ECLI:CZ:US:2016:3.US.9.16.1
sp. zn. III. ÚS 9/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Hipšmana, zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 26 Cdo 2722/2015-218, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014 č. j. 21 Co 428/2014-174 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. dubna 2014 č. j. 7 C 29/2010-152, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a a) Ing. Františka Beneše, b) Ing. Jana Beneše a c) Berty Táborské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejším účastníkům řízení, a to jednak na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2009 pro rok 2010 u bytu č. X na adrese Y, pronajatého stěžovateli vedlejšími účastníky (výrok I), jednak na zaplacení částky 5 076 Kč s příslušenstvím (výrok II), přičemž stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 60 243,48 Kč (výrok III).
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), směřovalo-li proti výroku II, odmítl pro nepřípustnost [§202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], co do napadených výroků I a III městský soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 246 Kč.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že dovolání neobsahovalo všechny náležitosti stanovené zákonem, neboť stěžovatel se vůbec nevyjádřil k otázce přípustnosti dovolání, a tudíž nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytknul Nejvyššímu soudu, že se obsahem jím podaného dovolání vůbec nezabýval "pro údajný nedostatek formálních důvodů", ačkoliv dovolání všechny předepsané formální náležitosti splňovalo. V této souvislosti poukázal na část IV a V dovolání s tím, že obsahově jsou "zřejmým vymezením dovolacího důvodu dle §237 o. s. ř.", konkrétně pak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to svým výkladem institutu promlčení a neplatnosti právního úkonu.
6. Stěžovatel k otázce promlčení uvedl, že z ustálené praxe dovolacího soudu vyplývá, že hmotněprávní a procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1440/2001). Pokud soudy nižších stupňů nepřiznaly nárok na vrácení nájemného za leden 2010 pouze z důvodu uplatnění námitky promlčení, postupovaly v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
7. Co se týče neplatnosti právního úkonu, pak podle stěžovatele z ustálené praxe dovolacího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3307/2011) plyne, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona, i když se jí nikdo nedovolal, a od samého počátku. Jestliže soudy nižších stupňů považovaly jednostranné zvýšení nájemného za platný úkon, ač ten byl absolutně neplatný, neboť nesplňoval požadavky stanovené zákonem, opět se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. S ohledem na tyto skutečnosti označil stěžovatel postup Nejvyššího soudu za flagrantní porušení jeho práva na soudní ochranu.
III.
Procesní podmínky řízení
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I a III rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu ve výrocích navazujících, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání pro vady odmítl (viz sub 12); z toho plyne, že stěžovatel své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl např. podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud konstatuje, že z podání stěžovatele v žádném ohledu neplyne, že je současně napaden výrok II rozsudku obvodního soudu ohledně bagatelní částky 5 076 Kč s příslušenstvím (blíže sub 2). Stejně tak stěžovatel nepředkládá žádnou oponenturu vůči na něj navazujícímu výroku odvolacího soudu, kterým bylo v této části odmítnuto odvolání pro nepřípustnost, jak to výslovně stanoví §202 odst. 2 o. s. ř. Proto se Ústavní soud již případnou opožděností (ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu) či případnou nepřípustností ústavní stížností (ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu) nepovažoval za nutné zabývat.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti, resp. její relevantní část, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dostál své povinnosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., když v dovolání - byť nikoliv výslovně, avšak z obsahového hlediska - dostatečně vymezil "dovolací důvod" podle §237 o. s. ř., a to ten, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Možno podotknout, že Nejvyšší soud stěžovateli nevytknul, že by náležitě nevymezil dovolací důvod (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), ale že v dovolání chyběl údaj o tom, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Tyto dvě obsahové náležitosti dovolání, ač spolu úzce souvisejí, nelze vzájemně zaměňovat, jak stěžovatel učinil v dovolání, na což ho upozornil už dovolací soud, jakož i posléze v ústavní stížnosti. Ústavní soud si za účelem posouzení obsahu dovolání vyžádal příslušný soudní spis a po posouzení obsahu části IV a V dovolání, na které stěžovatel upozornil, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem, neboť nelze nijak vyvodit, jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání měl stěžovatel za naplněný. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že šlo o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem i kdyby tomu tak (zcela hypoteticky) bylo, nemohlo by být takové vymezení považováno za dostatečné, neboť povinností dovolatele je dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uvést rovněž, od jaké konkrétní praxe se měl odvolací soud (dle jeho názoru) odchýlit, a tento údaj v dovolání obsažen též nebyl (ten stěžovatel uvedl až v ústavní stížnosti). Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel v dovolání odkázal na již neexistující ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na základě čehož se lze důvodně domnívat, že při podání dovolání postupoval podle nesprávné právní úpravy (občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012). Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel se obrátil na Nejvyšší soud, aniž by dodržel "stanovený postup" (viz čl. 36 odst. 1 Listiny), čímž sám způsobil, že jeho věc nemohla být tímto soudem meritorně projednána [a ani předtím nemohla být posouzena otázka přípustnosti dovolání (srov. §239 o. s. ř.), což by mělo význam z hlediska řízení o ústavní stížnosti (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), jak uvedeno výše].
13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě, popř. jako návrh nepřípustný. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné náhradu nákladů stěžovateli přiznat (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu