ECLI:CZ:US:2016:2.US.881.16.1
sp. zn. II. ÚS 881/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bedřicha Bílka, zastoupeného JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem Jiřího z Poděbrad 9, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2016 č. j. 2 Ads 209/2015-76, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 7. 2015 č. j. 72 Ad 49/2012-272, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 8. 2012 č. j. X -VD, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny, a sociální práva stěžovatele, jmenovitě práva zaručená čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 30 odst. 1 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů a České správy sociálního zabezpečení.
2. Stěžovatel byl od roku 2006 plně invalidní, od roku 2007 částečně invalidní a v roce 2010 mu byla uznána invalidita prvního stupně. V roce 2012 požádal o zvýšení stupně invalidity pro zhoršení svého zdravotního stavu. Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žalobcovu žádost o změnu výše invalidního důchodu a jeho následné námitky. Míra poklesu žalobcovy pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu činila 40 %. Podle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), ji proto lze nadále kvalifikovat jako invaliditu prvního stupně. U stěžovatele tak nedošlo ke změně stupně invalidity.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci nechal po kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu proti jeho prvnímu rozsudku vypracovat srovnávací posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "posudková komise"). Ta uvedla, že k rozhodnému dni byl stěžovatel invalidním v prvním stupni, protože jeho pracovní schopnost poklesla o 40 %. Neztotožnila se s dřívějšími názory znalce a jiné posudkové komise o příčinách dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele. Krajský soud proto ustanovil nového znalce a uložil mu vypracovat revizní znalecký posudek. Z něj vyplynul stejný závěr, jaký uvedla posudková komise ve srovnávacím posudku. Nový znalec spolehlivě vyvrátil závěry předchozího znalce a své závěry přesvědčivě, pečlivě a logicky zdůvodnil. O nepodjatosti nového znalce neměl soud pochybnosti, protože mu bylo z úřední činnosti známo, že je tento znalec nezávislý. Podle krajského soudu nebylo vadou řízení, že se žalobce neúčastnil jednání posudkové komise. Nezákonnost napadeného rozhodnutí nezpůsobila ani skutečnost, že stěžovatel nebyl poučen o možnosti řešit svou situaci dočasnou pracovní neschopností. Správní žalobu stěžovatele proto zamítl.
4. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele vyjádřeným v jeho kasační stížnosti, že krajský soud chybně vyložil §26 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud se přiklonil k hodnocení nového znalce, že stav po provedených operacích k datu vydání napadeného rozhodnutí nenaplnil požadavek časové stálosti. Posudek nového znalce a srovnávací posudek posudkové komise byly úplné, přesvědčivé i správné. Dospěly ke stejným závěrům ohledně stupně stěžovatelovy invalidity, míry poklesu jeho pracovní schopnosti i rozhodující příčiny jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Potvrzují tak správnost výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud měl proto za nadbytečné, aby veškeré doposud vyhotovené posudky podrobil jednomu erudovanému ústavně-znaleckému posouzení. Zdravotní stav stěžovatele nebyl při objektivním posouzení takové povahy, aby ke dni vydání napadeného rozhodnutí za daných zákonných podmínek odůvodnil zvýšení stupně jeho invalidity. Stěžovatel ve své kasační stížnosti ani v řízení před krajským soudem nebrojil proti neúplnosti podkladových materiálů, z nichž jednotliví posudkoví lékaři či soudem ustanovení znalci vycházeli. Napadal jen závěry posudků. Netvrdil nic o nejednoznačnosti či rozpornosti lékařských zpráv, o něž posudkoví lékaři a znalci své závěry opřeli. V projednávané věci proto nebyl důvod pro provedení osobního vyšetření stěžovatele ze strany posudkové komise či znalců. Vyhotovené posudky nebyly postaveny na nekompletní či rozporné zdravotnické dokumentaci. Stěžovatel se navíc sám omluvil z nařízených jednání posudkové komise.
5. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel vznáší čtyři hlavní námitky. V projednávané věci podle něj došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy. Zejména byla narušena předvídatelnost práva jako prvku právní jistoty v demokratickém právním státě a s ní i důvěra stěžovatele v systém důchodového zabezpečení, který mu poskytne dávky odpovídající jeho zdravotnímu stavu. Porušení práva na spravedlivý proces včetně práva na řádné odůvodnění a zákazu libovůle stěžovatel spatřuje v neprovedení jednoho zhodnocujícího posudku a nepřipuštění úvahy o tom, že starší posudek dřívějšího znalce je klíčový pro zhodnocení stavu stěžovatele. Dotčené orgány veřejné moci také porušily sociální práva stěžovatele podle čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Stěžovatel totiž není přiměřeně hmotně zabezpečen s ohledem na jeho objektivní zdravotní stav. Správní orgán a obecné soudy kriticky nezhodnotily závěry staršího posudku dřívějšího znalce v konkurenci s revizním a srovnávacím posudkem. V neposlední řadě došlo k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny z důvodu neustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem. Nepřímo v důsledku právě uvedených protiústavních kroků veřejné moci došlo k porušení čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 3 Listiny.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna ve správním řízení a následném soudním řízení správním. Stěžovatel byl podle nich v souladu s §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění uznán invalidním v prvním stupni, protože jeho pracovní schopnost poklesla o 40 %. Námitky stěžovatele směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů a správního orgánu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené správními soudy v souladu s ustanoveními soudního řádu správního.
9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí správních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud doplňuje, že Nejvyšší správní soud přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo nutné vyhotovovat jednotný zhodnocující posudek. Nejde proto o tzv. opomenutý důkaz (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 617/2000 ze dne 4. 10. 2001). Námitku, že mu krajský soud neustanovil zástupce, pak stěžovatel poprvé uplatnil až u Ústavního soudu. Jako taková je proto nepřípustná (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04 ze dne 5. 10. 2004). Ve vztahu k namítaným zásahům do sociálních práv stěžovatele a jeho důvěry v důchodový systém pak Ústavní soud musí zdůraznit, že sice jde o ústavně garantovaná subjektivní práva, rozsah jejich ústavní vynutitelnosti ale bývá u těchto práv omezen. Čl. 41 odst. 1 Listiny přímo stanoví, že se práv, jejichž porušení stěžovatel namítá, lze domáhat jen v mezích prováděcího zákona. Pro sociální práva je totiž typické, že rozsah poskytovaného plnění je z velké části výsledkem politického soupeření, jehož předmětem může být též otázka aktuálních ekonomických možností státu. Proto je namístě zdrženlivost Ústavního soudu, který by, až na případy zjevné iracionality šíře poskytovaných sociálních práv, neměl do jejich zákonem stanoveného rozsahu zasahovat (blíže srov. Bartoň, M. a kol. Základní práva. Praha: Leges, 2016. s. 100 - 107).
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu