obžaloby). Ve věci je nařízeno veřejné zasedání, v němž dle pokynů stížnostního soudu, obsažených v napadených rozhodnutích, soud prvního stupně provede dokazování potřebné pro rozhodnutí o návrhu státního zástupce a následně o něm zákonným způsobem rozhodne. Kasační rozhodnutí stížnostního soudu tak nejsou v probíhajícím trestním řízení rozhodnutími konečnými, proti nimž by bylo možno brojit ústavní stížností.
Stěžovatel se může ochrany svých tvrzených práv domáhat v rámci řízení o návrhu státního zástupce či v přezkumném řízení stížnostního soudu, případně soudu dovolacího, neboť až v tomto řízení budou soudy s konečnou platností posuzovat zákonné podmínky stanovené pro uložení uvedeného ochranného opatření. Může tak uplatnit všechny argumenty uváděné v ústavní stížnosti a soudy, včetně soudu Nejvyššího, jestliže dojde k podání dovolání [viz ustanovení §265a odst. 2 písm. e) tr. ř.], na ně budou muset patřičně reagovat. Pokud by případné opravné prostředky stěžovatele neuspěly, přičemž by stěžovatel dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, bude moci podat ústavní stížnost zohledňující průběh a výsledky tohoto řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj