ECLI:CZ:US:2016:3.US.566.16.1
sp. zn. III. ÚS 566/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Lošťáka, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2015, č. j. 29 Cdo 4385/2015-80, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015, č. j. 2 Cmo 65/2015-54, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2014, č. j. 13 Cm 1850/2013-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl svým rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 13 Cm 1850/2013-24, o tom, že se směnečný platební rozkaz ze dne 23. 1. 2014, č. j. 13 Cm 1850/2013-11, jímž byla stěžovateli uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 453.271,- Kč s příslušenstvím, ponechává v platnosti. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním a dne 14. 8. 2014 požádal soud o osvobození od soudních poplatků z podaného odvolání.
4. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2014, č. j. 13 Cm 1850/2013-44, tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků z podaného odvolání, a to ani zčásti. Toto své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovateli bylo soudem opakovaně zasíláno na adresu jeho trvalého pobytu a následně i jím označeného P. O. Boxu k vyplnění prohlášení o jeho majetkových, výdělkových a osobních poměrech. Tyto zásilky si však stěžovatel dle soudu opakovaně nevyzvedl. Protože stěžovatel soudu nijak nedoložil poměry, které by odůvodňovaly jeho osvobození od soudních poplatků, soud jeho žádost zamítl.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015, č. j. 2 Cmo 65/2015-54, potvrzeno. Odvolací soud k tomu uvedl, že stěžovatel nejen že přes výzvu soudu prvního stupně nedoložil své poměry, které by odůvodňovaly jeho osvobození od placení soudních poplatků, ale tyto ani netvrdil, přičemž tento nedostatek nenapravil ani v odvolacím řízení. K námitce stěžovatele, že mu soudem prvního stupně nebyl doručen formulář "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce", odvolací soud uvedl, že tento formulář byl soudem stěžovateli doručen prostřednictvím jeho tehdejšího právního zástupce, a to ještě v době, kdy právní zastoupení stěžovatele na základě udělené plné moci ještě trvalo, v důsledku čehož není namístě výtka stěžovatele, že mu z důvodu nedoručení předmětného formuláře nebylo umožněno podat prohlášení k jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků.
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2015, č. j. 29 Cdo 4385/2015-80, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
III.
7. Rozhodnutí soudů všech stupňů, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků z podaného odvolání, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že mu soudem prvního stupně nebyl řádně doručen předmětný formulář prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech určený pro fyzické osoby, přičemž tento mu nebyl doručen ani poté, co v rámci svého odvolání uvedl kontaktní e-mailovou adresu k zasílání písemností. V důsledku této skutečnosti nemohl stěžovatel podle svého přesvědčení tento formulář vyplnit, a tedy neměl ani možnost doložit své poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků, přičemž o skutečnosti, že vylíčit a doložit majetkové, výdělkové a osobní poměry lze i jinak než prostřednictvím předmětného formuláře, nebyl stěžovatel soudy poučen.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
10. Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jak vyplývá z právě citovaného ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace účastníka řízení, je podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků mj. to, že účastník bude soudu tvrdit své nepříznivé poměry, přičemž tyto též soudu věrohodně doloží. Bez naplnění této podmínky totiž soud nemůže učinit závěr o tom, že by poměry účastníka řízení byly takové, že by účastníku nedovolovaly zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené se soudním řízením.
11. V nyní posuzovaném případě pak stěžovatel ke svým aktuálním majetkovým poměrům neuvedl vůbec ničeho, a to ani v rámci své žádosti o osvobození od soudních poplatků, ani následně v rámci odvolacího či dovolacího řízení. Nečiní tak ostatně ani ve své ústavní stížnosti, když toliko uvádí, že jeho majetkové poměry jsou nepříznivé. Ústavní soud přitom nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by mu bylo soudy znemožněno tvrdit a doložit jeho poměry tím, že mu doručily pouze formulář prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech určený pro právnické osoby (namísto pro osoby fyzické), kdy ani poté, co byly stěžovatelem na tuto skutečnost upozorněny, dle jeho tvrzení "neučinily pokus o doručení ... nového a správného formuláře o majetkových, výdělkových a osobních poměrech pro fyzické osoby". To proto, že toto tvrzení stěžovatele není pravdivé, když soud prvního stupně tento formulář stěžovateli opakovaně zasílal na adresu jeho trvalého pobytu a následně též na adresu stěžovatelem označeného P. O. Boxu. Jak však vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatel si tyto zásilky na žádném z uvedených míst nevyzvedl. V této souvislosti přitom nemůže obstát námitka stěžovatele, kterou uplatnil v rámci podaného odvolání a dle níž si zásilku zaslanou na adresu P. O. Boxu nemohl přebrat za situace, kdy mu doručovatel pošty takovou zásilku nepředal ani neoznámil. Je tomu tak z toho důvodu, že k doručování poštovní zásilky, jejíž převzetí příjemce potvrzuje a která není určená do vlastních rukou nebo do vlastních rukou výhradně jen adresáta (jako tomu bylo i v případě předmětných zásilek obsahujících stěžovatelem požadovaný formulář, když občanský soudní řád nepředpokládá doručování takové zásilky do vlastních rukou), dle čl. 25 odst. 13 Poštovních podmínek České pošty, s. p., dochází tak, že výzva k vyzvednutí předmětné zásilky je doručovatelem uložena do příslušné poštovní přihrádky adresáta (tzv. P. O. Boxu). Pokud si tedy stěžovatel takový způsob doručování zvolil, pak bylo na něm, aby svou poštovní přihrádku sám pravidelně kontroloval. To však stěžovatel ke své škodě zřejmě nečinil a zásilky nepřebíral ani v místě svého pobytu.
12. Za pochybení soudu, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny, dle názoru Ústavního soudu nelze považovat ani to, že stěžovateli nebyl předmětný formulář odvolacím soudem dodatečně zaslán na e-mailovou adresu uvedenou v odvolání. Pochybením není konečně ani to, že stěžovatel nebyl soudy poučen o tom, že vylíčit a doložit poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků lze i jiným způsobem než prostřednictvím předmětného formuláře, což dle názoru Ústavního soudu platí tím spíše, že stěžovatel byl v době podání žádosti o osvobození od soudních poplatků zastoupen advokátem. Navíc i v případě, že by bylo povinností soudů stěžovateli takové poučení poskytnout, nebylo by jim dle Ústavního soudu možné vytýkat, že stěžovatel o skutečnosti, že své povinnosti tvrzení a doložení majetkových poměrů může dostát i jinak, nevěděl, za situace, kdy si stěžovatel písemnosti zasílané mu soudy v rozhodné době nepřebíral, a tedy soudy neměly objektivně žádnou možnost jak zajistit, aby se stěžovateli této informace skutečně dostalo. Ústavní soud proto nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu