ECLI:CZ:US:2016:3.US.1703.16.1
sp. zn. III. ÚS 1703/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Frenn Trading B. V. v likvidaci, sídlem Strawinskylaan 965, WTC, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016 č. j. 32 Cdo 1462/2014-163, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo vlastnické podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jakožto žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 4 419 230,31 Kč s příslušenstvím, a to z titulu ručení podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 14. 6. 2013 č. j. 42 C 110/2012-85 vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce 4 387 435 Kč s příslušenstvím.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2013 č. j. 97 Co 13/2013-112 toto rozhodnutí potvrdil, když na základě skutkových zjištění dospěl, stejně jako obvodní soud, k závěru, že úvěrová smlouva, uzavřená dne 28. 12. 1990 mezi Komerční bankou Praha jako věřitelkou (a právní předchůdkyní stěžovatelky) a Státním plemenářským podnikem, koncernovým podnikem Albertovec, jako dlužníkem, je hospodářskou smlouvou uzavřenou podle §352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "hospodářský zákoník"), a že závazky z této smlouvy se nadále řídí hospodářským zákoníkem. Na straně dlužníka došlo k několikeré delimitaci úvěrového závazku, vždy se souhlasem věřitele, přičemž až na základě §15 zákona č. 92/1991 Sb. přešel závazek na nabyvatele (Marek Boček) v souvislosti s privatizovaným majetkem, když na základě schváleného Privatizačního projektu č. 61938 a Rozhodnutí o privatizaci majetku státu, vydaného Ministerstvem financí dne 9. 1. 1998 pod č. j. 41/1240/98, byla dne 17. 2. 1999 uzavřena smlouva o prodeji části státního podniku mezi Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím a Markem Bočkem a účinnosti této smlouvy, tj. dne 1. 3. 1999, současně přešla na nabyvatele i část závazků z úvěrové smlouvy, a to ve výši 4 419 230,31 Kč na jistině a 1 888 899,69 Kč na úrocích. Odvolací soud výkladem §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném ke dni převodu privatizovaného majetku dovodil, že Fond národního majetku České republiky (dále jen "FNM") ručil podle tohoto ustanovení za závazky, jež vznikly do dne 13. 8. 1993 a přešly na nabyvatele spolu s privatizovaným majetkem, a to bez ohledu na to, že smlouva o převodu privatizovaného majetku byla uzavřena po tomto datu.
4. Nejvyšší soud o dovolání vedlejší účastnice řízení rozhodl tak, že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s jeho sjednocenou rozhodovací praxí, konkrétně rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, jehož předmětem byl výklad ustanovení §15 odst. 3 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb. (cit.: K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.). Ve věci uzavřel, že pokud došlo k přechodu práv a závazků na nabyvatele dne 1. 3. 1999 (tj. po rozhodném datu 13. 8. 1993), ručení FNM (ani vedlejší účastnice řízení jako jeho právní nástupkyně) za závazky privatizovaného státního podniku podle zákona č. 92/1991 Sb. nevzniklo. Proto změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé a rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se mění tak, že žaloba o zaplacení částky 4 387 435 Kč s příslušenstvím (viz sub 2) se zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výkladem §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., v relevantním znění, provedeným ze strany Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s jeho závěrem, že interpretované ustanovení je nesrozumitelné, jakož i s upřednostněním výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým.
6. Stěžovatelka poukázala na stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, podle něhož je při aplikaci právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005, je naprosto srozumitelné a jasné, a jeho jazykové a doslovné znění nečiní žádné problémy či nejasnosti. Dle přesvědčení stěžovatelky je jím založen ručitelský závazek vedlejší účastnice řízení (dříve FNM) za závazky vzniklé do 13. 8. 1993.
7. Stěžovatelka považuje výklad Nejvyššího soudu za tendenční, resp. protiústavní, když dle jejího názoru nad rámec svých pravomocí sám vytváří právo a dovozuje vůli zákonodárce, pokud vychází z okolností, za nichž byl interpretovaný právní předpis přijat. Chaotický a neobvyklý postup zákonodárce nemůže být dle stěžovatelky vysvětlován k její tíži s odůvodněním, že střízlivě uvažující zákonodárce by znovu nepřijal to, co již sám jednou zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva, proti němuž stěžovatelka brojí, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv, případně pokud pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V napadeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal vady, které by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu.
11. V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, na nějž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v podrobnostech odkazuje, byl posouzen vývoj příslušné právní úpravy tak, že původně neomezené ručení FNM bylo novelou provedenou zákonem č. 544/1992 Sb. omezeno co do rozsahu i co do lhůty k uplatnění nároku a novelou provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. bylo z ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. zcela vypuštěno. Účelem další novely, tj. zákona č. 224/1994 Sb., pak podle velkého senátu nebylo opětovné zakotvení ručení FNM, nýbrž toliko dodatečná modifikace předpokladů pro uplatnění již existujících nároků věřitelů vůči FNM z titulu jeho ručení v tom smyslu, že vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, které se nestaly splatnými již před účinností zákona č. 224/1994 Sb. (tj. před 6. 12. 1994), vázal na další podmínky, totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku. Novelou provedenou zákonem č. 179/2005 Sb. pak bylo celé ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. zrušeno. Uvedené závěry Nejvyšší soud uplatnil v posuzované věci; zde k přechodu práv a závazků na nabyvatele došlo dne 1. 3. 1999 (účinností smlouvy o prodeji části státního podniku mezi Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím a nabyvatelem), tedy až po rozhodném datu 13. 8. 1993 a ručení FNM, resp. vedlejší účastnice řízení, za závazky privatizovaného státního podniku podle zákona č. 92/1991 Sb. tak nevzniklo.
12. Stěžovatelka se domáhá aplikace doslovného znění předmětného ustanovení s tím, že je "naprosto jasné a srozumitelné". Tento názor byl nicméně v poukazovaném rozhodnutí velkého senátu přesvědčivě zpochybněn, přičemž lze stěžovatelku odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že právní závěr velkého senátu Nejvyššího soudu, který sleduje jeho většinovou rozhodovací praxi, byl přijat na základě výkladu právní normy, který nevykazuje shora vyjmenované ústavněprávní deficity. Zcela v souladu se stěžovatelkou poukazovaným stanoviskem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st.-l/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud použil výklad e ratione legis, argumentace zde uvedená je srozumitelná, logická a přesvědčivá, její součástí je též zvážení otázky ústavní konformity přijatého výkladu (s využitím odkazů na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 401/97 a usnesení ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3016/13 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nadto lze poukázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 878/16, v němž rovněž nebylo shledáno protiústavním časové omezení ručení FNM.
13. Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítaná porušení ústavních práv. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu