ECLI:CZ:US:2016:3.US.1266.16.1
sp. zn. III. ÚS 1266/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného Mgr. Michalem Šigutem, advokátem, sídlem Palachova 1742, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016 č. j. 6 Tdo 168/2016-21, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2015 č. j. 12 To 293/2015-307, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. dubna 2015 č. j. 12 To 74/2015-244 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. srpna 2015 č. j. 2 T 18/2014-287, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 81 a 82 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že nezletilou dceru své družky osahával pod oblečením i spodním prádlem, ač věděl, že nezletilá nedosáhla ještě 15 let věku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. V dané věci rozhodoval již okresní soud potřetí, neboť napadeným usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 To 74/2015-244 zrušil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") druhý zprošťující rozsudek okresního soudu, věc mu vrátil k novému projednání a přikázal, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Okresní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě výpovědi poškozené nezletilé, kterou učinila v přípravném řízení a která byla podpořena výpověďmi dalších svědků a zejména znaleckým posudkem z oblasti psychologie. V hlavním líčení pak poškozená svou výpověď změnila tak, že si původní nařčení celé vymyslela z podnětu některých rodinných příslušníků. Této nové výpovědi však okresní soud neuvěřil a v souladu se závěry znalce ji označil za chaotickou, nejistou, nejspíše jako důsledek emoční manipulace nezletilé, která se chce dostat z ústavního zařízení do zidealizovaného prostředí u matky. Soud tak neuvěřil obhajobě stěžovatele, že celé trestní stíhání je založeno na křivém nařčení nezletilé, kterou k němu navedli někteří rodinní příslušníci.
3. Stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku zamítl krajský soud napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2015 č. j. 12 To 293/2015-307. Přitom se zcela ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu okresního.
4. Stěžovatel toto usnesení napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Přitom zejména shledal, že krajský soud neporušil přikázáním věci jinému senátu stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Dále se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že mezi závěry rozhodujících soudů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní rozpor. Ostatní námitky nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele došlo v předmětném trestním řízení k porušení práva na zákonného soudce tím, že krajský soud přikázal věc k projednání jinému senátu, aniž by byly splněny podmínky ustanovení §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud takto postupoval, jelikož měl jiný názor na hodnocení provedených důkazů. To však nemůže být důvodem pro odebrání věci zákonnému soudci. Uvedeným postupem tak bylo omezeno i nezávislé soudní rozhodování.
6. Nově vydaný rozsudek porušuje pak dle stěžovatele zásadu in dubio pro reo. Okresní soud nesprávně přikládal velkou váhu psychologickému znaleckému posudku, který je pouze důkazem nepřímým a sám o sobě nemůže postačovat k odsouzení stěžovatele. Před soudem pak sama poškozená jednoznačně uvedla, že si původní nařčení vymyslela, k čemuž se přiznala i dalším svědkům. Dle stěžovatele tak byla důkazy prokázána jeho nevina, navzdory znaleckému posudku. Tím pádem jsou závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a pochybnosti o jejich správnosti dosahují velmi vysoké intenzity. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelovými námitkami, týkajícími se porušení práva na zákonného soudce, se již v minulosti vypořádal při projednávání jiné ústavní stížnosti stěžovatele, kterou odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1683/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že o této ústavní stížnosti rozhodl usnesením, a nikoliv nálezem, nejsou uvedené námitky de iure nepřípustné (srov. ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nicméně Ústavní soud neshledal důvod závěry vyslovené v minulosti jakkoliv upravovat nebo doplňovat, a proto lze v této otázce stěžovatele plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i závěry výše uvedeného usnesení Ústavního soudu.
10. Ostatními námitkami se stěžovatel domáhá pouze přezkumu provedených důkazů. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří do výlučné pravomoci obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné námitky, které by bylo možno přiřadit k prvním dvěma skupinám kvalifikovaných vad, stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
11. Třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Právě sem směřovala argumentace stěžovatele, nicméně Ústavní soud v dané věci takový exces neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
12. Z hlediska dodržení ústavních práv je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, zejména výpovědí poškozené z přípravného řízení, jejíž věrohodnosti se pak soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu velmi podrobně věnovaly a logicky vysvětlily svůj závěr. K aplikaci principu in dubio pro reo v projednávaném případě pak Ústavní soud ještě doplňuje, že v podobných případech, týkajících se určitého druhu kriminality páchané v soukromí, obvykle rodinně-násilné nebo sexuální povahy, pracují orgány činné v trestním řízení ve srovnání s jinými druhy kriminality často s menším souborem důkazů, pročež se může výsledek řízení odvíjet toliko od posouzení věrohodnosti poškozené osoby, resp. údajného pachatele. Dodržení všech ústavních povinností mohou pak soudy dosáhnout v zásadě pouze co nejdůkladnějším možným zkoumáním všech vedlejších okolností takového případu. K porušení zásady in dubio pro reo v takových případech dojde tedy zejména neprovedením všech důkazů, způsobilých osvětlit více místa skutkového děje, objasněná pouze výpověďmi zaujatých osob, a tím co nejvíce empiricky prozkoumat jejich věrohodnost v dané věci (podrobněji viz usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1682/15). Tento svůj úkol soudy v daném řízení splnily, když provedly velmi podrobné a opakované zkoumání protichůdných důkazů, zejména rozdílných výpovědí poškozené. Pouhé obrácení usvědčující výpovědi poškozené přitom v žádném případě nepředstavuje nezpochybnitelný důkaz o nevině obžalovaného. Ústavní soud si je vědom toho, že v praxi dochází právě v případech násilí či sexuálních deliktů v nejbližší rodině velmi často k zásadním změnám usvědčujících výpovědí v důsledku následné změny rodinného "klimatu" a působení na psychiku poškozených. V podobných případech musí soudy pro spravedlivé řešení vedených řízení nalézat odpovědi v dnes již dostupných poznatcích dalších společenskovědních oborů (srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14). Ústavní soud tedy uzavírá, že v dané věci neshledal ani porušení zásady in dubio pro reo.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu