ECLI:CZ:US:2016:3.US.768.16.1
sp. zn. III. ÚS 768/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti H-Holding AG, se sídlem Hiterbergstrasse 26, Cham, Švýcarsko, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 4334/2014-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 16, čl. 17 a čl. 47 a násl. Listiny základních práv Evropské unie.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 265/2000-95 ze dne 24. 11. 2004 uložil České straně sociálně demokratické povinnost zaplatit žalobci JUDr. Zdeňku Altnerovi (původní žalobce) částku 18.518.228 Kč s příslušenstvím. Poté, co uvedený rozsudek napadl původní žalobce i první žalovaná odvoláním, navrhl původní žalobce, aby na jeho místo vstoupila do řízení stěžovatelka. Obvodní soud pro Prahu 1 návrh usnesením č. j. 24 C 265/2000-266 ze dne 22. 1. 2009 zamítl, Městský soud v Praze usnesením č. j. 20 Co 146/2009-274 ze dne 1. 4. 2009 prvostupňové usnesení potvrdil. Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 3529/2010-354 ze dne 26. 6. 2012 usnesení obou soudů zrušil. Usnesením č. j. 20 Co 496/2013-376 ze dne 6. 1. 2014 Městský soud v Praze rozhodl, že na místo původního žalobce vstupuje do řízení jako jeho procesní nástupce stěžovatelka. Toto rozhodnutí k dovolání žalovaných Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalovaní nebyli oprávněni dovolání podat, a zpochybňuje také věcnou správnost závěrů Nejvyššího soudu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soud proto až na výjimky do neskončených řízení nevstupuje a ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení, odmítá jako nepřípustné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 či sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, ani nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí o procesním nástupnictví lze ústavní stížností napadnout pouze poté, kdy o něm soudy rozhodnou s konečnou platností. Pouze tehdy bude možno považovat případný zásah do základních práv, jestli k nějakému vůbec mohlo v případě stěžovatelky dojít, za (v rámci řízení před obecnými soudy) nezvratný.
Z uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka